Osage Tribe - Arrow head (1972)

CD VM 2000 ‎– VM CD 037 /2000/

Kolem první a na dlouhou dobu jediné placky italskejch Osage Tribe jsem přešlapoval řadu let, ale k nákupu ne a ne se odhodlat. Trochu paradoxně mě postrčil až teprve comeback Hypnosis, s několika předělávkami vlastních skladeb právě z onoho debutového alba. Líbily se mi a tak jsem se rozhodl dát mu šanci...

Kapela si dala jméno podle indiánského kmene z amerického středozápadu a působila v letech 1971-73. Smlouvu podepsala s labelem Bla Bla Records, pro který natočila dva singly a desku Arrow Head, vydanou v roce 1972. Jedno mají všechny tři nahrávky společné - skládají poctu americkým indiánům. Odráží se to nejen ve stylové grafice obálek a v textech písní, ale - díky prvkům "ethno music" - i v hudbě samotné.

Příkladem budiž hned úvodní track Hajenhanhowa. Zprvu je to taková psychedelická selanka, ve které se toho moc neděje. Člověk jen podvědomě cítí postupně houstnoucí atmosféru a napjatě očekává věcí příštích. Jestli dostane hudlana, nebo ránu tomahawkem... Teprve v polovině skladby se připojí frenetický tlukot bubnů a sborem skandovaný zpěv, připomínající šamanský obřad prastaré civilizace. S nástupem elektrické kytary to dostává ty správné grády a v závěru písně už je to břesknej hard rock, kterej se překlopí do přímočarého nářezu Arrow Head. Nomen omen. Jak hrot šípu ostrej rock´n´roll uhání vpřed jak splašenej kůň a hodně mi připomíná obsah prvních dvou alb krajanů Il Rovescio della Medaglia. Je to nemlich takovej bugr a nechybí ani podobně vyhulená a sólující baskytara. Nejkratší skladba na desce - 5:16 - a takovej hukot...

Třetí Cerchio di luce nabídne o něco více harmonických vokálů a melodií, ovšem jen v prvních dvou minutách písně. Následující a s jazzem ! koketující instrumentální pasáž je naprosto zdrcující, patří k nejlepším okamžikům celého alba a především bubeník (Cucciolo) s basákem (Callero) předváděj hotové rytmické orgie. V nastoleném trendu pokračuje aj skladba Soffici bianchi veli. Tu jsem (spolu s "Arrow Head") poznal už ze zmíněného comebackového alba Hypnosis, kde mi svou nekompromisní tvrdostí doslova učarovala. Tahle její původní a o něco živelnější verze není o nic horší. Je to takřka deset minut dlouhej a (možná) částečně improvizovanej očistec, u kterého se neubráním dalším reminiscencím na podobně zdivočelé Il Rovescio della Medaglia…

Posledním potáhnutím z kalumetu budiž pátá Orizzonti senza fine (Nekonečné horizonty). Ta je zajímavá rychlým střídáním několika repetitivních figur, ovšem nabídne i velmi pěknou instrumentální vsuvku. V samotném závěru osm a půl minuty dlouhé skladby pak dostanou trochu víc prostoru i jinak hodně nenápadné a upozaděné klávesy.

Tady původní album končí, nášupem na CD reedici jsou ještě písničky Un falco nel cielo/Prehistoric Sound. Obě jsou stejné a liší se jen textem - ten první je v italštině a druhý v anglině. Skladba pochází z roku 1971 a podílel se na ní ještě původní člen Osage Tribe Franco Battiato. Je to sice ještě takovej pop rock, ale i on obsahuje prvky etnické hudby a při troše fantazie si tak můžete představit obřadní oheň a postavy bojovníků v rituálním tanci...

Původní vinyl patří k vyhledávaným raritám a jeho cena přesahuje 1 000 €uro. Hrůza, ale pro nás ostatní jsou tu naštěstí daleko dostupnější reedice na CD. Ta moje z roku 2000 (od VM 2000) je sice v obyčejné krabce, ale co už. Dvanáctistránkovej booklet je božohódovej a obsahuje spoustu informací - jak profil kapely, tak vzpomínky jejích členů (italsky i anglicky), texty písní a pár fotek.

