J.E.T. - Fede speranza carità (1972)

CD Vinyl Magic - VM057 /1995/

Při zběžném pohledu na discogs to vypadá na další italskou jednohubku, po které nezbylo nic než jedna deska a několik singlů. Ovšem při podrobnějším ohledání už to není tak jednoznačné...

J.E.T. (často psáno i jako Jet) pocházej z Janova a vznikli z trosek stejnojmenné kapely, ve které působili - a teď se podržte - i pozdější členové popové superstar Ricchi e Poveri. Obnovená sestava debutovala v roce 1971 singlem Vivere in te, se kterým se zůčastnila rozhlasové soutěže Un disco per l'estate. Ten, i následující singly Non la posso perdonare a Il segno della pace z roku 1972 byly ještě melodickými písničkami s hitparádovými ambicemi, ovšem její první velké album Fede, speranza, carità znamenalo radikální obrat v hudebním směřování a je typickým produktem rychle se vzdouvající progressive rockové scény. Ovšem už o dva roky později přišel další veletoč, když si tři ze čtyř původních členů změnili jméno na Matia Bazar a nastartovali dlouhou a úspěšnou kariéru na poli pop music.

J.E.T. tedy zabodovali na obou stranách barikády. Jejich jediné album je dodnes vyhledávanou a bigbíťáky velebenou progress rockovou raritou a jako Matia Bazar je milují posluchači středního proudu...

Koncepční album Fede, speranza, carità vyšlo v roce 1972 a mohlo by posloužit jako učebnicovej příklad reprezentující subžánr "rock progressivo italiano". Chcete po mě jeho nejcharakterističtější (brr, to je slovo) rysy ? Tedy dobrá : energie, důraz, vášeň a cit, s koňskou dávkou přívětivejch melodií navrch. A pochopitelně v italštině. První strana původní vinylové desky obsahovala dvě delší skladby o délce kolem jedenácti minut, druhá pak tři kratší - což v konečném součtu hodilo na italské poměry nadstandartních čtyřicet minut. A nadstandartní je nejenom celková stopáž, ale aj obsah, kterej bych popsal jako energickej heavy prog, s prvky symphonic rocku a - ehm - popu. Jiskřivé kytary s doprovodem zkreslených varhan odkazují na britskou školu, ale melodie a falzetem zpívané vokály jsou čistě italské. Oni maj tu kantilénu v krvi a místy je to pěknej tyjátr, ale to já rád...

Texty jsou (údajně) jakousi křesťanskou agitkou, ale italsky neumím ani zbla a tak je neřeším. Užívám si hudbu a ta je jednoduše skvělá. Prolínání agresivních a melodramatických ploch je ukázkové a díky četným změnám nálady, rytmu a tempa to pěkně odsejpá. Vypíchnul bych aspoň titulní pecku Fede, speranza, carità, která nabídne jak hutnej hard rock, tak to melodrama a pak ještě její veličenstvo Sinfonia per un re. To je vznešenost sama. Chválím i velmi dobrej, nabasovanej a přesto pěkně čitelnej oldscholovej zvuk v široširém stereu, protože to u italských alb nebývá zrovna pravidlem. Někde jsem zachytil informaci, že se to natočilo během šesti dnů na čtyřstopej magnetofon a jestli je to pravda, tak klobouk dolů, protože to hraje opravdu dobře.

J.E.T. ukázali směr a prošlapali cestu kapelám Alphataurus, Museo Rosenbach, Semiramis, nebo Biglietto per l'inferno. Byli možná ještě trochu "dřevní" a ne tak dokonalí, ale první. Nebo skoro první...

Původní album vyšlo na značce Durium a mělo celkem unikátní rozevírací obal, s výřezem v přední straně a uvnitř vlepenou imitací broušeného poháru. Grafici se na něm docela vyřádili. Nejnovější reedice na LP je z roku 2010 a měla by být ještě relativně snadno k sehnání. S cédéčky už je to však trochu horší. Poslední vydání z roku 2005 (BMG Japan) je vyprodané, ale splašit z druhé ruky - byť ne úplně lacino - se dá. Moje reedice od Vinyl Magic (1995) neobsahuje nic, než umolousanej čtyřstránkovej booklet s několika černobílými fotografiemi, ale jsem šťastnej, že ji mám.

reagovat

J.E.T. je ďalšou z ohromného zástupu talianskych skupín, ktoré v 70. rokoch tvorili „svet vo svete“ zvaný taliansky progresívny rock. Jediný album Fede, speranza, caritá z roku 1972 navyše dokazuje aj to, že navzdory veľkej dávke melodiky a „artového“ expresionizmu to Talianom šlo aj v po stránke hardrockovej.

