Lunatic Soul - Walking On A Flashlight Beam (2014)

Lunatic Soul je sólový projekt Mariusze Dudy, známého nejspíš jako frontmana polských Riverside. "Projekt" je zde příhodné označení: Lunatic Soul vzniklo (a zdá se, že se uzavře) jako rámec pro celkem osm alb - přičemž osmé dosud na své zrození čeká - uspořádaných do "kruhu (či cyklu) života a smrti". Ten si lze prohlédnout na stránkách Lunatic Soul >> odkaz - po přetažení šipek přes diagram se objeví Mariuszovy popisky k jednotlivým albům. Walking on a Flashlight Beam je chronologicky vzato čtvrté album řady, v kruhu pak stojí na místě přechodu z části života do části smrti.

Oproti prvním dvěma deskám, které se volně vznášely kdesi mezi nebem a zemí (nemluvě o třetí Impressions, položené zcela mimo tento svět), má Walking on a Flashlight Beam ostřejší kontury. Panuje tu větší napětí, které směrem k následující Fractured přerůstá až v drama. Vypráví se zde příběh duše uvězněné v tom, čemu říkáme "já", přitahované voláním z druhé strany, kam se posléze pravděpodobně z vlastního rozhodnutí odebere. Po hudební stránce je tady znatelný příklon k elektronice, ambientním plochám nesoucím procítěný vokál.

Poslouchat tohle album pro mě bylo jako podstupovat tetování: spousta drobných, jemných jehliček (celé album působí velmi ostře a jasně - až podivuhodně jasně na to, jak pochmurným tématem se tu zabýváme), které zasáhnou bez velké pompy, spíš s jakousi laboratorní přesností, ale zanechají hlubokou stopu a vynesou na povrch mikroskopickou krůpěj živé krve. Závěr zůstává dráždivě nejednoznačný. Je možné, že úleva předposlední Sky Drawn in Crayon a soustředěná pouť závěrečné Walking on a Flashlight Beam vedou zpět do života - na chronologicky vzato příštím albu se ocitáme uprostřed dalších pochyb, tápání a trápení. V kruhovém schématu kroky směřují k desce z roku 2008, kde v písni Summerland smrt promlouvá k člověku sledujícímu vlastní pohřeb.

K čemu je taková navigace dobrá? Je nutné vědět, "co chtěl básník říci"? Jistěže ne. Album mě oslovilo a zasáhlo, aniž bych potřebovala vědět cokoli dalšího. Ale podrobnější informace o autorském záměru obraz příhodně dokreslují. Především říkají, že zde máme čest s ucelenou uměleckou vizí: Mariusz Duda má ve zvyku vytyčit si rámcové téma, než se ponoří do volného proudu nespoutané imaginace. To mu umožňuje pohybovat se ve zvoleném tématu svobodně a svébytně, přičemž posluchači je dáno na srozuměnou, že tu vládne autorské rozhodnutí a vědomě tvarované významové gesto. To se nezalekne žádné hloubky a temnoty, aniž by je však bezúčelně vzývalo.

Těším se, kam cesta povede dál - s Lunatic Soul se nebojím žádného temného lesa. Je to krásná hudba, které spíš než obligátní "soustředěný poslech" svědčí poslech velmi nesoustředěný. Když jste unavení, máte v hlavě vymeteno a nechcete nic než jen prostě nějak být, tohle je dobrý a - jak jen to jde - bezpečný způsob, jak se úplně rozpustit a ve všeobjímající prázdnotě obnovit kontakt se vším, co člověka váže k tomuto světu.
reagovat