Nico - Chelsea Girl (1967)

Pravidlo o modelkách, jejichž pěvecké pokusy nestojí ani za zlámaný podpatek, má svojí zářivou výjimku. Nico sice také často nepůsobila jako pozemšťanka, ale její rodná planeta byla podstatně vzdálenější, podivnější a záhadnější, než ploché světy všech těch telátek z předváděcích mol. Ještě v témže roce, kdy vyšel epochální plod její spolupráce s Velvet Underground, dala dohromady své první sólové album a přes jisté výhrady na něm potvrdila jedinečnost svého talentu.

Deska, kterou s ní připravili producent Tom Wilson, aranžér Larry Fallon, písničkář Jackson Browne a tři čtvrtiny Velvetů, nastavila kurs směrem ke klasicizujícímu folku. Nejčastější nástrojovou kombinací je na ní tiše brumlající elektrická kytara, smyčce a flétna, což nebylo zrovna to, co si zpěvačka představovala, a nutno přiznat, že tahle aranžérská fazóna opravdu působí trochu strojeně a jednotvárně. Člověk je vděčný za každé drobné vybočení, jakým jsou třeba varhany Johna Calea v Little Sister nebo smyčcové pizzicato v Wrap Your Troubles in Dreams. Nápadněji se vymyká pouze nejdelší skladba It Was a Pleasure Then, která svojí hypnotičností, impresionistickou kytarou, vazbami a ruchy vykazuje příbuznost s pozdějšími improvizovanými kusy Patti Smith.

Nevýraznost aranží ale naštěstí nepřebíjí to hlavní. Výborné písničky, z nichž nejvíc jich dodal sametový trojlístek Reed, Cale, & Morrison, tři Jackson Browne, jednu Tim Hardin a skladbu I'll Keep It With Mine Nico vymámila i na obdivovaném Bobu Dylanovi. A pak především hlas, okolo něhož se všechno točí, a i když zatím nezní ve vlastních kompozicích, reprezentuje zcela originální osobnost. Není příliš ohebný, libuje si v dlouhých slabikách, ale svým magnetismem ledové královny posvěcuje i roztomile nejistou intonaci. Míru citové investice v něm jen tušíme, protože zní jakoby zpoza kouřového skla, je plný tajemství a aristokratického splínu. Písně jako The Fairest of the Seasons, These Days nebo Chelsea Girls právě díky němu dodnes překypují magickou vznešeností gotických vitráží.


Recenze již zveřejněná na xplaylist.cz
reagovat

jiří schwarz @ 19.11.2017 01:03:32
Krásná recenze. Je cítit osobnost té dívky. Ale osobně se neumím přenést přes fádnost barvy toho hlasu a hroznou intonaci. V jinak pěkných folkových písničkách mně to vadí, v následném bigbítu VU již o trochu méně.

Brzy po vydání debutu Velvet Underground Nico opět zamířila do studia, aby za podpory svých kolegů z kapely, Lou Reeda, Johna Calea , Sterlinga Morrisona a písničkáře Johna Brownea natočila vlastní premiérový projekt. Z dílny uvedených hudebníků také pochází většina materiálu na albu.
Její představy o celkovém vyznění nahrávky však nebyly brány v potaz, producenti ignorovali její názory ohledně přidání rytmiky a zhutnění zvuku- naopak ( dá se snad i říct, že bez jejího vědomí) dodatečně přidali smyčcovou sekci a flétnu. Jak řekla sama Nico po letech v jednom rozhovoru, po prvním poslechu této nahrávky se rozplakala- ty smyčce a celkové aranže by prý ještě zkousla, ale ta flétna tam jí přišla strašná.
Mně osobně se tohle album docela líbí. Poklidná, komorně zaranžovaná folkařina místy směřující až k typické šedesátkové pop- music. Neškolený, jakoby ještě plachý, nesmělý hlas hlavní aktérky tomu všemu dodává zvláštní poetickou, nostalgickou atmosféru. A ta flétna mi tam sympaticky sedne.

Úvodní „ The Fairest Of The Seasons“ je prostě příjemná písnička se smyčci. „These Days“ s pěknou vybrnkávanou kytarou pokračuje ve stejném duchu. V „Little Sister“ jsou kytary a zpěv vkusně podmalovány klávesami, ve „Water Song“ se po trochu tajemném úvodu poprvé objevuje, v odpovědích na frázování vokální linky, Nico tolik nenáviděná flétna.
V „It Was A Pleasure Then“ (u níž je Nico uvedena jako spoluautor) ponejprv zaznívá pro Nico později tak typický táhlý zpěv s kolísavou intonací. Vůbec je tenhle nejdelší track „nejdivočejší“ z celé kolekce, také díky Lou Reedovi, jehož halucinogenní, jakoby tápající velvetovská kytara hojně okořeněná nekonečnými feedbacky tomu dodává ten správný šmrnc.
Následující titulní píseň se opět vrací k poklidnější, zasněné náladě.(samozřejmě se smyčci a flétnou). Moc pěkná, posmutnělá náladovka.
Dylanovka „I´ll Keep It With Mine“ je opět mohutně podpořena smyčcovou sekcí, ale myslím, že se podařila a vyznívá velice dobře.
Potom tu ještě máme „Somewhere There´s A Feather“ v takovém jakoby lehce muzikálovém duchu a nepříliš výraznou „Wrap Your Troubles…“.
Závěrečná „Eulogy To Lenny Bruce“ od Tima Hardina je snad zajímavá jen svou aranží, kdy dominantní zpěvaččin hlas jen zpovzdálí doprovází téměř neslyšitelná kytara.

Tahle deska není žádný rock, není to ani nic zvlášť progresivního, není to ta Nico, jak ji známe z jejích pozdějších, mnohem avantgardnějších a drsnějších projektů.
Je to deska, kterou si občas rád pustím, mám-li zrovna náladu na něco klidnějšího a konejšivého. Je to deska, která má svůj zvláštní půvab a atmosféru.

reagovat