Genesis / Selling England by the Pound (1973)

U mnoha fanoušků gabrielovských Genesis je to velké dilema- je lepší Selling nebo Foxtrot?

Celé album začíná skladbou Dancing With Monolit The Knight (jako by to nikdo nevěděl co?:-) )– a kdybych já osobně chtěl někomu v jedné skladbě ukázat co je to progresivní rock tak mu pustím právě tuto skladbu. Protože přesně zde se setkává ta náročnost, pestrost, hráčská virtuozita, ale i jakási majestátnost a okouzlení sama sebou. Dnes už to někomu může připadat až úsměvné. Přesto je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb a zvláště v živé verzi, která je na Youtube k potkání a v niž se Gabriel jakoby nesměle s bílým make-upem a historickým kloboukem představuje jako Britania aby se pak neskutečně rozjel a nikoho nenechal na pochybách že je to rock jak prase.

I Know What I Like (In Your Wardrobe) – nechápu proč pro někoho tak podceňovaná. Ale budiž. Genesis si prý nikdy nechtěli hrát na nějakou art rockovou skupinu a hudba co dělali byla prý sice složitější, ale pořád populární pro průměrného posluchače. Bez škatulek. A docela si dovedu představit, že ji uslyším z rádia. Není to špatný kousek.

Teď zase naopak. Docela nechápu proč se Firth Of Fifth tak přeceňuje- Genesis takových opusů mají více. Ano- je tu hezké intro na piáno, které pohladí po duši. Je tu Hackettovské sólo z nejlepších jaké u Genesis předvedl. Ale jinak? Třeba klávesová část za velmi hezkou akustickou mezihrou s flétnou a piánem mě vyloženě fackuje.

Akustická More Fool Me a Phil Collins, který se ještě jakoby hlasově nenašel- působí na mě opatrně až nesměle. Ale dejme tomu. V kontextu celého alba to beru jako vítané sklidnění.

The Battle Of Epping Forest . Tady se naplňuje čím je pro Genesis Tony Banks. Nikde jinde jeho hru nevnímám tak silně jako tady. Peter Gabriel tu opět a zas předvádí, že není JEN zpěvák, ale i jinak charismatická osobnost a divadelním talentem. Je to prostě fajně ukecaná a nadmíru vycucávající skladba. Ale určitě jeden z pilířů alba.

ÁÁÁÁÁ- pauzička před finále – instrumentální After The Ordeal. Beautiful!

The Cinema Show- pro mě osobně je to vrchol celého alba. Kdybych toto album neznal a někdo ho po mě mrštil ze dvou metrů a trefil mě do hlavy, tak věřím že by mi v ní utkvěla právě tato skladba. Tady opravdu váhám do jaké míry je to art rock a do jaké pop. Ovšem vkusný a inteligentní. Prostě nedokážu pochopit, že jsou na světě i takoví, kterým se to nelíbí. Těžko něco vyzvednout – jak první poklidnější půlka, tak i Banksovko učesané klávesové sólo opepřené famózními bicími (v koncertní verzi z roku 77 - s Collinsem vedle Bruforda je to ještě famóznější)…

…a celé to volně přešlo do finále které je jakýmsi Dancing With Monolit The Knight reprise. Pěkný konec jednoho z milníků a to nejen v kariéře Genesis. Ovšem u mě ten pomyslný souboj o fous vyhrál Foxtrot.

» ostatní recenze alba Genesis - Selling England by the Pound
» popis a diskografie skupiny Genesis