Atomic Rooster - Death Walks Behind You (1970)

Nejvíce mě při poslechu tohoto skvostu mrzí, jak byla kapela nejen v době svého působení nedoceněna... Přitom se dají dohromady jména, která kapelou od počátku prošla, máme pohromadě solidní "all-star" sestavu...

Úvodní a titulní skladba je těžkotonážní hardrockový hymnus s poněkud psychedelicko-hororovým úvodem a riffem, který se vám rychle zarývá pod kůži. Kapela byla ve své době řazena mezi průkopníky "heavy metalu" společně třeba s Black Sabbath, ale je to snad jen tato úvodní píseň, která má k razantnímu hardrocku skutečně blízko. Jinak se domnívám, že byli Atomic Rooster hudebně zcela jinde - kdesi napůl mezi hardrockem a progresívním klávesovým rockem, představovaným třeba Emerson, Lake & Palmer (a to si uvědomuji, že Crane se o Emersonovi nevyjadřoval právě nadšeně). Přesvědčí vás o tom hned druhá Vug, famózní propojení divoké jízdy hammondek a Cannových kvílejících kytar, které dostávají ke konci skladby nemalý prostor. Právě z této jinak instrumentální skladby poznáte, o jak přesně seřízený rockový stroj se jednalo, ovšem složený z instrumentalistů a třídu lepších než třeba u zmiňovaných BS... Následuje singlový hit Tomorrow Night - no, co bychom za takový "hit" dali v dnešních rádiích - výrazný zasekávaný motiv, přesto ale solidně tvrzený Craneovými basovými pedály - závěrečné kytarové eskapády Du Canna už by z dnešních hitů byly dávno vystřiženy... Seven Lonely Streets - opět výrazný hardrockový riff, na který se postupně vrství ornamenty hammondek. Po titulce je asi tato skladba nejblíže hardrockové škatulce, i když se jí nevyhnou drsné instrumentální orgie ve druhé polovině... Sleeping for Years má rovněž výrazný ústřední motiv, i když je oproti předchozí skladbě přece jen rytmicky členitější; po neuvěřitelném nástrojovém souboji ve středu opět výrazný riff vyplouvá na povrch. Vyřádil se hlavně Du Cann, jehož kytarové ostny se nepříjemně zarývají pod kůži. I Can´t Take No More patří vůbec k nejvýraznějším skladbám na albu - má jednoduchý, ale maximálně účinný motiv a oproti dvěma předchozím skladbám vůbec působí značně odlehčeně, snad i hitově. Nobody Else začíná jako zasněná klávesová skladba, pak se přece jen sešlápne plyn směrem k rockovému vyznění - přesto zde má Crane celou dobu jasnou převahu, stejně jako v závěrečné Gershatzer, kde mu patří hned úvodní výrazný motiv. Skladba je ale od počátku do konce našlapána neuvěřitelným instrumentálním koncertem a dost možná, že v tomto ohledu na albu kraluje. Teprve tady skutečně poznáte, jak měli AR ve skutečnosti k takovým BS daleko...

Mezi bonusy patří také Play the Game, jinak b-strana singlu Tomorrow Night, rádiové verze z BBC - Shabooloo (v podstatě převzatá Before Tomorrow z prvního alba), Tomorrow Night a Death Walks Behind You a konečně nealbový singlový hit a možná nejznámější skladba AR The Devil´s Answer v klasické i demoverzi. Jednoznačná klasika počátku 70. let, a navíc stylově obtížně zařaditelná...
reagovat

Petr Gratias @ 04.09.2012 18:42:54
Výtečná recenze, EasyRockere!
Blahopřeji. Vystihl jsi ducha projektu
a výstižně charakterizuješ svoje pocity,
ktzeré máme společné.
Opravdu vynikající album!
Jsem rád, že ATOMNIC ROOSTER tady mají svoje příznivce.
Dlouhá léta patří mezi moje oblíbené koně.
Zdravím!

