Faith No More - Sol Invictus (2015)

Sol Invictus nahráli Faith No More ve stejné sestavě jako předešlé Album of the Year (1997), obě desky však dělí osmnáct let. S velkým překvapením a také potěšením mohu konstatovat, že se jim tady podařilo - i kdyby jen na chvíli - vstát z popela a s novou energií připravit posluchačům hostinu, která nese jasný vtisk mistra šéfkuchaře a zároveň nabízí nečekané kombinace a neotřelé chutě.

K větší vytříbenosti se kapela, po většinu devadesátých let známá neudolatelnou dravostí, posunula už na zmiňované Album of the Year (Mike Patton si tady vyzkoušel i jemnější hlasové polohy a jistou ladností se vyznačovaly také aranže; obojí se nejplněji projevilo na dechberoucí Stripsearch), z desky ale byla cítit únava materiálu a jistá tíseň - ta trocha zdravého naštvání tu prostě chyběla.

Na Sol Invictus se v prvé řadě rozhodli moc se s tím nemazat: deset skladeb si vystačí s 39 minutami, každá je ovšem zřetelně odlišná. Síť, do které odjakživa bezostyšně vtahovali všechny možné vlivy a styly, tady rozhodili ještě víc doširoka, takže v ní uvízlo i trochu country, vrátila se stylizovaná deklamace, připomínající něco mezi krutým kabaretním číslem a reklamním vyvoláváním, a takovou Rise of the Fall bych doporučila pozornosti Quentina Tarantina, pokud by se rozhodl natočit Kill Bill 3.

Velmi mne potěšily hravé, vynalézavé bicí, rytmickou stránku skladeb navíc osvěžuje spousta různého klapání, tleskání a luskání. Nechybí rozmáchlé klavírní party ani valivé kytarové riffy a Mike Patton si za mikrofonem s chutí přezpíval celý slabikář svých mnohotvárných výrazových prostředků. Nejvíc ze všeho mě ale zasáhla razance, s jakou se tohle všechno z reproduktorů servíruje: ta deska má prostě koule.

Tohle není žádná besídka tatíků v letech, ale sebevědomé číslo, kde si pět chlapíků připomene, za co jim před lety ležel svět u nohou, a zvládnou to prakticky s prstem v nose. (Pokud se ptáte, kde se v mém psaní bere ta expresivita, pusťte si třeba Motherfucker.) Koncertní návrat, plánovaný na rok 2020, se nakonec odehrál až letos. Nezbývá než doufat, že se dočkáme i nového materiálu. Nechám si pro tu příležitost v kapse pátou hvězdičku.
reagovat

zdenek2512 @ 22.12.2022 07:57:00
Tuhle desku jsem neslyšel, líbí se mi Angel Dust, po revoluci byla v Čechách velká Faith No More mánie. Skupina sdílela nadšení Českem a na Album Of The Year umístili fotku TGM. Mike Patton je výborný zpěvák a jsou zajímavé jeho desky, jak se skupinou Fantomas, tak se saxofonistou Johnem Zornem.

Judith @ 22.12.2022 15:07:06
zdenek2512 Tak jsem si pár Pattonových vystoupení s Johnem Zornem pustila a už je mi jasnější, odkud (mimo jiné) na Sol Invictus foukalo... Vliv je evidentní, jen do toho Faith No More dali podstatně víc páry. Vida.