Organ si pre seba vyhradil úvodné navodenie chrámovej atmosféry, ktorú mu s chuťou sprzní špinavá gitara. Vo výsledku dostávame v úvodnej skladbe Fede, speranza, carita obludnú dávku dobového hard rocku s niekoľkými inštrumentálne frivolnými pasážami, kadejaké stopky sa striedajú s porušovaním dávania prednosti v jazde, tu i tam má klavírna predvádzačka dočinenia s džezom či závanom klasiky. Nechýbajú psychedelické výkriky, skrátka, je to dobová momentka pripomínajúca prvé albumy Uriah Heep alebo Bodkin. Aby som nezabudol, spev je z kategórie jačákov, nuž je vám asi jasné, koľká bije. Nad rozbúrenou rytmikou (najmä bubeník sa počuteľne odviazal, po nahrávaní najskôr stiekol spoza súpravy) si klávesy vyhrávajú srdca bôľne motívy aj v druhej, jedenásťminútovej, kompozícii Il prete e il pescatore. Spev sa spočiatku nechá sprevádzať iba klávesmi, aby to znelo patrične náladovo, celkovo je to typická preemotivovaná talianska rocková balada, ktorá nemá k rachotu ďaleko. Sólové pasáže sú samozrejme plné nadžezlého ubiehania z vytýčenej trasy, symfonických ladných medzihier a všetkého, čo má tento typ muziky v génoch. Ce’ chi non ha začína ticho i zlovestne, kapela sa evidentne vyžívala v pomalých nástupoch, aby mala priestor gradovať „do aleluja“. Vo svojej podstate je to napokon najpozitívnejšia balada na albume, refrén je priam zaliečavý. Že bude Sinfonia per un re najambicióznejšou skladbou kapely azda dôjde aj tým, čo z taliančiny nerozumejú ani ň. Progresívny hardrock v symfonickom artrocku určite dostane do varu nejedného škatuľkára, tak prečo to nenapísať... Na záver je tu vlasrtne jediná krátka skladba, Sfogo sa mierne vymyká doterajšiemu dianiu, bezslovný spev vo veselej klavírnej skladbe, to tu ešte nebolo!

Bonusové skladby sú na mojom CD hneď dve. Gloria, Gloria je skôr rádiová záležitosť, popové vokálne zbory, troška disko, za hrsť slákovej polevy, podobný pokrm mi nechýba. Guarda col tuoi occhi je na tom lepšie, ide o preexponovaný slaďák so zaujímavými staccatovými dôrazmi.

Klávesový melodický hardrock, ktorý sa nebojí opustiť priamočiare vody a hrať, čo sa mu zachce, môžem vždy. Obzvlášť, keď je tak skvelý ako v podaní kapely J.E.T., nuž ak ste podobne naladení, skúste. Ľutovať pravdepodobne nebudete.
reagovat

Snake @ 19.05.2015 16:53:17
Hejkale zdravím a děkuji za představení další polozapomenuté italské party. Při surfování po netu už jsem na J.E.T. sice natrefil, ale k nějakým bližším námluvám mezi námi ještě nedošlo. Tvá recenze mě patřičně navnadila a tak slibuji, že to co nejdříve napravím a placku si poslechnu. Na ytb je k mání...

Jardo @ 19.05.2015 19:09:51
Na J.E.T. si budem musieť posvietiť...

Snake @ 20.05.2015 17:12:06
Těžko soudit po jednom poslechu, ale s určitostí mohu říct, že to není deska, která by mě okamžitě drapla na "první dobrou" a já kvůli ní nejedl, nespal a místo toho prolejzal eshopy a rozbíjel vyhladovělé prasátko :) Líbily se mi skladby Il prete e il pescatore a Sinfonia per un re, fajnovou tečku píše i závěrečná Sfogo...

J.E.T. - aspoň prozatím - odkládám, ale v budoucnu se k nim určitě vrátím. Hejkale, díky za recku.

hejkal @ 22.05.2015 12:03:16
Ďakujem za reakcie. Mne sa podobná muzika páči, nuž mi je ľahko pri písaní nadšených recenzií.