EasyRocker @ 05.09.2012 05:49:36
Díky, Petře, inspirovala mě i Vaše recenze:-) Už mám album nějakou tu dobu doma a recenzi jsem dlouho odkládal.... časem snad přidám i In Hearing Of, které mám také ještě doma... Jiří

Jardo @ 31.03.2015 14:19:21
S Easyrockerom sa zhodneme, že kapela je nespravodlivo nedocenená. Výborná recenzia.

Petr87 @ 31.03.2015 14:32:45
Jedna z nejlepších hardrockových desek, co jsem kdy slyšel.

b.wolf @ 31.03.2015 15:25:39
Velmi, ale velmi nedoceněná skupina. Když se zeptám známých, málokdo o ní slyšel, natož má nějakou fošnu. Mám to štěstí, že vlastním první tři alba, ovšem Death, to je klenot. Už jenom ten neskutečný úvod v titulním songu-prostě skvostné... tohle album patří jednoznačně mezi špičku. 5/5

EasyRocker @ 31.03.2015 15:42:09
Díky za reakce:-) V tom je pozitivní kouzlo ProgBoardu, že se lidi k těm starším recenzím vrací a tím samozřejmě i k hudbě :) Taky mě to donutilo album zase vytáhnout...

Zdeněk @ 31.03.2015 15:42:44
Naprosto souhlasím

První polovina sedmdesátých let, jak už bylo vícekrát řečeno, se stala velkým prostorem pro jedinečné talenty na rockové půdě. Záplava skupin, které bojovaly o své místo na výsluní popularity a slávy byla nekonečná a odborní kritikové a hudební příznivci neměli skutečně lehkou úlohu stanovit priority. Velkou roli zde pochopitelně hrála reklama a marketing vydavatelských firem a samozřejmě práce manažerů. Mezi špičkové skupiny, které na britských ostrovech rozčeřily v daném období hladinu virtuálního rockového moře byla bezesporu skupina Atomic Rooster.
Jejím zakladatelem byl vynikající hráč na varhany a klavír, skladatel Vincent Crane. Koncem šedesátých let působil v extravagantní skupině Crazy World Of Arthur Brown. Po jejich rozpadu se rozhodl založit vlastní skupinu. Oslovil bubeníka Carla Palmera a baskytaristu a zpěváka Nicka Grahama. S nimi natočil eponymní album, které se stalo příslibem do budoucna. Personální změny skupinu sice načas ochromily, ale Crane zanedlouho našel nové dva spoluhráče, kteří se jednoznačně přiblížili jeho progresívnímu rockovému cítění. Kytarista John Cann (později znám pod názvem John DuCann) měl za sebou působení v lokálně úspěšné skupině Andromeda a méně známé Richard Shirman´s Attack. Palmer nečekaně skupinu opouští, což zamíchalo s Craneovými představami. Místo něho přijal méně známého bubeníka Paula Hammonda. Koncem r. 1970 vychází druhé album Atomic Rooster, které bylo pojmenováno varovným názvem Death Walks Behind You. Na rozdíl od předešlého albového debutu byla tímto albem jednoznačně potvrzena tvrdá rocková linie, díky syrovým a nekompromisním playbackům elektrických kytar, ale i celkově hutnějšímu soundu. Británie už tehdy žila hardrockovou vlnou a Atomic Rooster tímto albem vstoupili do virtuálně rozjetého vlaku daného žánru.
Originální byl samotný obal alba. Autorem obrazu nazvaného Nebuchadnezzar byl malíř William Blake. Motivem byla mýtická postava nahého poločlověka vylézajícího z jeskyně. Jenom doplňme, že originál obrazu je vystaven v Londýně v síni známé Tate Gallery.
Crane ve snaze odlišit sound a hudební obsazení skupiny se rozhodl nezařadit do nástrojového inventáře baskytaru, nástroj, bez které podle logiky věci nemohla fungovat žádná skupina v rockové oblasti. Tento počin byl na britských ostrovech ojedinělý. V USA Doors sice také v sestavě neměli baskytaru, ale v nahrávacích studiích měli vždy k dispozici nájemního hráče. Atomic Rooster se bez baskytary dokázali obejít jak na koncertech, tak ve studiu!

