Todd Rundgren's Utopia - Todd Rundgren's Utopia (1974)

Ako by mala vyzerať ukážka toho najlepšieho amerického art rockového prejavu? Nuž, Todd Rundgren’s Utopia má na to nasledovnú odpoveď:

Už titulná skladba dokazuje, že okrem zmien a košatých inštrumentálnych blbnutí sa nestratilo ani zamak rockovej drsnosti, hudobníci hrajú parádne a zároveň neuhladene, ako sa na odporcov metrosexuálnych tendencií v art rocku patrí. Sám Todd ponúka žeravú gitarovú stenu, o ktorú sa nejaký vyfintený fičúr z lepšej spoločnosti, ktorému mlieko tečie po brade, a preto si myslí, že patrí k smotánke, len tak neoprie. Na svoje si prídu aj rytmickí samožrúti, klávesoví nadšenci a v neposlednom rade aj milovníci rozľahlých plôch vhodných pre klaustrofóbov, ktorým obmedzená populárna hudba vážne poškodzuje duševné zdravie. A podobne je na tom aj skladba Freak parade, ktorá je výraznejšie naklonená smerom k fusion a miestami až zappovsky ladeným kúskom. Prekvapuje pomerne veľká dávka melodiky, avšak pokiaľ vás už nič neprekvapí, tak o tento rozmer pravdepodobne prídete. Jediná krátka skladba na albume sa volá Freedom flighters a je celá spievaná, čo znamená, že by mohla byť nasadená do rádií. Vlastne, nemohla, pretože k hitu má rovnako ďaleko ako...(samocenzúra) Madonna k panenstvu. Akokoľvek boli doterajšie hudobné zážitky mimoriadne, blednú v porovnaní s dvadsaťminútovou prehliadkou dokonalosti nazvanou The ikon. Nefalšovaná „progresívna“ rockovica prostá vylúhovaných predpôn typu post- či neo- hraná živelne, s prehľadom, nadhľadom a hladom po majstrovskom umení – to sa nedá opísať, to treba počuť!

Tod Rundgrenn je klasa. Jeho debutový album so skupinou Utopia ponúka celé štyri skladby toho najlepšieho zo 70. rokov, čo môže art rock krížený s fusion ponúknuť.
reagovat

Todd Rundgren je na americké scéně opravdovým pojmem. Nejen jako výborný producent podepsaný pod řadou zajímavých alb rockové provenience (např. Were An American Band od Grand Funk Railroad, nebo L od Steve Hillage…), ale i jako skladatel, hudebník a zpěvák….
Poprvé jsem se s jeho jménem seznámil v r. 1974 – když jsem se podrobněji zabýval pobytem Johna Lennona v USA, kde Rundgren v tisku napadl ex-Beatla za jeho excesy v losangeleském klubu Troubadour. (Opilý John Lennon prožíval velké období frustrace, holdoval alkoholu víc než bylo zdrávo a ztropil zde výtržnost s dámskou vložkou Kotex na hlavě….) Morálně měl Rundgren pravdu, ale obecné mínění se postavilo na Lennonovu stranu. Beatlesovská minulost měla stále velkou sílu a jeho společenská angažovanost na sebe strhla značnou pozornost mládeže… Rundgren sice v řádcích uznal Lennonův význam, ale napadl jeho chování bez patřičného respektu…
Jméno Rundgren už jsem nezapomněl a asi za dva roky nato se ke mně dostalo album Todd Rundgren´s Utopia, které mě velmi zaujalo. Nedávno jsem album získal v CD verzi a tak se zase velmi rád vrátím do jeho atmosféry…

