Acqua Fragile - Mass-media stars (1974)

CD Sony Music ‎– 88843099982 /2014/

Album Mass-Media Stars (1974) je druhým vroubkem v diskografii Acqua Fragile a pokud bychom ho porovnali s o rok starším, eponymním debutem, našli bychom celou řadu společných prvků...

Obě desky nahrála nemlich ta stejná sestava a první, co člověka praští přes uši je frontman Bernardo Lanzetti a jeho specifickej sólo zpěv s texty v angličtině. Unikát každým coulem, rozpoznatelnej na první poslech. Nezměnila se ani hudební náplň, kterou bych popsal jako britskou školou ovlivněnej symphonic prog a rozdíl mezi oběma alby je tak vskutku mizivej. Vystopovat by se tu dalo ledacos, ale jako největší vzory a zdroje inspirace bych tipoval Genesis, Gentle Giant a Yes. Jedinou, ale o to zásadnější změnou se ukázal přechod od nezávislého labelu Numero Uno k novému vydavateli, kterým se stala společnost Ricordi. Díky jejich dceřiné značce Import Records album vyšlo nejenom v Itálii, ale i v USA a tím se na tehdejší italské hudební scéně nemohl pochlubit každej.

Dlouho jsem si vystačil s eponymním debutem. Připadá mi výraznější a lepší nejen po stránce kompoziční, ale i zvukové. Album Mass-Media Stars však schovává eso v rukávu v podobě závěrečné Coffee Song, jedné z mých nejoblíbenějších písniček Acqua Fragile vůbec a tak jsem nakonec povolil. Celkem snadno dostupné cedlo od Sony se stalo součástí mé italské sbírky a po krátkém oťukávání jsem mu přišel na chuť.

První dvě skladby, Cosmic Mind Affair a Bar Gazing si berou z Genesis opravdu hodně. Připomínaj mi je hlavně instrumentální vsuvky s podobným zvukem klávesových nástrojů, ale co už. Ono je mi to nakonec docela šumák, protože především druhá jmenovaná je opravdu pěkná a tak není divu, že vyšla aj na samostatném singlu (jediném v dgf Acqua Fragile).

Od titulní Mass-Media Stars, po pátou Professor je to parádní artrocková jízda, protože všechny tři, do nejmenšího detailu vycizelované písničky odsejpaj v kvapíkovém tempu. Instrumentální kouzla, rytmické zvraty a vokální harmonie dávají vzpomenout na Gentle Giant a není divu. Acqua Fragile jim předskakovali na jejich italském turné a k jistému ovlivnění tak mohlo dojít velice snadno. Ta inspirace výše uvedenou, britskou legendou je navíc velmi volná a tehdy se podobným způsobem prezentoval kdekdo. Na úplnej závěr je tu krásná a uvolněná balada Coffee Song. Písnička, kterou jsem si zamiloval na první poslech a jediné, co bych jí vytknul, jsou nešťastně zvolené studiové efekty. Tady to pánové u mixážního pultu krapet přehnali...

Kromě Lanzettiho, který krátce po vydání alba odešel k PFM, se nikdo z kapely mediální hvězdou nestal. Uvolněnej flek po frontmanovi zalepil Roby Facini, klávesistu Maurizia Moriho vystřídal Joe Vescovi z The Trip, ale s Acqua Fragile to šlo od desíti k pěti a už o necelej rok později se rozpadli.

Původní album vyšlo ve velkém nákladu a tak je i dneska sehnatelné za rozumnou cenu. Reedic je taky dost a fungl nového nosiče chtivej sběratel by neměl odejít s prázdnou. Cédéčko od Sony (2014) je v klasickém jewel boxu, s transparentním držákem CD a čtyřstránkovým bookletem, obsahujícím dvě fotografie, sestavu, tracklist a texty. Jeho zvuk je detailní, čistej a třeba akustiky cinkají opravdu božsky, ale chybí mu výraznější basová složka. Na své domácí aparatuře jsem zvyklej muziku poslouchat většinou v "nulách", ovšem tady musím těm basům pořádně přidat.

Debut mám raději a na tom už se nic nezmění, ale aj album Mass-Media Stars je víc než dobré, poslouchám ho rád a tak těch 3,5 zaokrouhlím nahoru.

reagovat

Viem, že neoprog si dosť potrpí na to, že to on je otcom i matkou kopírovania kapiel typu Genesis, či Yes, ale história často dokazuje, že všeobecne zažité predstavy stoja na hlinených nohách, hoci aj vypálených. Napríklad talianska kapela Acqua Fragile neoprogovala, podobne ako nedávno sporgbordovaná britská súputníčka Home alebo pritakávajúca kapelka Druid, už v časoch, kedy sa ešte art rock naozaj vyvíjal a jeho protagonisti sa snažili posúvať hranice po vzore Európskej únie a nie oplocovať dobyté územie s príručkou „Instantný mladý diktátor“ pod pažou. Album Mass-media stars by menej znalý poslucháč mohol omylom zaradiť do Gabrielovej éry Genesis. Prečo?

Pretože šesť skladieb jednoducho vykradlo všetko, čo sa dalo. Ešte aj angličtinou obstojne vybavený spevák Bernardo Lanzetti sa snaží pôsobiť ako Gabrielovo zrkadlo. Že mu to šlo parádne, dokazuje hlavne to, že ho následne stiahli do partie samotní velikáni z Premiata Forneria Marconi. O skladbách škoda písať. V momente, kedy by niekto túžil využiť svoje znalosti látania slohov zo základnej školy a obťažkať papier všeobecnými frázami typu „komplexné dielo, ktoré je umením aplikácie estetiky do rozmanitých faziet progresívnosti“ alebo zahltiť čitateľa termínmi využívanými vo výtvarníctve a sochárstve (freska, impresia, skicár), či dokonca z literatúry (epos, epická lyrika), nie je problém mu odpustiť. Slová, ktoré nesú konkrétny a presný odkaz duševných a emočných pochodov, ešte ľudstvo nevymyslelo a verím, že existujú poslucháči, ktorým sa takáto hudba páči a nedajú na ňu dopustiť.

Čo k tomu dodať? Emócie sú prebujnené ako ignoranti zákazu fajčenia, kompozície vyzývajú aprílové počasie na férovku, nič nechýba, akurát niečo svojské. Myslíte si, že je to mínus? Vypočujte si akúkoľvek dnešnú hudbu a zistíte, že je to vlastne recept na úspech. Pravda, bývali doby, kedy to síce platilo tiež (pretože toto platí vždy, ľudia chcú počúvať najmä to poznané a to, čo má punc rádiovej masovky, pripadajú si tak komunitnejší), ale v art rocku sa to ešte v tých časoch bralo ako mínus, ktorý sa neodpúšťa. A preto o Acqua Fragile dnes málokto zavadí. Pritom to vôbec nie je zlá hudba. Nepôvodná ako Dan Brown, ale rovnako vhodná na odpočinkové zabíjanie času.
reagovat