Death / Symbolic (1995)

Osudové album. Hudba, o které se nedá přemýšlet, protože není o čem. Uvažovat můžete o hudbě, kterou udělali lidé, ale ne o albech typu Symbolic. Pamatuju si, jak jsem si donesl domů polskou originálku (1998 - bylo mi 19let). Prvních deset poslechů jsem byl z té kakofonie v šoku. Ale už tehdy mi něco říkalo, že tohle je jedno z těch nedotknutelných alb, které disponují CHARIZMATEM, originálním zvukem, dokonalými kompozicemi, kdy všichni muzikanti jsou géniové.....nebo není snad Hoglan génius? Nebo není snad Chuck génius? Konlon a zbytek dobře sekundují.
Album mimo svoji dokonalost disponuje až osudovými melodiemi, které jsou brutálně znásilňovány disharomoniemi, ale vše v divokém, dynamickém celku, který nedá vydechnout. Když si začnu vybavovat některé rify, tak mi začne běhat mráz po zádech.
Album je zvukově dokonale kompaktní a jde o nenapadnutelný koncept a razantní výpověď. Je to nejen hudba, ale i filozofie. Až tak působí některé emotivní pasáže. Člověk nejen poslouchá, ale promítá si i vnitřní filmy a uvažuje o realitě a jejich atributech.
Nejlepší album DEATH. Další jsou taky vynikající (až na první dva), ale tady se podařil dokonale skloubit zvuk s kompozicemi i s vokálem. Sound of Perseverance je vynikající, ale trošku mi tam vadí Chuckův skřehot. Naopak tady je to takový osudový dávivý řev, který tomu všemu dává punc temnoty.
Když si vybavím melodické pasáže posledního songu, tak mi je taková zima, že už nemůžu dále psát....

» ostatní recenze alba Death - Symbolic
» popis a diskografie skupiny Death