UTOPIA – mocný zahajovací úvod tak trochu ve stylu Mahavishnu Orchestra, nebo Franka Zappy, ale tahle kapela stojí víc rozkročená na rockové platformě. Nicméně kompoziční postupy vycházejí z pera studovaného hudebníka a hudebního aranžéra. Vrstvení harmonické struktury má patřičnou razanci a postupy jako u vážné hudby modernizované rockovými prvky. Kytarové party se drží v rámci celku, ale více prostoru získává synthesizer M. Froga Labata. Musím ocenit výtečnou práci bubenických postupů Kevina Ellmana a baskytaristy Johna Sieglera. Rytmika, jakoby si byla vědoma důležitého základu sem vkládá barvité breaky a úderné attacky. Todd Rundgren si střihne výtečná unisono s dvojími klávesovými nástroji Moogy Klingmana a Ralpha Schucketta. Instrumentálně hodně předimenzovaný hudební prostor, kde se střídá hodně tónových barev, ale hudba se nevymyká kontrole, důrazně propracované pasáže jsou výtečně pojednané a teprve teď si člověk uvědomí, že poslouchá album z koncertu (!) Před mikrofonem stojí Todd Rundgren. Má výtečný hlas. Není to zpívající kytarista, ale je to opravdový frontman i v hlasové poloze. Jeho hlas zní rozpjatě (mírně jako Mark Farner z Grand Funk Railroad, ale je v něm více prožitku a možná hlouhbky podání). Skladba je ovšem monstrózním příkladem více jak čtrnáctiminutové kompozice – na které se podílel Rundgren společně s bývalým kytaristou Traffic Dave Masonem. Tohle není klasický hardrockový model, tohle je americký model progresivního rocku, i když v dalších fázích skladby jsou syrové kytarové party a pulsující rytmika chvílemi naroubovány do hardrocku, který mírně rozmělňují klávesy. Není to ale rocková suita, ale jedna dlouhá kompozice jednoho názvu, ovšem s výtečně řazenými kompozičními postupy, takže se nedostáváme do nějakého klišé, ale pořád jedeme na tobogánu…..

FREAK PARADE – pod další skladbou jsou podepsáni členové Utopie, ale já tady zřetelně cítím vliv Franka Zappy. Teď jako by Rungren chtěl poškádlit Pink Floyd kolem r. 1970 a klouzavé gilmourovské party znějí velmi sugestivně. Ale jenom na chvíli, vedle synthesizeru je zde v popředí elektrické piano a společně s výbornou baskytarou se dostáváme mírně k jazzu. Tohle je ovšem jedinečně proaranžováno. Famózní nástupy a smysl pro jemné detaily. Tady vstoupí do tématu zase fusion. Tahle kompozice drží výtečně pohromadě a obdivuji hráče, kteří v sobě museli nalézt hodně vnitřní disciplíny, aby se dokázali prosadit v takové výtečné souhře. Ano, tady se veselé zappuje, až se hory zelenají. Nechybí zde smysl pro humor, hraný patos a lyrika a tak výtečně vypreparovaná funky rytmika Sieglerových basů a Ellmannových bicích. Další pasáže uberou na dravosti a přesuneme se do hájemství soundtracku, ale zase jen na chvíli. Z pozadí zaznívá uvolněná nálada a smích a zajímavě modulované basové postupy. Tónový generátor, nebo synthesizer zde najednou spustí takovou dělostřelbu se strašidelným astrálním dozvukem. Klingman a Schuckett řádí na dvoje klávesy s velkou razancí a celková atmosféra graduje do impozantního finále. Přísahal bych, že v téhle partě hraje na klávesy slavný George Duke, ale není tomu tak. Ostatně teď se dostává do sólistického závěru Sieglerova baskytara a ta odvádí skladbu do závěru…

FREEDOM FIGHTERS – propojování classicalrockového tématu s rockovými aspiracemi se děje hned v úvodních taktech skladby. Fantastické sbory a výborná melodická linka, v harmoniích trochu připomíná rané Grand Funk Railroad (kolem Loneliness, nebo Closer To Home). Rytmika lehce, ale důrazně našlapuje a pak už je to pulsace a pořádně prokrvené hráčské podíly všech zainteresovaných stran. Rungrenova kytara je technicky suverénní, ale není to model absolutního kytarového hrdiny, který za sebou táhne celou kapelu. Rundgren má smysl pro proporce a tak je většinově součástí kolektivu, a jenom občasně „povyskočí“ nad schéma. Prostě paráda.

