Julian's Treatment - Waiters on the dance (as Julian Jay Savarin) (1973)

Pokud patříte mezi ty šťastlivce, jež vlastní Julianovo první dílo A time before this a líbí se vám, dá se lehce očekávat, že za krátký čas zatoužíte rozšířit svoji sbírku dílem druhým, Waiters on the dance. Pokud máte obavy, že s odchodem děsivého i překrásného hlásku Cathy Pruden odešlo i část kouzla této kapely, nemusíte být vůbec na pochybách. Její nástupkyně, o malinko výrazovo klidnější a decentnější Lady Jo Meek, se ujala svých partů s patřičnou grácií a magické kouzlo tajemné Julianovi muziky, působí podobně intenzivně a stejně uhrančivě, jako na debutu.

Zvuk Savarinových klapek vás bude provázet a opájet celým tímto pozoruhodným dílem a když se vedle něj postaví ještě andělský hlas Jo Meek, teprve se začnou dít věci. Tyto dva nesoupeřící "nástroje", spolu budují vznešené katedrály, plnící se atmosférou zatemnělých časů, vzniklých na základech bájných scifi vizí, Julianovi fantasie. Ve vypjaté dvojce Stranger a poslední Soldiers Of Time, si díky expresivnějším polohám Jo Meek, zavzpomínám na album předešlé a jako vrchol se mi jeví svižná, bublající skladba číslo pět, Cycles.

Julianovo první dítko tenhle dorostenec zřejmě nikdy nepřekoná, možná proto, že byl právě až tím druhým, ale stejně jako v případě A Time..., se i zde, jedná o velice originální, myšlenkovo-hudební propojku.
reagovat

„Před dávnými časy v předaleké galaxii…“

Vesmírný člověk Jael Adaaman, superstár kosmu a uskupení zvané „Galaktická Organizace a Dominioni“, známější však pod zkratkou G. O. D. opustili svou galaxii ještě daleko dříve před tím, než se začala psát historie naší Země, aby se usídlili na planetě zvané Terra.

Zklamu vás, ale George Lucase se to netýká. Autorem je Julian Jay Savarin, britský hudebník, básník a spisovatel, původem rodák z karibského ostrova Dominika, který v roce 1962 přesídlil do Londýna. Savarin byl tehdy jako 27 letý mladý muž přesvědčen, že je potomkem Máyů a karibských indiánů, tedy etnika, které bylo pronásledováno během etnických čistek okolo roku 1660, během vpádu francouzského koloniálního vojska. Dá se říci, že jeho projekt byl vcelku ambiciózní. - Důvodem přesídlení do Londýna byla tehdy rozmáhající se tamní undergroundová scéna a jeho snem byla transformace svého sci-fi díla „Lemmus: A Time Odyssey“ na hudební scénu pod názvem „Lemmus: A Time Trilogy“. Album „Waiters On The Dance“ je odvozeno od první knihy této trilogie. Až Biblický příběh naplněný mýty a legendami odehrávající se částečně na pozadí historie naší planety. Kniha vypráví o dobrovolném exilu z Nebes na planetu Zemi a zakotvení společenstva na ostrově Atlantis. Podle dobových literárních kritiků dílo nebylo špatné, ačkoliv se údajně někde v prostředku knihy nachází až moc zbytečných sexuálních pasáží.

Savarinovo album „Waiters On The Dance“ je tak v tomto hudebním projektu druhou částí plánované trilogie. První částí bylo „A Time Before This“, které uskutečnil ještě se svým prvním projektem Julian's Treatment a zpěvačkou Cathy Pruden, která se po rozpadu kapely vrátila zpět do rodné Austrálie. K desce „Waiters On The Dance“ Savarin přebudoval svou první kapelu a album vychází jen pod názvem skupiny – Julian Jay Savarin. Zásadním byla i výměna zpěvačky Cathy Pruden za Jo Meek, neboli Lady Jo Meek, jež předtím účinkovala v Psych-Jazzové kapele Catapilla, kde jí po odchodu posléze nahradila její sestra Anna Meek. Ta s nimi také nahrála všechna jejich alba.

Album je skutečně hudebním skvostem progresivního rocku. Savarinovy dvě desky vychází ve stejné době jako „In The Court Of The Crimson King“ King Crimsona a první dvě desky skupiny Colosseum. Deska vznikla během října 1971 až ledna 1972 v Chapell Studios v Londýně. S první nahrávkou však Savarin nebyl spokojen a tak došlo ještě k její revizi. Vydání bylo také zpožděno díky tomu, že se čekalo, až vyjde první díl knižní trilogie. Nakonec deska spatřila světlo světa až někdy v dubnu roku 1973 díky nahrávací společnosti Birth. Dominantní je zde elektrická kytara s fuzzy efektem, Savarinovy klávesy Hammond a tzv. mellotron, což je elektromechanický polyfonní klávesový nástroj, jeden z dalších nástupců klávesových samplerů. Savarin byl multi-instrumentalistou a hrál zde na všechny klávesové nástroje.