DEATH WALKS BEHIND YOU – úvodní skladba přichází s velmi tajemným entrée. Potemnělé klavírní akordy jakoby nastiňovaly atmosféru ponurého horroru. Připojuje se krátký kvílivý ostrý rockový nářek a klavírní akordy se propadají do hlubin, aby uvolnily prostor výraznému hardrockovému riffu, který se s železnou neodbytností zarývá do mysli posluchače. Cannovy kytarové party, stejně jako jeho zastřený hlas a zemité bicí nástroje se ženou vpřed. V náhlém zklidnění otevírá Crane svůj klavírní motiv, aby skladba opět gradovala. Skladba byla původně zkomponována pro krátký experimentální film s názvem The Vortex. Vynikající úvodní kousek!

VUG – druhá skladba je instrumentální a kompozičně náročnější. Výrazný prostor zde dostávají Craneovy hammondky, na které vynikajícím způsobem rozehrává dané téma za podpory playbackovaných kytar a kreativních bicích nástrojů. Absenci baskytary, podobně jako v jiných skladbách Crane řeší silovým úderem levé ruky a používáním basového pedálu. V celkové hutnosti soundu její nepřítomnost zaregistrují jenom citlivější posluchači.

TOMORROW NIGHT – stejně jako jiné rockové skupiny, i Atomic Rooster v té době potřebovali mít ve svém repertoáru hit. Třetí skladba na albu splňuje tato kritéria. Skladba se probojovala nejen do britských, ale i německých a holandských žebříčků a zviditelnila jejich existenci. Střední tempo a silný melodický motiv se prolíná s klavírními, varhanními a kytarovými pasážemi s přesně šlapajícími bicími nástroji. Úplný závěr se nese do ztracena psychedelické zvukové impresi.

7 STREETS – téměř kostelní zvuk hammondek otevírá silné rockové téma s výraznějším energetickým potenciálem. Polyrytmické breaky Hammonda se propojují s kytarovými party rozpoutaného Canna, který je autorem rockového riffu, kterému zdatně sekundují v unisonech Craneovy varhany. Běsnění kláves a elektrické kytary se ve stereofonním efektu přelévá z kanálu do kanálu ve velkém dobovém stylu. Jedinečná muzikantská prezentace!

SLEEPING FOR YEARS – Cann zde pracuje s elektronickým vibrátem v masivním syrovém soundu. Jeho vystavěný hardrockový riff má mocnou účinnost. Craneovy hammondy vytvářejí zástěnu v pozadí a semknutým pojetím zastřešují celou kompozici. Cann zde rozjíždí jedno ze svých famózních sól, pravděpodobně nejsilnějším na celém albu.

I CAN´T TAKE NO MORE – melodická rocková kompozice mírně ubere na agresivitě, aby lépe vynikly jednotlivosti v sofistikovaných arranžmá, přesně seřízených s rytmickými pasážemi a akcentovanými přízvuky. Precizní souhra a kytarové sólo jsou neoddiskutovatelnými pozitivními aspekty skladby, která měla mít singlové ambice.

NOBODY ELSE – vzrušené studiové hlasy přecházejí výraznému zklidnění. Crane usedá za koncertní klavír a rozehrává svoje partitury, zpozadí kolorované varhanami a utlumenou kytarou. V další části se skladba rozbíhá opět v rockovém duchu ve středním tempu s melodickým kytarovým sólem s playbackovaným zdvojením. Závěr se opět vrací k původnímu klavírnímu tématu.