THE IKON – Závěrečná skladba je ovšem opět kompoziční oříšek na víc než třicetiminutové ploše. Místy se prokreslované fusion a progrock v něčem připomíná s britskými Brand X, ale ti začali až o tok později. Kdo je milovníkem kreativního a invenčního hráčského postupu a dokáže docenit, co tahle parta jménem Utopia ze sebe dokáže vydolovat, ten docení tohle instrumentální řádění. Frog Labat zde společně s Rundgrenem opravdu řádí jako o život. Další postupy se ale vrhnou jiným směrem. Rundgren sem vloží prvky klasicky zpívaného rocku, které v naivních harmoniích zněly v šedesátých letech ve skupině The Nazz. Dokáže spojit dávnou minulost s dobovými požadavky na náročnost a muzikantskou vyspělost. Dokáží šokovat nečekaným diskotékovým rytmem (který beru jako nadsázku) a nad šlapající přímočarou rytmikou, která v dalších taktech získá technicky proměnlivé liché rytmy. Baskytara a bicí jsou opravdu v rukou vyhraných mistrů, kteří velmi lehce a jaksi logicky přecházejí z žánru do žánru. Vokální party zabrousí do klasické písničky, ale i k vedeným vokálům ve stylu Queen nebo místy i k Yes. Jinak je tahle hudba ale hodně vzdálená tomu, co jmenované kapely produkují. A opět se tady rozbíhá divoká jízda, která má svoje zahřívací kola dávno za sebou. Rundgren a všichni ostatní muzikanti si zdvořile přepouštějí prostor k vlastní prezentaci, ale přesto tohle všechno drží pohromadě. Slast pro uši při poslechu a nepochybují o tom že i slast pro oči na koncertech, které jsem pochopitelně neviděl…. Plnokrevný muzikantský počin až do konce na plný plyn!

Todda Rundgrena jsem viděl „naživo“ na Rockpalastu“ v pozdních sedmdesátých letech u nás v televizi a musím konstatovat, že i naživo tahle muzika měla neobyčejnou sílu. Je to ale americké pojetí progresivního rocku. V lecčems se ale tahle hudba může protkávat se solárním rockem Steve Hillage. Vedle technicky obtížných pasáží však tahle hudba nepostrádá barevnost a hravost a muzikantskou superkreativitu a když za nic jiného, tak za tohle ji náleží pět hvězdiček.



reagovat

hejkal @ 26.09.2012 15:31:00
Že si okamžite po nahodení prečítam recenziu, sa mi ani vo sne nezdalo. Súhlasím, je to skvelý album, o chlp rockovejší fusion mix krížený Zappom či nejakými tými art rockovými veličinami. Osobne sa mi páči, že Rundgren dosť žhaví gitaru, žiadne hackettovské dumky. Otec má Rundgrena dosť rád, jeho hendrixovské stopy i tieto progresívne. Nečudo, že Rockpalast som tiež videl viackrát, priznávam, že ako tínedžera ma to až tak nebralo. Ničmenej, svieža a parádna doska sa mi neskôr, keď som trošku rozšíril svoje obzory, dostala na zoznam, po komplikáciách sa konečne zjavilo tohtoročné vydanie a je doma. Akonáhle si ju dostatočne pripomeniem, určite sa o svoje dojmy podelím.

Petr Gratias @ 26.09.2012 19:48:06
Zdravím, Hejkale....
opravdu jsem, rád, že jsi sem Rundgrena nasadil.
Svůj prostor si tady zaslouží právem.
Myslím, že s Tvým tatíkem (asi to bude můj vrstevník) bych si měl na téma staré hudby co říct.
Je také poměrně vzácné, aby syn se nechal ovlivnit před lety otcem a svůj vlastní vkus vymodeloval na jeho základech.
To totiž dnes vůbec není běžné a skoro bych řekl že vzácné. Takové příklady generačního souznění kolem sebe neznám.
Zdravím!