Rush / 2112 (1976)

Struktura alba je podobná, jako např. Atom Heart Mother od Pink Floyd, nebo jako Tales of Mystery and Imagination E.A.Poe od Alan Parsons Project. Tzn. polovina alba jedna dlouhá skladba, polovina kratší skladby. Ta dlouhá skladba - 2112 – je tady ale čistě rocková, není to propojení rocku a klasiky jako u těch dvou zmíněných alb. Text je proložen „deníkovými zápisky“, jde o příběh jedince, který vybočuje z průměru, zasazený do sci-fi kulis. Je to na můj vkus dost dlouhé a je tam pár hluchých míst. Kratší skladby se poslouchají lépe, ale žádná mě nijak zvlášť nezaujala.
Co přesně mi u Rush této doby vadí, jsem psala už jinde. Ale nejvíc negativně na mě působí Leeův zpěv. Přestože Rush tady hrají lépe a zajímavěji než na Fly by Night, o Leeově zpěvu to neplatí. G.Lee má hlasový rozsah, který by mu kdekterý zpěvák mohl závidět, ale ze svého hlasového rejstříku tady vetšinou předvádí jen malou část. Část, která je na hranici (a obávám se, že místy až za hranicí) jeho možností. Jeho zpěv tady mi připadá jako jedna velká křeč a chybí mi tu ta lehkost a samozřejmost, s jakou se ve výškách pohybuje např. Robert Plant, nebo Jon Anderson, a tak je to pro mě místy dřina i poslouchat.

Na albu 2112 mi Rush připomínají princeznu zakletou v hardrockové košili, a je jí (jim) evidentně těsná. A když už se princezna nadechuje, aby tu košili ze sebe strhala, tak – … – nic. Jako by v poslední chvíli princezna ztratila odvahu – nebo že by čekala na prince?

S tímto albem jsem se v časoprostoru nějak minula. Nevím, jestli bych z něj byla nadšenější, kdybych ho slyšela poprvé tak před dvaceti lety, ale dnes, dnes jsme já i Rush už někde úplně jinde…

» ostatní recenze alba Rush - 2112
» popis a diskografie skupiny Rush