GERSHATZER - závěrečná skladba je instrumentálním mistrovským kouskem po všech stránkách. Crane, jako už v řadě jiných případů dokázal, že je skutečným mistrem kláves. Jeho razantní hra a bezpečná technická práce obou rukou byla na vysoké úrovni a střídání napětí a dynamických odstínů mělo na posluchače jedinečný dopad. Hammond se ve skladbě blýskl svým masivním bubenickým sólem s dramatickým podtónem.

Atomic Rooster se tímto albem zařadili mezi pionýry heavy rocku, ze kterého se následně vyvinulo označení hardrock. Jejich cítění bylo odlišné od Led Zeppelin, Deep Purple, Uriah Heep. V ponuré atmosféře skladeb, zejména ovšem na koncertních vystoupeních mohli být srovnáváni s Black Sabbath, ale na rozdíl od nich, jejich muzikantský potenciál byl na daleko vyšší úrovni, stejně tak v kompozičním pojetí. Britská hudební kritika je ovšem zařadila do předobrazu satanistického rocku s určitými ponurými aspekty a emocionálně neohraničenými prezentacemi. Album se dodnes dá poslouchat jako jedinečný milník přelomu šedesátých a sedmdesátých let.
Dodejme, že album se dočkalo několika reedicí na CD formátu (i jako digipak). Bylo sledováno velkou pozorností příznivců a znalců daného žánru, jako opravdový hudební majstrštyk.
Pět hvězdiček je legitimních!

reagovat

Smrt je ti v patách, neboli zhudebněné deprese Vincenta Cranea.
Druhé album Atomic Rooster vychází v září 1970. Přesně ten rok, jako debut Black Sabbath, nebo In rock od Deep Purple. Zatímco obě jmenovaná alba jsou dnes považována za základní stavební kameny hard rocku i heavy metalu, na Atomového kohouta se docela zapomíná. A jaké to album je?
V první řadě surové. A pak surové na druhou. Hororové intro titulní skladby dokáže nahnat strach, samotná skladba v tomto duchu pokračuje. Ponurá, valivá, zlověstná, nebezpečná. Zpěv kytaristy Johna Du Canna vše jen násobí. Co na tom, že nemá Gillanovy výšky. Jeho syrový, neškolený projev do písní přesně sedí. S několika obměňujícími se motivy si kapela vystačí sedm a půl minuty, ani na chvíli ale nenudí. Opravdu smrtící hudba.
V hardrockové boogie instrumentálce Vug se všichni tři zůčastnění do sytosti vyřádí. Teprve osmnáctiletý bubeník Paul Hammond nic nedluží svému předchůdci Carlu Palmerovi, naopak tu předvádí zajímavé kousky - a bubnuje stylem 'jeden dlouhý break'.
Zmínil jsem pouze kytaristu, klávesáka a bubeníka? Správně. Baskytaru nahrazuje Craneova levačka a nohy. A na údernosti a tvrdosti to nic nemění.
Co takhle Tomorrow night? Riff na klavír (!), opět hutný, valivý rytmus. Vyhrávky na hammondy a kytaru, místy vypjatý zpěv. Má to být milostná píseň, ale na tomto albu není místo pro balady. Zato pro hrubé násilí nemusíte daleko.
Temnota prostupuje i následující Seven lonely streets. Přesněji, pokud je Vám smrt v patách, tak to především v tomto sedmiminutovém nátěru. Smrtící riffy, zabijácké bicí, Cannův zpěvořev, v pozadí mává Crane svou hřívou ve zvrhlé radosti, že právě přišel na to, jak udělat z hammondů mučící nástroj. Tenhle song Vás zmlátí do bezvědomí, chvilku počká až se proberete, pak Vás ještě párkrát zkope a než jej identifikujete, tak se zdekuje někam těmi sedmi ulicemi. V závěru se budete svíjet - ale ne bolestí, ale podivnou masochistickou radostí.
Za odměnu si pár let pospíte, jak praví název další písně. No, nejspíš ne. Sleeping for years je podobně nebezpečná. Tvrdé riffy, záseky, stopky, nervní atmosféra, nepřezpívatelné melodie, zběsilá sóla. Tihle tři pánové asi opravdu nebyli v pořádku, prostě masakr, na odpočinek není čas.
Krátká I can't take no more jen vše výše napsané potvrzuje.
Nobody else s podivným úvodem je předposlední skladbou desky. Jakkoli je tu přítomen jemný klavír s melodickým motivem, s nástupem zpěvu je všechno jinak - "Celý můj svět se rozpadá/nikdo jiný, jen já za to můžu" - zpívá Cann. Po druhé minutě se přidají bicí, song se nakopne a Cann spustí další chaotické sólo.
Závěrečné instrumentální orgie ve formě songu Gershatzer se jednoduše nedají popsat. Craneovy hammondy plivou ohnivé riffy, v rámci sóla najde pár zvuků, které pravděpodobně nikdo nikdy nepoužil, Hammond se pak také předvede - a to hodně dobře. Načež se celá věc vrátí k úvodnímu riffu, aby skončila naprostou zvukovou zkázou.
K dokreslení celé desky ještě není od věci zmínit foto tria, kterak pózuje na hřbitově a také to, že z této sestavy žije jen John Du Cann. Cranea dohnala jeho maniodepresivita k sebevraždě 14.2.1989 a Hammond zemřel při automobilové nehodě tři roky po něm. Smrt je Vám v patách...
Každopádně dusnou atmosféru a nadoraz tvrdý zvuk může závidět kde kdo. Nejlepší album Atomic Rooster.


