Ford, Robben - Soul On Ten (2009)

Robben Ford je kráľ bluesovej hudby na jazzových základoch. Koncertný album Soul On Ten je toho dôkazom.

Už úvodná pohoda v skladbe Supernatural ukazuje, aká úžasná vie byť živá hudba. Samozrejme, nechýbajú hitové kúsky á la bravúrna inštrumentálka Indianola. Hitové v zmysle, že si ich pamätám zo štúdiových albumov, nie, že by niekoho z masovej populácie naozaj zaujímali. Milujem inštrumentálne exhibície začlenené do tempa skladby, a tak jazzové vírenie s vynikajúcimi bubeníckymi minisólami v There’ll Never Be Another Me doslova milujem. Nechýba svojská verzia štandardu Spoonful. Ford je mimochodom jeden z mála gitaristov, ktorý dokáže funkovať tak, aby to znelo počúvateľne, priam rockovo. Neveríte, vypočujte si Nothin’  To Nobody. Bonusom je parádne basové sólo.

Celkovo tu nájdete osem skladieb z koncertu v The Independent v San Franciscu a dve skladby nahrané naživo v štúdiu. Táto forma nahrávania mi ako hudobníkovi veľmi sedí, rozumiem, prečo sa k nej Ford upol. V štúdiu vládla pohoda, Don’t Worry ‘Bout Me znie neuveriteľne pestro a zároveň konzistentne.

Soul On Ten sa počúva jedna báseň. Ako od víťaza Hviezdoslavovho Kubína a z pera velikána Rúfusovho typu.

P. S. Forda som videl naživo 20.10.2002 v Bratislave na Jazzových dňoch v dnes už zbúranom PKO. Bol skvelý.

Apache @ 05.01.2024 17:37:42
Ha. Nedávno jsem ho zmiňoval jako hosta na desce Creatures of the Night od Kiss (ve skladbě I Still Love You hrál sólovou kytaru). Přemýšlel jsem při tom, jestli ho budeš znát. Tady mám odpověď. :-)

hejkal @ 05.01.2024 18:22:41
Jasné, všimol som si to, ale už som aj zabudol. :)

Každopádne Robben Ford je borec, spoznal som ho v druhej polovici 90. rokov a odvtedy ho žeriem. Doma mi však množstvo jeho albumov chýba...

stargazer @ 06.01.2024 09:42:57
Moc dobré album. Mě nejvíc zaujala skladba Earthquake. Na tom albu není nic, co by mě vyloženě nebavilo. Díky za seznámení. 

hejkal @ 06.01.2024 11:35:19
Rado sa stalo. Inak, jeho diskografia je plná veľmi pekných jazzových výletov, myslím, že by sa ti mohli páčiť aj iné albumy. A predovšetkých superskupina Jing Chi, v ktorej hral s rytmikou Vinnie Colaiuta (bicie) a Jimmy Haslip (basa) čistokrvné fusion (mali, myslím, dva albumy).

stargazer @ 07.01.2024 14:36:10
Doporučení Jing Chi byla trefa do černého /Jing Chi Live!/. Opravdu superskupina a co mě dostalo nejvíc je to, že Ford nijak brutálně neexhiboval na kytaru a držel se zpátky, tak nějak se všema. Kytarové předváděčky můžu, ale od toho tu mám jiné. Na spotify je ještě album 3d a Supremo. Vyzkouším.

hejkal @ 07.01.2024 15:27:20
Tušil som, že by sa ti mohli páčiť. Som rád, že som sa nemýlil.

Jméno Robben Ford jsem poprvé zaregistroval na albu George Harrisona v polovině sedmdesátých let a nejprve jsem se domníval, že je to tak nějak hudebník „do počtu“, který rozšiřuje doprovodné hudební těleso, jak občas člověk vídá řadu jmen mezi hostujícími hudebníky, kteří z jakýchkoliv důvodů v jedné skladbě zahrají svůj part a pak jsou propuštěni….
Postupem času jsem ale jeho jméno vnímal častěji a posléze jsem si uvědomil, že je to suverénní samostatná umělecká osobnost, která skládá a upravuje hudbu a vytváří vlastní kytarový rukopis, který byl na hony vzdálen nějakému „doprovázení“ na albech anebo na koncertních turné, aby měla hlavní hvězda rozvázané ruce… Robben Ford je velký kytarový talent, třebaže ho neprovází nějaká masivní mediální kampaň. Ani o ni nestojí, jde mu jenom o hudbu a její sdělení….
Album Soul On Ten je live, čistota jeho záznamu je ovšem stran zvuku výtečná…..

