Dead Can Dance - Anastasis (2012)

Dlouhých šestnáct let trval studiový půst, způsobený rozchodem Lisy Gerrard a Brendana Perryho. Ten se udál v osobní i hudební rovině po natočení poslední společné desky Spiritchaser k velké lítosti všech fandů. Oba hudebníci však během této doby nijak nelenili a každý natočil několik sólových počinů, rovněž se podíleli na mnohých dalších zajímavých projektech.

Po krátkém jednorázovém světovém turné v letech 2005 se jejich cesty proťaly až v roce 2012 na desce Anastasis, což lze přeložit jako Vzkříšení. U této dvojice (tak jako u mnohých jiných muzikantů) si nelze nevšimnout jedné skutečnosti. Odděleni dokáží vytvořit bezpochyby zajímavé díla, ta pravá chemie a jedinečnost ale přichází až spojením obou bytostí. Brendan a Lisa jsou jako síly jin a jang, které se navzájem doplňují. Brendan je více pojítkem s Evropou (hudebně i duchovně) a je tím, kdo dodává do hudby nelidsky chladné syntetické zvuky. Lisa je vše ostatní – přináší život, živelnost, duchovní a hudební rozměr různých jiných etnik. S jejím příchodem se ihned objeví místo samplů živí hosté, kteří oživí nahrávku různými exotickými perkusemi a dalšími neobvyklými nástroji.

Na albu Anastasis tento střet dvou světů můžete ohmatávat sluchem. Čím více se budete do nahrávek ponořovat, tím více budete objevovat jejich rafinovanost. Někteří recenzenti vytýkají tomuto albu určitou syntetičnost – já to považuji za záměr autorů, kteří tímto kontrastním prvkem propojili zemitou minulost s neosobní přítomností, evropskou kulturu s těmi východními.

Těžko rozebírat jednotlivé songy. Zní přesně tak, jak jsem naznačil v předešlých řádcích. Některé jsou anagramem kultur Blízkého východu – třeba uhrančivá Kiko, Agape nebo Anabasis –, ovšem vkusně prolnuté moderními eletronickými samply. Return of the She King, All in Good Time či Amnesia je návratem do Evropy předchozích století. Song Opium by mohl být setkáním výše zmíněného. Velkolepý návrat kultovní kapely se vydařil na výbornou.

Krátce se vyjádřím ke zvuku. Na první poslech je na tomto albu podmanivý, nesmíte jej však porovnat třeba s předchozím Spiritchaser. Na něm je plně zachována dynamika, která k takovému druhu muziky neodmyslitelně patří. Na CD Anastasis vše ořezáno po vzoru soundu rockových kapel. To platí překvapivě i o 24bitové verzi. Přitom původní matrice je v pořádku. Ve výsledku je celá zvuková scéna dramaticky jiná, neboť různé nástroje v originálu zní samozřejmě s variabilní intenzitou. Závěr si vyvoďte sami.
reagovat

PaloM @ 24.09.2018 09:54:45
Každý ich album je svojrázny a zaplaťpánboh aj za tento, i keď ho radím k slabším - za poctivé tri body.
Mám síce originálce CD, zvuk som neanalyzoval. Teraz som pozrel do databázy DR a Anastasis má najhoršie parametre z celej diskografie, tak to zrejme je aj počuť. >> odkaz Môj dojem z albumu však DR neovplyvnil.