Trip, The - Time of change (1973)

CD Arcàngelo ‎– ARC-7002 /2002/

Vysoce sofistikovanej, klávesově orientovanej art rock. Brilantní a technickej náklep, zahranej s matematickou přesností a akademickým chladem...

Time Of Change (Čas změny) je čtvrté a zároveň poslední studiové album The Trip. Vtipnej a povedenej obal znázorňuje členy kapely v podobě opeřenců, směřujících k novým břehům a tou hlavní změnou byl přesun od jednoho vydavatele k druhému. Tedy od dlouholetého chlebodárce RCA Italiana k mrňavé a tehdy sotva narozené společnosti Trident. Podle katalogového čísla TRI 1002 bylo album Time Of Change jejich druhým vydavatelským počinem hned po jazzrockových Dedalus, ale tím veškerá pozitiva končí. Label fungoval jenom necelé dva roky a i když jeho zásluhou vznikla natolik zásadní alba italského rocku, jakými jsou debuty Biglietto per l'Inferno, nebo Semiramis, brzy krachnul a jeho ovečky se ocitly na dlažbě.

Na desce se podílelo stejné trio, jako na předcházejícím albu Atlantide. Tedy klávesista Joe Vescovi, excelentní bubeník Furio Chirico a zpívající basák Arvid "Wegg" Andersen. Pořád ještě je to klávesově orientovanej rock, ale s obroušenými hranami a "modernějším" zvukem. Je to virtuózní, je to technické, ale zároveň i kapánek sterilní a chladné. Je potřeba si přiznat, že časům živelného a energického classical rocku s Hammond organem v hlavní roli odzvonilo a jsou pryč...

Vrcholem alba je suita Rhapsodia, která zabrala celou první stranu původní vinylové desky. Dvacet minut, to už je pořádná nálož a pro The Trip nová výzva a zkušenost. Na žádném ze svých předcházejících zářezů neměli tak dlouhou skladbu, ale klobouk dolů, popasovali se s ní na výbornou. První dvě minutky jsou jen jakousi introdukcí, ale potom se ozve klávesovej motiv, připomínající Gershwinovu Rhapsody in Blue a vzápětí propuknou hotové hudební orgie. Vescovi i Chirico předvádějí, že jsou skutečnými mistry svých nástrojů a brilantní instrumentální vsuvky s příchutí jazzu si v ničem nezadají s těmi nejlepšími momenty na Brain Salad Surgery. Andersenův zpěv je tady sice tak trochu do počtu, ale tvoří určité předěly a přispívá k větší pestrosti předloženého materiálu.

Druhou stranu původního alba tvořily čtyři kratší kousky a jako první je tady instrumentální dupárna Formula nova. Vescovi dává přednost klavíru, pod kterým vířej jazzové bicí a je to pořádnej odvaz. Good, ovšem repetitivní basová linka, to je čisté funky a tedy něco, s čímž jsem se u The Trip dosud nesetkal. V následující podivnosti De senzibus se na různé perkuse vyřádí především bubeník Chirico, ale celé je to nějaké divné. Připomíná mi to spíš scénickou hudbu k modernímu baletu a podle mě jde o nejzbytečnější položku na desce. V tak trochu pompézní a melodické Corale dostane po dlouhé době trochu víc prostoru vokalista Andersen a celé album (a kariéra The Trip) končí klavírní etudou Ad libitum.

První strana desky je vynikající a patří k tomu nejlepšímu z portfolia The Trip, ale ta druhá, to je taková všehochuť, kterou jsem dodnes moc nepobral. S hodnocením jsem byl na vážkách, ale nakonec jsem se rozhodl pro silné tři. Placky Caronte a Atlantide na mě působěj líp...

Původní album z roku 1973 je k sehnání, ale v osmdesátých letech vzniklo i množství zdařilých padělků a tak je těžké se v tom orientovat. Jeho reedic je naštěstí docela dost a to jak na vinylu, tak CD. Mě se podařilo koupit sběrateli vyhledávanou edici od Arcàngelo Japan a jsem rád, že ji mám. Rozkládací mini vinyl replika obsahuje v pouzdérku zabalenej kotouč, originální čtyřstránkovej booklet a povídání v japonštině.

reagovat

Brano @ 12.06.2020 09:27:28
Taliansku scénu poznám len zbežne,hlavne tie najzásadnejšie skupiny PFM,Banco...,Le Orme,Metamorfosi a pod.Tento album konkrétne nepoznám,takže dík za tip.Ak by som Ti mohol aj ja niečo odporučiť,skús novú taliansku skupinu Overture,je to spievané po taliansky a celý album je tu na bandcampe:>> odkaz

Time of Change. Pomerne vizionársky názov diela z roku 1973, ktoré sa stalo konečným pre skupinu The Trip.

Iba päť skladieb naznačuje, že art rock anglického typu už definitívne ovládol trojicu muzikantov. Tí sekajú jeden emrsonovský prejav za druhým a vôbec im nevadí, že to znie skvelo. Do toho sa votkávajú občasné Yesovské vokály, čo je vydarená kombinácia. Toto všetko možno počúvať dosýtosti v dvadsaťminútovej kompozícii Rhapsodia. Po všetkých stránkach vyzreté muzicírovanie sa počúva jedna báseň, pravda, ak o to pri hudobnom zážitku človeku ide. Nedá mi, musím pochváliť skvelého bubeníka Chirica, ktorého hru žeriem v dávkach, ktoré by posudzovačov obžerstva dohnali k šialenstvu a vymýšľaniu nového výrazu pre tento "neduh". A art rocková klávesovo-bubenícke machrovanie ovláda aj ostatné štyri kratšie skladby, z ktorých vyzdvihnem predovšetkým De sensibus, vskutku delirickú vec akoby z inej planéty. Jasné, je to psycho, ale ku podivu ho zvládam. A zvonkohru v nemôžem nespomenúť. Organový slaďák v Corale rovnako nedokážem nezmieniť, o klavírnom krásnení v Ad libitum nehovoriac. Jednoducho, kto má rád klávesový art rock so silnou orientáciou na klasiku, ten si príde na svoje.

Prerod naYes klon krížený s Emerson, Lake & Palmer sa skupine The Trip definitívne podaril až na štvrtom, poslednom albume. A nie je to vôbec na škodu. Neoprogisti by sa mohli učiť, ako sa to má robiť, aby to nenudilo.

reagovat