Atomic Rooster / Death Walks Behind You (1970)

Smrt je ti v patách, neboli zhudebněné deprese Vincenta Cranea.
Druhé album Atomic Rooster vychází v září 1970. Přesně ten rok, jako debut Black Sabbath, nebo In rock od Deep Purple. Zatímco obě jmenovaná alba jsou dnes považována za základní stavební kameny hard rocku i heavy metalu, na Atomového kohouta se docela zapomíná. A jaké to album je?
V první řadě surové. A pak surové na druhou. Hororové intro titulní skladby dokáže nahnat strach, samotná skladba v tomto duchu pokračuje. Ponurá, valivá, zlověstná, nebezpečná. Zpěv kytaristy Johna Du Canna vše jen násobí. Co na tom, že nemá Gillanovy výšky. Jeho syrový, neškolený projev do písní přesně sedí. S několika obměňujícími se motivy si kapela vystačí sedm a půl minuty, ani na chvíli ale nenudí. Opravdu smrtící hudba.
V hardrockové boogie instrumentálce Vug se všichni tři zůčastnění do sytosti vyřádí. Teprve osmnáctiletý bubeník Paul Hammond nic nedluží svému předchůdci Carlu Palmerovi, naopak tu předvádí zajímavé kousky - a bubnuje stylem 'jeden dlouhý break'.
Zmínil jsem pouze kytaristu, klávesáka a bubeníka? Správně. Baskytaru nahrazuje Craneova levačka a nohy. A na údernosti a tvrdosti to nic nemění.
Co takhle Tomorrow night? Riff na klavír (!), opět hutný, valivý rytmus. Vyhrávky na hammondy a kytaru, místy vypjatý zpěv. Má to být milostná píseň, ale na tomto albu není místo pro balady. Zato pro hrubé násilí nemusíte daleko.
Temnota prostupuje i následující Seven lonely streets. Přesněji, pokud je Vám smrt v patách, tak to především v tomto sedmiminutovém nátěru. Smrtící riffy, zabijácké bicí, Cannův zpěvořev, v pozadí mává Crane svou hřívou ve zvrhlé radosti, že právě přišel na to, jak udělat z hammondů mučící nástroj. Tenhle song Vás zmlátí do bezvědomí, chvilku počká až se proberete, pak Vás ještě párkrát zkope a než jej identifikujete, tak se zdekuje někam těmi sedmi ulicemi. V závěru se budete svíjet - ale ne bolestí, ale podivnou masochistickou radostí.
Za odměnu si pár let pospíte, jak praví název další písně. No, nejspíš ne. Sleeping for years je podobně nebezpečná. Tvrdé riffy, záseky, stopky, nervní atmosféra, nepřezpívatelné melodie, zběsilá sóla. Tihle tři pánové asi opravdu nebyli v pořádku, prostě masakr, na odpočinek není čas.
Krátká I can't take no more jen vše výše napsané potvrzuje.
Nobody else s podivným úvodem je předposlední skladbou desky. Jakkoli je tu přítomen jemný klavír s melodickým motivem, s nástupem zpěvu je všechno jinak - "Celý můj svět se rozpadá/nikdo jiný, jen já za to můžu" - zpívá Cann. Po druhé minutě se přidají bicí, song se nakopne a Cann spustí další chaotické sólo.
Závěrečné instrumentální orgie ve formě songu Gershatzer se jednoduše nedají popsat. Craneovy hammondy plivou ohnivé riffy, v rámci sóla najde pár zvuků, které pravděpodobně nikdo nikdy nepoužil, Hammond se pak také předvede - a to hodně dobře. Načež se celá věc vrátí k úvodnímu riffu, aby skončila naprostou zvukovou zkázou.
K dokreslení celé desky ještě není od věci zmínit foto tria, kterak pózuje na hřbitově a také to, že z této sestavy žije jen John Du Cann. Cranea dohnala jeho maniodepresivita k sebevraždě 14.2.1989 a Hammond zemřel při automobilové nehodě tři roky po něm. Smrt je Vám v patách...
Každopádně dusnou atmosféru a nadoraz tvrdý zvuk může závidět kde kdo. Nejlepší album Atomic Rooster.

» ostatní recenze alba Atomic Rooster - Death Walks Behind You
» popis a diskografie skupiny Atomic Rooster