Moore, Gary - Back on the Streets (1978)

Rok 1978 byl v kariéře Garyho Moorea, během níž o žánrové i osobnostní obraty nebyla nouze, jedním z těch nejvíce tranzitních. Zahájil ho jako člen kapely Colloseum II, ukončil už jako staronový kytarista Thin Lizzy. Mezitím ovšem ještě stihl nahrát desku Back on the Streets, která se mezi těmito dvěma projekty svým způsobem nenapodobitelně rozkročila.

V útrobách téhle nahrávky možná trochu překvapivě (ale při vědomí tehdy aktuální fáze Garyho kariéry zcela logicky) narazíte na několik ukrutných jazzrockových fláků. S Flight of the Snow Moose a Hurricane dostanete propracovanou fúzi pečlivě napočítaných šestnáctinek a pořádného rachotu, kterému dominuje Mooreova kytara. Další bezepěvná záležitost se zvláštní slovní hříčkou v názvu What Would You Rather Bee or a Wasp dostala k tomu všemu ještě funkovou injekci, naopak Song for Donna do koktejlu přimíchává hodně americky znějící "easy-listening" melodii ve stylu Chicaga. O tyhle kousky se s mistrem ve studiu zasloužili jeho kolegové z Colossea Don Airey a John Mole - kdo ví, jestli by takhle nějak nemohlo vypadat čtvrté album téhle kapely, kdyby klíčoví zúčastnění postupně neztratili zájem.

To pravé hardrockové "maso" nabízí druhá čtveřice skladeb, na nichž si podle mě svého dávného parťáka "oťukával" šéf Thin Lizzy Phil Lynott. Sám do banku přihodil dvě písničky, třetí dal dohromady právě s Moorem. Lizzyovka Don´t Believe a Word dostala nový baladický kabát, který podle mě lépe pasuje ke vztahově vystavěnému textu, ale ten kytarový dvojtakt Scotta Gorhama a Briana Robertsona si z ní už ale nedokážu odmyslet, ať to zkouším sebevíc. To ostrá pecka Fanatical Fascists, kterou Phil původně napsal pro punkové The Ruts, v sobě má říznost a melodický tah na branku, s jakým by se neztratila ani u Thin Lizzy. Závěrečná Parisienne Walkways, parádní to "zapouštěcí" záležitost s houpavým rytmem a hořkosladce snivou atmosférou, určitě přispěla ke Garyho reputaci mistra rozvážných, emotivních sól. Ještě více si ale vychutnávám titulní pecku Back on the Streets s parádně rozehraným riffovým představením a přizvukujícím Lynottem v refrénu.

Back on the Streets za mě určitě není nejlepší deska Mooreovy sólové kariéry, dokonce ji nevnímám ani mezi těmi důležitými. Je to spíš takový sampler Garyho "co by, kdyby", který osloví tuhle toho, tam onoho. Za poslech ale určitě stojí, zejména pokud mistra baštíte v různých žánrových polohách.

stargazer @ 24.05.2026 05:28:45 | #
Toto album není špatné, líbí se mi víc, jak některé pozdější desky. Kdysi jsem měl GM komplet na cd. Poslední skladba Parisienne Walkways je opravdu špička, ale nezapadá mi do alba. Krásná verze tohoto songu je na Garyho albu Blues Alive /1993/ s neskutečně dlouhou kytarovou zpětnou vazbou.

Na obalu Gary opouští nechvalně známou věznici Warmwood Scrubs ve vnitřním londýnském obvodu Hammersmith a Fulham.

Na první poslech poměrně těžká deska... Úvodní Back On The Streets dává pocit, že nás čeká hardrocková bouře, avšak není tomu tak. Gary na ploše desky čaruje spíše s melancholickou náladou, která je prostě... neodolatelná!

Už krásná verze Don´t Believe A Word vede album pevně k absolutoriu. Občas se na nahrávce objeví prapodivný psychedelický fragment, který ale ve finále vkusně doplňuje skládačku. O absolutním vrcholu v podobě Parisienne Walkways se netřeba zmiňovat... Hladivý hlas Phila Lynotta, uplakaná kytara, mezník moderní hudby jako takové.

Kdo vlastní povedenou reedici, má na ní také skladbu Spanish Guitar, která je pro mě druhým vrcholem Back On The Streets. Podmanivá atmosféra, neskutečně smutná akustická kytara jako by z filmu Lovec jelenů...

Ne každý se mnou bude souhlasit. Back On The Streets není tak dravé jako Wild Frontier, ani tak vyšperkované jako Still Got The Blues. Přesto je nádherné.
reagovat