reagovat

PaloM @ 13.07.2009 13:32:27
Základný kameň hard rocku, na úrovni Led Zeppelin I, i Deep Purple In Rock.

Zdeněk @ 19.07.2009 06:51:33
Ta hra bubeníka je fantastická.

Cossack @ 07.07.2010 17:28:30
Po roce jedno doplnění... Zapomněls na BLACK SABBATH "Black Sabbath", Palo... ;-)

bloodfrozen @ 22.03.2011 07:36:47
Súhlasím, vynikajúci album s dobrými nápadmi a muzikantmi, len spevák je trošku slabší, ale nemôže byť každý Byron:-)

PaloM @ 22.03.2011 09:26:13
Spevák je perfektný k tejto muzike, iného si tam neviem predstaviť. Čo by tu Byron robil ?? :-))

PaloM @ 22.03.2011 09:27:46
Cossack: po pol roku doplnenie: áno, jasné - a Black Sabbath !

bloodfrozen @ 22.03.2011 11:22:08
To bolo len prirovnanie k speváckej kapacite:-) Neviem, pre mňa spev najslabší článok albumu,inak výborné.

pito63 @ 22.03.2011 11:30:58
bloodfrozen
Závidím Ti, že spev je tu Tvojím najväčším problémom.

bloodfrozen @ 22.03.2011 12:03:36
pito63
:-) No,jediná chybička na inak skvelom a neprávom opomínanom hard/prog albumom,howg

Mirek Kostlivý @ 22.03.2011 12:36:21
Opakuji se, ale: Atomic Rooster je jedna z mála kapel, kdy jsem ani na chvíli nelitoval, když k nim přišel nový zpěvák. Doma mám ještě polské LP výběru (z roku 1975?) z prvních třech desek Atomic Rooster. A co si vybavuji, tak jsem tenkrát jednotlivé zpěváky v jednotlivých skladbách vůbec nerozlišoval! Ať tam zpívali postupně Nick Graham, John Du Cann nebo Peter French, lepší zpěváky k této muzice by člověk těžko hledal. Až Chris Farlowe na Made England byl barvou hlasu trochu jinde (ale zase to bylo dokonalé!).

