Gilmour, David - Rattle That Lock (2015)

16.04.2018 pinkman | #

Kytarista David Gilmour bude už navždy spojován s Pink Floyd. Poslední album jeho bývalého kumpána Rogera Waterse dokazuje, že kouzlo, na kterém tahle dvojice vždycky mohla stavět a které stálo převážně na jiskřivé chemii mezi principálem a právě Davem G., povážlivě vymizelo a jeho náplň tře bídu s nouzí. David už v minulosti jasně předvedl, že může být i samostatnou jednotkou, která se svojí vlastní hudbou snadno obstojí. Asi nejpřesvědčivějším (což ve značné míře vychází z určitého momentu překvapení) důkazem tohoto tvrzení je jeho první sólové album.

Jak nejlépe tuhle desku charakterizovat? Asi jako naprosto konzervativně pojatou, až úzkostlivě staromilskou, nikoli však zamrzlou v čase. Na druhou stranu zase jako desku, která zní zatraceně svěže, přestože využívá minimum jakýchkoliv moderních technologií nebo postupů. Ryzí art-rock, který nemohou fanoušci starých Pink Floyd zavrhnout.

Nejpřitažlivějším momentem na desce je skutečnost, že David Gilmour ani v nejmenším nehrál na efekt, vsadil na muzikantskou duši a upřímnost, i když se úplně nevzdal pouta ke své štědré minulosti a kapele, která mu dala všechno. Nabízí nový pohled na své muzikantské cítění, a i když nejsilnější ingrediencí alba je jeho legendární kytarové cítění, nemusí být člověk příznivcem tohoto stylu, aby jej deska plně zasáhla.

Rattle That Rock je velice silnou kolekcí a jestli se David Gilmour ještě někdy studiově navrátí, tento svůj magnum opus už těžko překoná. Momentální TOP skladba: Rattle That Lock, bez debat.
reagovat

oř @ 18.04.2018 16:07:21
Ultimativní pomník Davida Gilmoura. A zároveň jedno z 500sta nejlepších alb sestavovaných žebříčkem rock and world.
Neslyšel jsem ho hezky dlouho, sólového Gilmoura naposled s debutem, půl rok dozadu. Ten mě hrubě zklamal, takže bych jeho poslení tvůrčí zápas s tím prvním vůbec neporovnával. Dětinsky nedotažená fošna z 78mého se nemůže s takovým arcidílem přece poměřovat.
Já mám nejraděj The Girl in the Yellow Dress.
Díky za připomenutí.

pinkman @ 19.04.2018 08:13:18
přesně jak se vyjádřil oř, tohle je žulový pomník Davida Gilmoura. