Sly & the Family Stone - Stand! (1969)

Americkou skupinu Sly And The Family Stone jsem poznal prostřednictvím legendárního Woodstocku. Jestliže jsem byl na jedné straně očarován výkonem Santany, zcela logicky mě strhl i jejich protipól Sly And The Family Stone. Tahle hudba sice nebyla rocková v tom bytostném slova smyslu, ale rytmické členění, fantastické vokální a zajímavé hudební výkony byly opravdu obdivuhodné.
Vznikli v květnatých šedesátých letech v Kalifornii a podobně jako jiná afroamerická hudební tělesa z nich vyzařovalo nejen jejich hutné sebevědomí, aby se prosadili v globálním americkém prostředí, ale pravděpodobně byli i jistým politickým manifestem té doby. Vedle etnických prvků tu byl přítomen rock, jazz, blues, psychedelie… ale hlavně to byl soul, který potom později derivoval do funku. Prostě proti rocku a blues jsem objevil další přitažlivou hudební formu, kterou „mohu“ dodnes.
A protože tahle kapela dosud nebyla na Progboardu objevena, tak nabídnu jejich pravděpodobně nejpodmanivější album k recenzi…

STAND! – vířivý bubenický nástup a hned potom je zde výrazná melodická skladba se sborovými nástupy za sólujícím Slyem Stonem. Je tady cítit ta krásná hudební vzájemnost a pospolitost, tolik typická pro konec šedesátých let a tak se nám soul místy proměňuje v klasický americký zpívaný song s řadou ingrediencí. Až teď – ten výrazný rytmický riff je fantastický. Bicí a baskytara šlapou jako pneumatické kladivo a do toho přiznávky saxofonu a trubky s vokální podílem. Prostě odvazové a parádní.

DON´T CALL ME NIGGER, WHITEY – hlasy jsou deformovány a máme zde aplikovaný wah wah pedál. Píseň vypadá jako vzývání nějakou šamanského obřadu. Výborné akcenty dechové sekce a strhující zpěv. Kytarové postupy, jakoby se skupinou hrál Jimi Hendrix. Vrstvení instrumentace a její gradování musela na koncertech působit přímo nakažlivě a strhávat publikum s nezřízenému tanci. Dechy se zvedají do stratosférických výšek a rytmika duní jako superstroj. Milovník klasické melodie sice pokrčí rameny, ale tady jde zjevně o prokreslování rytmické struktury, což se děje v tom nejlepší slova smyslu. Hudebně se tady odvíjejí tři roviny, které se vzájemně spojují do jednoho celku. Atmosféra výrazně vygradován. Aplikace wah wah je tak sugestivní, že mám pocit, jakoby kvákadlo bylo použito nejen na kytaru, ale i na zpěv a dechy (!) Výtečný příspěvek.

I WANT TO TAKE A HIGHER – napumpovaný funk s výraznými etnickými prvky. Ozývají se nám úsporné hammondky, pulsující basy a šlapající bicí s výtečné zpívané výkony nejen mužského, ale i ženského zastoupení. Objevuje se zde i dobře uchopená téma bluesové foukací harmoniky, které se v tom rytmickém kolotoči kupodivu neztrácí. Opakovaný rockový riff zdůrazňuje spojnici mezi tématem a refrénem. Tak tohle je ryze černošská muzika na plný plyn v tom ryzím slova smyslu. Je tady i kytarové sólo. Sice vás neporazí nějakými technickými obraty, ale patří do tohoto konglomerátu, stejně jako průrazná trubka. Myslím, že i zde se nechá skoro každý člověk strhnout k tanečním kreacím. Rytmy a atmosféru k tomu přímo vybízejí….

SOMEBODY´S WATCHING YOU – tahle skladba trochu ubere na energii a máme zde téměř písničkovou variantu odlehčeného typu. Tím ale nechci říct, že by zde byla nějaké laciné podbízení se. Hammondky v pozadí drží harmonii a výtečně zaranžované vokální party zde vévodí. Máme zde ale také trubku a saxofon a pulsující rytmiku. V mezihře se opět projeví onen akcentace rytmů a krátký kytarový chorus. Pak se zase uvolněně zpívá. Možná v podobném duchu skládali a interpretovali o mnohem později na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let Chicago.