SUPERNATURAL – po úvodním entrée konferenciéra a potlesku publika získáte na krátkou chvíli dojem, že se vrátil Jimi Hendrix opět mezi nás. Elektrická kytara notně podpořená wah wah pedálem tomu nasvědčuje, stejně jako vedení tónu, ale rytmika už je jiná. Více do funku. Pořádně odpíchnutá baskytara s dunivým nápřahem a energické bicí nástroje seřízené do výtečného tvaru, kde se potkávají rockové, funkové a jazzové linie…Hráči-mladší ročníky hrají s velkou suverenitou a sebejistotou, vévodí ovšem Robben Ford na kytaru, který ovšem stačí vedle hry stát před mikrofonem a na zpívajícího instrumentalistu velmi slušně i zpívat. Precizně odehrané hudební téma bez jakýchkoliv pochybností…..

INDIANOLA – výrazně dravý nástup – a znova pochvala směrem k bubeníkovi Tossi Panosovi a baskytaristovi Travisi Carltonovi. Precizní rytmická spojení, nekompromisní hutná a kreativní. Robben Ford si skladbu sám napsal. Mám z ní trochu místy pocit, Jakobech poslouchal nějakou modifikaci skladby Spectrum od Billyho Cobhama. Ale je to dáno nejen ďábelským Billym, ale možná i derivátem Jeffa Becka, který tuto skladbu zařadil do svého repertoáru….. Je to ale jen pocit. Robben Ford je velmi precizní hudebník s mnohaletou praxí a velmi čitelným uměleckým vývojem. Instrumentální požitek po všech stránkách….

THERE´LL NEVER BE ANOTHER YOU – tohle je ovšem funk jako víno! Kdyby žil James Brown, anebo zase na druhé straně Miles Davis, nedivil bych se, že by na jejich albech zaujal Robben Ford kytarový post. Bubeník Panos je rytmicky přesný, ještě se ale trochu „dotahuje“ na takového Dennise Chamberse, v jehož stopách podle mého názoru kráčí. Spousta energie a dravostí jako horský příval. Fascinující souhra a vzájemný respekt s kolektivního spolupůsobení. Fordův wah wah pedál není používán na efekt, ale řekl bych, že výrazným způsobem ovlivňuje celkový sound skladby, ve které se prolínají zajímavé rytmické obrazce basů a bicích, ale i psychedelických dozvuků na více než osmiminutové ploše….

SPOONFUL – legendární skladba legendárního hudebníka, kontrabasisty Willieho Dixona, známá už v šedesátých letech z podání Cream. Robben Ford vytvořil další osobitý derivát tohoto bluesového standardu. Ze začátku se skladba ovšem odvíjí v mírně odlišném pojetí, ale pojednou jsme v tématu. Ve skladbě se výrazně hlásí ke slovu varhaník Neal Evans, který hraje na Hammond B3 a vnáší do instrumentace nový prvek. Ford mu poskytne sólová prostor k seberealizaci. Evans hraje stylově ve stylu varhaníků šedesátých let a nevnáší do své hry nějaké inovační prvky. Nevím jak komu, ale mně to vyhovuje. To už je ovšem Ford opět v akci a sází svoje tóny s pečlivostí zahradníka, který bezpečně rozpoznává v záhonu ta správná místa. Fordův hlas je čitelný a srozumitelný a navíc bez manýrismů.

NOTHIN´ TO NOBODY – šlapavý funky rytmus nabízí další skladbu. Má uvolněný koncept, třebaže přesně dusavá rytmika odbíjí jako švýcarský chronometr. Kytarové doprovody dotvářejí atmosféru zpívanému projevu a rytmickému pumpování. V mezihře Ford nabídne přehledné melodické sólo, aniž by plýtval tóny a běhal po krku kytary v nějakých divokých bězích. Také Evansovy hammondky krátkými přiznávkami čeří prostor a Carltonova baskytara dostane příležitost nejen ve slapové technice, ale i v modulování basových tónů v jazzovém pojetí. Vaše bránice při intenzivním poslechu se může bohatýrsky rozvibrovat a tak nezbývá než naslouchat rytmickým kreacím hraným s velkým nasazením a žasnout. Hammondky jsou ve hře a v popředí trochu ve stylu Briana Augera a je zde zase Robben Ford a hned za ním zvichřené bubenické breaky a instrumentální pasáže střídá zpívané téma a více než jedenáctiminutové téma se zvolna ubírá k závěru….

