Úvod - Rockboard

Vítejte na Rockboardu!

Kde to vře

Judith - Rolling Stones, The / Beggars Banquet
Hudba je hlavní, proto vždycky sáhnu po albu, abych si na kapelu udělala či pozměnila názor. Způsob, jakým (a kdy) se člověk k té které...

jiří schwarz - Rolling Stones, The / Beggars Banquet
Judith, promiň, nemohu v tvém postu souhlasit skoro s ničím. RS byli kapela, která se nemusela přizpůsobovat ničemu (snad ve svých dřevních letech producentovi). Oni sami byli ti tou rockovou ikonou 60tek. (V té době to bylo o tom, kdo je nejlepší skupinou - Beatles nebo Stones? - a to nejen v mé hlavě, to bylo cosi jako obecné povědomí.) A až obdivuhodně si celou kariéru jedou to svoje bez větších úkroků stranou. Jasně, budou tady ti, co jim vytknou psychedelii na Their Satanic Majasties Request, či funk a raggae na Black and Blue - ale to je přece přirozené, že nebyli hluší k tomu, co se děje kolem nich. Navíc to dali vždy po svém, člověk ani na vteřinu neváhal stran toho, jakou kapelu poslouchá. Póza - každý na jevišti (konečně i na jevišti života) hraje v rámci mantinelů, které si zvolil. Ale: jestliže nejsi klacek, nikdo ti nebude věřit, že klacek jsi, jakkoli si na něj můžeš hrát. Ale Mickovi to věřili milióny lidiček. Koneckonců, LP nebyly o jevištní či jiné prezentaci, ale jen o muzice. Ne, nebyl mega pěvec, ale vždy to dal "funkčně" a s citem. V blues to nějak tak chodí, že to funguje spíš na základě citu, ne pěvecké dokonalosti. Představa Micka jako odnož M. Jacksona, to mě přijde jako fanouškovi RS až dehonestující. Jo, oba odsekávají, v zájmu rytmiky (např. Jackson: Beat It), z hlediska chronologie (kdo mohl být klonem koho) to taky moc nesedí, že.
Nikdy jsem pravda nebral RS jako bluesovou kapelu - oni byli věrozvěsti ROCKu (ten největší rock´n´rollovej cirkus). Na tom nic nemění, že hodně věcí bylo blues, či až country-blues (podobně - kolik hard-rockových věcí nahráli Zeppelini - přesto je řadíme k tomu stylu). Na Beggars Banquet je toho opravdu hodně. Ale já si to užívám (jakkoli nejsem fanoušek country, amerického, natož pak našeho). A proč toto album, jakkoli pro mě za 5*, řadím u něco níž, než Let It Bleed, či Sticky Fingers? No, na těch dvou je prostě sólová kytara, tady skoro absentující (ale ano, zdejší záblesky Keithe Richarda vnímám velmi pozitivně), ale až Mick Taylor byl tím, který doplnil zvuk k rock & blusové extázi. A ještě k tomuto albu i jiným: mám moc rád piánko Nicky Hopkinse, 6. Stouna. Dokonalý, nepředvádějící se, decentní, s citem pro věc. Bez něj by to nebylo ono. Tož tak....

» posledních 20