SING A SIMPLE SONG – z písničkové podoby se ale vracíme na progresivnější platformu. Tak tohle je pořádně vypilovaný funk. Perfektní rytmické členění bicích a basů a emocionální expresivní vokální party, jako naživo ve Woodstocku. Hodně živočišné a dravé, tak jak to umějí přírodní národy. Hodně tady cítím atmosféru rozjásané Kalifornie. Když se to vezme kolem a kolem, skladba poskytuje spoustu prostoru pro improvizaci a uvolnění muzikantského ega. Sly Stone zpívá syrově svoje party jako Curtis Mayfield nebo Wilson Pickett a improvizovat by se dalo celou horkou letní noc…..

EVERYDAY PEOPLE – dobře nasazené tempo rytmů a přichází další skladba. Je výtečně zaranžovaná a užijeme si zde nejen mužské, ale i ženské zpívání v soulovém provedení. Energie se sice trochu ve zpívané části ubralo, ale zase ne tolik, abychom mohli mluvit o nějakém cajdáku. Z hudby sálá pozitivismus a lidská vzájemnost, která byla pro dané časy typická.

SEX MACHINE – v další skladbě se ovšem bude zase experimentovat. Je tady opět wah wah pedál a další zajímavá rytmická členění. Cítím zde blues, rock a soul na jedné lodi. Lidský hlas je deformován přes kvákadlo, a plnotučná baskytara a tepající bicí hrají superpřesně. Není to Curtis Mayfield s jeho slavným hitem, ale pokud máte bujnější fantazii, tu erotiku si sem dosadíte. Hammondky hrají dlouhý tón a tenhle zvláštní song obepínají jako obruč. Máte příležitost poslouchat vedle základního tématu i vedlejší „děje“. Možná zase ten Jimi Hendrix, ale jakoby se spojil s jistém slova smyslu s Milesem Davisem. Dokáži si na tohle téma představit hodně dlouhé jam session, ve kterém se kolektivně projeví hráčská osobitost, ale i přizpůsobivost. Klasický posluchač možná nebude tak úplně nakloněn tomuto typu hudby, ale muzikant domnívám se zcela určitě. Myslím, že podobně laděné věci jsem později slýchal u takového Herbieho Hancocka, Wah Wah Watsona, ale i Delberta McClintona. Bubenické breaky více a více rozčeřují strukturu tohoto schématu a vnášejí sem jakési magično, které jde do výrazné katarze. V závěrečné fázi se ubere mírně na dynamice a vracíme se k původnímu tématu v umírněnější podobě. Bubeník Gregg Errico se představí v bubenické exhibici, která je ale uměřená, a nikoliv samoúčelně bičovaná dlouhým formátem. Silná záležitost, která nenudí a poskytuje téma k přemýšlení, nad podobným typem skladby…. Myslím, že jedna z nejsilnějších skladeb na albu.

YOU CAN MAKE IT IF YOU TRY – závěrečná skladba má zase spíš písňovou podobu. Ve velmi dobrém zaranžování lidských hlasů – ženské i mužské nádherně kooperují a k tomu jim přizvukují dechy a dusají basy s bicími. Hammondky sice nejsou úplně suverénní v zapojení, ale vedle kolektivní práce zde patří společně s občasnými kytarovými vstupy. Uvolněná skladba a opět nepodbízivá, ale jaksi přirozeně samozřejmá s uvolněná…

Album Stand! zní i po 44 letech pořád hodně odvážně a jeho jiskření je alespoň pro mě hodně výrazné. Doporučuji k poslechu i těm, kteří tuhle hudbu buď neznají, nebo na ni zapomněli. Možná si ti mladší uvědomí, na jakých základech staví jejich generační souputníci jako jsou Monkey Business nebo J.A.R., od kterých Holý, Krejčoves, Bárta, Ruppert, Klempíř a další tahají nápady, rytmy a dotvářejí atmosféru…. Pět hvězdiček.
reagovat

hejkal @ 14.03.2013 12:50:54
Jedna z tých kapiel, ktoré ma moc neoslovili. Predposledná veta recenzie krásne vysvetľuje, prečo. :)