PLEASE SET A DATE / YOU DON´T HAVE TO GO – máme tu další coververzi. Ford tentokrát sáhl do autorské dílny dalšího legendárního bluesmana Elmore Jamese. Máme co do činění s blues ve stylu shuffle, s legátovými akordy, které se vzájemně na sebe vážou v doprovodech a v mezihře dostává příležitost Evans na svoje hammondky. Rozehrává dané téma (opět spíše standardním pojetím), což skladbě velmi sluší. Druhá skladba, která je s první propojená je z autorské dílny dalšího bluesmana Jimmyho Reeda a Robben Ford nám názorně předvádí, že se pohybuje v bluesové formě jako ryba ve vodě

EARTHQUAKE – navzdory názvu skladby (Zemětřesení), nemáme co do činění s nějakou agresivní formu blues nebo funku – naopak posloucháme uvolněnou hudební variaci ve které se Fordův hlas a jeho akordické výměny zvolna sunou vpřed. Tikající bicí nástroje, bzučivé hammondky a tepající baskytara dotvářejí prostor velmi citlivě vystavěným kytarovým partům v nichž nemá tón zkreslení. Skladba ovšem postupně graduje a zesilující nápor ostatní instrumentace má téměř dramatické vyústění… Posléze se ovšem skladba vrací zpět do uvolněných nálad, až ji pět pohltí nekompromisní kytarové akordy a tremolo hammondek…

HOW DEEP IN THE BLUES (DO YOU WANT TO GO) – další skladba má opět důrazně rytmické zázemí a Fordův dobře seřízený hlas doprovázejí sekané kytarové doprovody a bublající hammondky. Carltonovy basy mají správně přiostřené horní basové tóny, což znovu a znovu s bicími nástroji výrazně posiluje rytmické postupy. Funkově pojatý hudební materiál zní velmi přesvědčivě a poskytuje hodně prostoru k improvizacím. Všechno je zde zcela namístě a organicky drží v jednolitém celku, radost poslouchat jak instrumentální kouzla, tak zvukové proporce.

DON´T WORRY ´BOUT ME – předposlední skladba zní jako mírně subtilnější příspěvek. Ovšem do okamžiku, než rozpoutaná rytmika nastartuje svoje běhy. Píseň má volnější formu spíš vypravěčského pojetí a epického textu. Stylově z alba mírně vybočuje svou odlišnou koncepcí, což potvrzuje i dobře přiostřený saxofon hostujícího Karla Densona. Funk zde získává jakousi modifikovanější podobu a v další části se mění v elektrické blues, což v daných proporcích není očekáváno…..

THOUGHTLESS – poslední skladba posiluje kvartet Robbena Forda o varhaníka Larryho Goldingse, ale i baskytaristu Jona Buttona. Zatímco celé album bylo nahráváno v San Francisku, poslední skladba byla natočena v Los Angeles a posouvá Fordovo hudební pojetí k jazzovanému blues. Výtečné kytarové sólo zní vzdušně a prostorově a dobře se spojuje s akcentovanými rytmickými attacky. Výtečný výlet po poctivě muzikantsky vyzrálé a přesvědčivé hudební variantě, kterou mohou jenom doporučit!

Když tak poslouchám Robbena Forda, vzpomněl jsem si na moje dřívější působení na Radiu Hey 96,8 FM. Když byl pozván mezi kytarové veličiny na domácí půdě pražský kytarista Stanislav „Klásek“ Kubeš, tak se mi svěřil, že zdaleka není obdivovatelem Ritchieho Blackmora (jak píší časopisy), ale že se zcela oddal dvěma kytarovým jménům a že by chtěl dosáhnout jejich úrovně – byl to Alan Holdsworth (se kterým se osobně seznámil) a také Robben Ford. Když druhého jmenovaného poslouchám, vůbec se mu nedivím….
Čtyři hvězdičky zcela zaslouženě (váhal jsem chvíli nad pěti…)
P.S. Album jsem koupil před časem v Levných knihách téměř za pusu….



reagovat