Nešťastný Vincent Crane byl sice podivín (údajně 21 let žil doma až do své smrti v roce 1989 s 21-ti kočkami, proč jich bylo stále 21, tak to nikdo neví), ale na hledání zpěváka ke své hudbě měl dokonalý čich!

hejkal @ 22.03.2011 16:26:39
Súhlasím. Je fakt, že Atomic Rooster naozaj dosť ľuďom nesadne. Tá hudba má v sebe niečo viac, než len počúvajte ma, ako som prvoplánovo ľúbivá.

Cossack @ 22.03.2011 16:28:14
PaloM: :-)
"Death Walks Behind You" je vynikající album (a vlastně mi naprosto stačí, když mám chuť na „Atomového kohouta”; jiné si ani nepouštím, což je možná chyba)...

vmagistr @ 11.06.2013 19:08:58
Tak Atomic Rooster dostali i mě. Před pár týdny jsem se pořádně zaposlouchal právě do tohohle alba a byl jsem lapen. Jako kdyby vedle sebe ve studiu nahrávali Black Sabbath a ELP a někoho napadlo dát to nejlepší z jejich hudby dohromady. První tři alba Atomic Rooster určitě časem zařadím do sbírky, jsou super jedno jako druhé. Desky s Farlowem zatím vnímám trošku jinak - už to není to klávesové "maso" jako předtím, ale třeba jim časem přijdu na chuť.

Voytus @ 12.06.2013 11:59:43
Vmagistr: Já měl nejprve In Hearing of a Made in England, poté i zbytek tvorby. Ono každé jejich album stojí za to, Vincent Crane prostě čerpal inspiraci všude, a tak není divu, že ovlivněn soulem, nabral na post zpěváka Chrise Farlowa. A že takový Pete French byla také trefa do černého (skladby jako Breakthrough nebo Decision/Indecision jsou v jeho podání nepřekonatelné. Navíc, když si člověk uvědomí, že v druhé jmenované je pouze klavír, bicí a zpěv, tak nelze než smeknout - absence baskytary v rockové sestavě je velmi zřídkavý jev, když pominu Van der Graaf, ale to už bych se dostával poněkud jinam a rozhodně nechci tyto dvě skupiny nějak porovnávat, nemělo by to smysl). Crane je v mých uších snad jediný klavírista, který dokázal, že i tento nástroj může vytvářet hard rockové riffy. Na Death walks behind you je to slyšet nejvíce.

Zmeny na postoch bubeníka a gitary (basa nahradená gitarou) mali za následok, že skupina posunula svoj štýl k hard rocku. Avšak na rozdiel od takých Deep Purple, Black Sabbath, Uriah Heep a pod., sa hudba Atomicov nedá jednoducho zaradiť. Ono je to totiž úplne jedinečné poňatie hard rocku. Neopočúvané aranžmá, jedinečné rytmy a melódie, máloktorá skupina bola tak originálna. Crane bol jedným z najosobitejších klávesákov, možno nie až tak virtuózny, ako napríklad Emerson, ale z hľadiska doprovodov, nápadov, postupov, sa mu asi nikto nevyrovnal.

Úvodná Death walks behind you je zaujímavou ťažkotonážnou skladbou, VUG je ukážkou gitarovej zdatnosti Canna, hitová Tomorrow night prekvapuje hrôzostrašným koncom, Seven streets je dodnes mojou najobľúbenejšou skladbou skupiny s výbornou melódiou, Nobody else je balada á la Winter a záverečná Gershatzer sa pýši geniálnym hard rockovým rifom a slúži ako predstavenie klávesáka a bubeníka. Hammond je parádny bubeník, ale konkrétne toto sólo nepatrí do top ten bubeníckych sól.

Fanúšikmi aj kritikmi považovaná za absolútny vrchol tvorby skupiny, u mňa len 4,5 hviezd, stále ešte je kam rásť.

reagovat

Jardo @ 31.03.2015 14:22:48
Predovšetkým prvý odsek je až brutálne výstižný - čo sa týka hudby Atomicov a Craneovej hry. Súhlas!!!