Oldfield, Mike / Tubular Bells (1973)

Předem bych chtěl zdůraznit, že Oldfield patří k mým největším oblíbencům vůbec a TB je pro mně nejkrásnější hudební počin všech dob (to, aby se někdo nedivil lehké zaujatosti :-)).
K tomuto dílku už skutečně nevím co víc dodat, vše bylo řečeno přede mnou... snad malý rozbor pro neznalé. Dvě cca. 25 minutové části. Část 1. na mně působí jako směska nejrůznějších žánrů (jazz, blues, latinskoamerická hudba, irský folklór, prvky hard rocku...) pomalé pasáže střídají ty říznější, často až dosti nečekaně, jako např v přostředku té bluesové vybrnkávačky, vystřídané nekompromisním vpádem elektrické kytary. Přes veškerou žánrovou rozmanitost však vše nepůsobí jako nějaký zmatený multikulturní guláš, ale vytváří překvapivě soudržný celek. Vše je na svém místě, ale přitom nic nepůsobí vykalkulovaně nebo vyumělkovaně. Jedná se o krásně syrový materiál, na hony vzdálený pozdějším kýčovitějším Oldfieldovským počinům. Všemi tolik oslavovoané legendární zvonové finále s prezentací použitých nástrojů je možná trochu přeceňované na úkor jiných mnohem lepších a méně onanistických pasáží, ale přesto je to skvělý hudební motiv, snad až na jeho trochu zdlouhavý začátek. Naopak za nejlepší z 1. části považuji krátkou ,ale silnou a zasněnou Minor Tune (budu zde používat názvy částí z pozdější znovunahrané verze TB z roku 2003, tato původní měla jednotlivé části bez názvů), a především další slavný motiv v úvodní geniální Introduction, později použité v legendárním hororu Vymítač ďábla.
Přiznám se bez mučení, že 2. část je mi bližší, pro její pomalejší tempo, melancholičtější nádech a krásnější melodie. Jednotlivé části jsou zde delší než v č. 1, přehlednější, ale ještě vydařanější a promyšlenější. Části na sebe úžasně navazují. Jakoby jsme se z ruchu velkoměsta a občasného zastaveníčka někde v přístavu nebo přímo na pláži, přesunuli do přírodního prostředí krásných irských prosluněných plání, či temného lesa v závěru alba. Už úvodní podmanivé vybrnkávání v Harmonics navodí atmosféru klidu a z té skladba nepoleví ani později. Harmonika s kytarou, prostě pohodička. Poté se velmi zvolna přechází do mé nejmilejší, ještě pomalejší a klidnější, výstižně později pojmenované části Peace. Nádherná geniálně jednoduchá ínstrumentálka končící dokonalým závěrečným sborovým zpěvem dvou vokalistek (jednou z nich je sestra umělce Sally) je asi nejkrásnější oldfieldova melodie. Dále tu jsou irsky laděné Bagpipe guitars, na ně navazující nejtemnější a nejrockovější pasáž alba Caveman, kde přijde ke slovu i klasická bicí souprava. Skvěle kontrastuje se skoro závěrečnou Ambient guitars, nádherně navozující pocit noční přírody prozářené jemným měsíčním svitem, kde se zastavil čas a nikdo a nic nevyrušuje.....až na závěrečnou Sailor's hornpipe, skvěle předělanou irskou skočnou lidovku! Na první poslech působí na konci alba téměř nepatřičně, ale myslím si že lepší pozitivní závěr album mít snad nemohlo.
Na závěr bych chtěl snad jen říci: nikdy jsem neměl možnost slyšet TB verze 2003, možná že se umělci tím skutečně splnil jeho dávný sen nahrát album konečně dokonale tak jak si vždy představoval, alespoň tak to oficialně vždy prohlašoval. Ať je nahrávka jakákoliv myslím, že kouzlo původních TB vězí právě v jejich nedokonalosti, nepřeprodukovanosti, nevykalkulovanosti opravdovosti a především nepodbízivé kráse. To je to, co dělá album nahonyvzdálené pozdějším oldfieldovým produktům z 80. a 90. let, i když též kvalitním. A také to, co ho dělá nadčasovým dílem, ke kterému se pevně věřím budou vracet i generace po nás. Není to chytlavka na první dobrou, ale za další poslechy určitě stojí. Bohatě se Vám čas strávený s ní vrátí.

» ostatní recenze alba Oldfield, Mike - Tubular Bells
» popis a diskografie skupiny Oldfield, Mike