Cossack @ 14.03.2013 13:06:35
Jsem na tom s „Kamennou rodinkou” obdobně jako Hejkal…
Pro mě popík, a co je podstatnější – popík, který mne absolutně neoslovil (a neoslovuje).

luk63 @ 14.03.2013 13:52:58
Tohle CD jsem si před časem objednal, ale dlouho mi ve sbírce nevydrželo - není to ani trochu moje parketa :-(

Petr Gratias @ 14.03.2013 14:15:52
Zdravím, pánové....
tak chápu, že každému tahle hudbu nmevleze pod kůži,
ale charakterizovat ji jako "popík", to mi přijde přece jenom nepřiměřené.
Co by potom musely být kapely jako jako třeba Doobie Brothers, Band, Steely Dan, L. A. Express nebo Curtis Mayfield, Isaac Hayes, Aretha Franklin, Average White Band.....
"Popík" přece jenom vnímám jmény jako Barbara Streisand, Barry Manilow, Anne Murray, Dean Martin,
Neil Diamond, Elizabeth McGovern, Linda Ronstadt, Carly Simon, Ronnie Spector, Carole King.... ale i mezi těmito jmény nemusí být všechno pejorativně míněno jako "popík".
Půjdu ještě dál: myslíte, že mezi účastníky Woodstocku byl vyloženě někdo jako "popík"?
Zdravím!

Cossack @ 14.03.2013 16:25:25
Pop music je vcelku široký pojem a „schová se pod něj” ledasco… (Přesnější definici by jistě poskytl Jarda Merhaut, to je jeho parketa („škatulky”), už to tu myslím někdy definoval.)
Rozhodně se nebudu hádat a ani netvrdím, že SLY AND THE FAMILY STONE jsou (ryzí) pop music. Proto jsem taky slovo popík dal do uvozovek. Pro lepší pochopení ještě dodám, že používám termín „popík” často a rád, a taky pro kdeco – klidně i pro WHITESNAKE, DEF LEPPARD apod.
;-)

merhaut @ 14.03.2013 16:49:20
V devětašedesátém označoval ostrovní hudební tisk King Crimson za naději britské pop music:-)

Cossack @ 14.03.2013 17:45:10
No prosím… :-)
(On taky není důvod, chápat termín pop music jakkoliv hanlivě.)

Petr Gratias @ 14.03.2013 18:04:43
Zdravím, pánové....
já vím, o čem je řeč...
pop-music (popular music) je široký proud zábavné hudby, do které patří mj. i rock nebo bigbít.
Já jsem ročník 1955 a pro mě má termín "pop", "popík",
"popina" silně pejorativní význam či podtón s ohledem na sedmdesátá a osmdesátá léta u nás a jednoduše si nezvyknu na tohle označení pro kapely a interprety, kteří jsou ma bigbítové, (rockové), soulové, funkové nebo jiné platformě.... Už jsme to tady před delším časem řešili.
Sorry, ale asi budu dál dávat hráz mezi pop a bigbít dál. Na parhu šedesátky si nezvyknu na to dávat to do jedné škatulky....
Moji brněnští bigbítoví kamarádi by mě za to prokleli...
Díky za pochopení! Asi nemá smysl dát to rozebírat...

PaloM @ 15.03.2013 06:07:55
Petr Gratias, súhlasím s tebou, toto členenie na pop, bigbít, rock, atď. si človek pre zdravé rozlišovanie musí v hlave udržať. Napísal si to veľmi citlivo a diplomaticky, aby si po skúsenostiach predišiel nejakým ostrejším výpadom. No, tu je na mieste obhájiť si svoje pozície. Jardo Merhaut má pravdu o histórii názvu a v tej dobe to asi nebol "ideový" problém mať to pod jedným názvom. No, v dnešnej dobe plnej hnoja v podobe produktov Superstar a podobných sa nemôžme tváriť, že nám neprekáža "zjednocovanie" žánrov pod pop. S tým problém mám.
Petr, máš v celej diskusii pravdu, cením si tvoj diplomatický prejav.