Celý název desky je „Lummus/A Time Trilogy – Waiters On The Dance“. Na přebalu můžeme vidět pozadí jakoby rozškvařeného filmového pásku, který znázorňuje galaxii, níž vede cesta, po které na svém koni putuje pravděpodobně Jael Adaaman v ruce držíce svůj luk, okřídlen a vzezřením podobný padlému andělu. První stopa začíná poklidnou 9 minutovou skladbou „Child Of The Night 1 & 2“ ve které můžeme zpočátku slyšet Savarinovy klávesy, ke kterým se přidá fuzzy kytara Nigela Jenkinse a v 1:40 nastupuje Lady Jo Meek s čistým vokálem – „Dítě noci, osamělé a prochladlé, dítě noci věkem tak mladé…“; po konečné větě můžeme slyšet ten slavný mellotron. První, čeho mi po poslechu druhé písně „Stranger“ bylo líto je fakt, že neznám pozadí knihy a vlastně nevím, jaký příběh se za textem odehrává, ale je to mocné. Třetí píseň „The Death Of Alda“ je o Aldě, ženě Seriuse, který chtěl ovládnout galaxii. „Dances Of The Golden Flamingoes“ bych nazval tím nejprogresivnějším, co na desce je. Skvělá čistě instrumentální skladba místy až na pokraji Hard Rocku; slyším zde všechny nástroje zcela zřetelně, každý plní přesně tu funkci, pro kterou byl vyroben. Zcela jednoduše – Tanec zlatých plameňáků. Po dalších písních „Cycle“ a „Soldiers of Time“ zůstávám stále ohromen hlasem Jo Meek a je škoda, že ho neslyšíme v její původní kapele Catapilla, nicméně by měli existovat její sólové počiny na 7", Single, které vyšly někdy po roce 1971 – „Its Another Beautiful Day“ a „You Betta Believe It“. Budou to však mnohem větší rarity než Savarinova „Waiters On The Dance“.

Kapela Juliana Jay Savarina se po tomto albu rozpadla a zklamaný Savarin se stáhnul do pozadí. Prohlásil, že to byly promrhané tři roky práce. Odjel zpět na ostrov Dominika vyčistit si hlavu. Nicméně zanedlouho byl zpátky v Londýně s myšlenkou nahrát třetí a poslední pokračování s názvem „Beyond The Outer Mirr“. To však nikde v hudbě nefiguruje, proto k projektu zřejmě nikdy nedošlo. Savarin se posléze začal věnovat psaní a vyšla mu pěkná řádka knih. Škoda, že to nemůžeme říci o albech. Není ani vlastně známo, zda Julian Jay Savarin vlastně ještě vůbec žije, nevíme ani kdy se narodil a co se stalo se zbylými členy kapely, ale ty nejlepší progresivní projekty jak vidíme, nekončí snad nikdy dobře.


Datum vydání: 1971 (1973)
Formát: LP
Vydavatelství: Birth Records

Zdroj:
Booklet LP desky z roku 2011 (Andy Morten, Somerset, 2010)
>> odkaz
>> odkaz

reagovat

Psychedelic Rider @ 27.01.2015 19:19:21
hmm, tak kecám. Podle příspěvku na Hifinazory.cz od merhaut v 29 pro 2009 20:11 - "Julian Jay Savarin svou trilogii nakonec dokončí, pod definitivním souhrnným názvem The Lammas Trilogy a má s ní úspěch v Japonsku. Od té doby se věnuje jen psaní. Na svém kontě má několik desítek titulů."

gunslinger @ 27.01.2015 20:04:30
S celého albumu som mal príležitosť vypočuť si skladbu Stranger, a to je riadna pecka... Neviem prečo som sa zatiaľ neodhodlal k celému albumu.

Psychedelic Rider @ 27.01.2015 20:15:57
Podle mě, jsou to samé pecky. Nicméně to třetí album "The Lammas Trilogy" nemůžu nikde najít. Pouze jediná nekonkrétní zmínka tady >> odkaz To je vše.

merhaut @ 28.01.2015 00:26:50
Žádné třetí album neexistuje, ta trilogie je knižní.

Julian Jay Savarin a jeho Waiters on the dance patrí k tým dielam, ktoré mi výrazne zmenili život. Láska na prvé počutie nikdy neznela presvedčivejšie.

Skladba Child of the night má dve časti, tá prvá zahŕňa vážnu, clivú i melodicky vďačnú predohru, do ktorej sa pridá kúzelný dievčenský hlas patriaci Jo Meek. Gitara postupne zachrípne, klávesy potemnejú a celé to na striedačku graduje až do hard rockového inštrumentálneho Inferna. A v ráznej nabudenej nespavke Stranger nie je núdza o hyperbolizujúce (hm, to znie strašne, kde sú pocity?), opravujem, poriadne guľové rockovanie. Stopky sú v hudbe veľmi potrebné, nič tak nepovzbudí pozornosť, ako to, že sa niečo dramaticky zmení. The death Of Alda si to odbije hneď na začiatku a potom sa to už šinie v um-ta-ta rytme kamsi do nepokojných vôd rôznorodých polôh i plôch, vybudené gitarové sólo gniavi slastnejšie, než dno Mariánskej priekopy príšer chtivých režisérov. Ťažkotonážna gitara otvorí pomerne pestrú skladbu Dance of the golden flamingoes, na svoje si prídu classical, neclassical, hard i soft rockeri, a keby nie, ich problém. Kúzelne zaonačená Cycles rovnako nepôsobí jednotvárne, nasadzuje si jednu masu za druhou, akoby hrala všetky role v nejakom muzikáli. Neskutočná záverečná jazda do sfér rockového blaha nesie názov Soldiers of time a je dôkazom, že niekedy môže vyvrcholenie trvať aj tri minúty.

Krásno sa votrelo do tejto krátkej, ale o to podmanivejšej hudobnej fresky a kto som ja, aby som ho špinil? Dokonalé.

reagovat