Po hudební stránce je to parádní hard rock, ale ze zvuku jsem zklamanej. Taková hudba by si zasloužila lepší produkci a dnes už vím, proč jsem s tím nákupem tak váhal. Ono to blbě hrálo už při nástřelech z internetu, ale utěšoval jsem se tím, že z cédéčka to bude lepší. Není. Se sluchátky to ještě ujde, ale přes repro je to taková slitá zvuková koule bez detailů a prostoru. Zní to jak nějakej demáč a je to škoda.

Dal bych čtve(ril)ku, ale s ohledem na zvuk tu jednu hvězdu sundám. Ovšem aj přes ty moje nářky jsem rád, že to CD mám.

reagovat

Talianska progresívna rocková scéna sa na prvý pohľad javí ako mierne zmäkčená, vyžívajúca sa v melodike viac ako samozvaný vyvolený svätec a vodca sekty, ktorý káže o konci sveta, prevode majetkov na jeho skromnú osobu a v neposlednom rade organizuje masovú vraždu následne nemajetných ovečiek. Ale existujú výnimky. Kapely, ktoré síce mixujú tu džez, tam klasiku, popritom však kašľú na produkciu a lisujú rozžeravené lampáče, bustre atď. rovno z mixpultu. Osage Tribe je práve tohto typu. Nečudo, že som album Arrow head jednoducho musel mať v zbierke.

Hajenhanhowa akoby spočiatku dávala predsudkom za pravdu. V mierne psychedelickom duchu sa z ticha vylúpne baladická atmosféra, vďaka harmonike sa občas dostaví pocit prériového vánku. Akurát, že všetky bizóny už pobili, a preto kovboj už iba smúti, že konzumentov bizónov pozatvárali do rezervácií a chýbajúce stáda živých bytostí pozdĺž železníc ubudli. Skladba sa v polovici (a má takmer 10 minút) zlomí na etno-rock, indiánske šamanské perkusie i repetitívne vokály naruší akurát ostré gitarové sólo. Hardrocková smršť Arrow head by robila česť akejkoľvek americkej šmirgľovej skupine, aby som ostal v Taliansku, upriamim čitateľovu pozornosť na prvé albumy Il Rovescio Della Medaglia. Je to priam démonická naháňačka plná ostrých zásekov, prípadne nadžezlých (ale to sa fakt v celkovom hurhaji stráca ako mier na Ukrajine) prstolamoch. Tajomná a pozvoľne budovaná atmosféra zdobí úžasnú spevnú artrokovicu Cercho di luce, kde o kadejaké krehké vsuvky nie je núdza. Ale keď to má škrípať, tak sa zbor zubných protéz môže ísť vypchať! Džezové striedanie basových a gitarových vyhrávok prekročí pomyslenú hranicu úchvatnosti a napokon sa zvrhne v nefalšované swingové inferno, akurát nemusíme zahodiť všetku nádej, kto vchádzame. A ako správne masochistické muky, zdá sa, že to nikdy neskončí. Ďalšia desaťminútová rozsekaná hardrocková smršť sa volá Soffici bianchi veli a azda nič nepokazím, keď prehlásim, že takto dravú skladbu by ste márne hľadali i medzi rojom piraní kdesi na Amazonke. Keď sa nástroje dostatočne vydávia, nastúpi zdanlivo pokojnejšia spievaná sloha, ale nedajte sa pomýliť, aj počas ustáleného rytmu si nástroje postupne zasa začnú dovoľovať, opäť nechýba sólo pre basu. Vražedné! Záverečný maratón Orizzonti senza fine už tradične kúskuje skladbu ako Texasan turistov motorovou pílou. Ani si nespomínam, kedy ma nejaká skladba tak úpenlivo nútila byť v strehu, ako tie jatky skončia. Pritom je celá vec prakticky utlmená, dajaké hlučné vyrevovanie hladných levov v savane nahradilo skôr okamžité a šokujúce zdrapenie od chrbta.

V kapele pôvodne spieval istý Franco Battiato, neskôr známy avantgardista. Jeho pôsobenie zachytáva singel Un falco nel cielo/Prehistoric sound, čo sú pomerne prívetivé melodické songy s miernym „world“ nádychom. Kapela mala evidentne rada indiánov.

Celkovo je Arrow Head vynikajúci album, z talianskeho priestoru jeden z mojich najobľúbenejších.
reagovat

Jardo @ 11.03.2015 19:36:25
Pri čítaní recenzie sa mi už zbiehajú slinky... To bude niečo pre mňa.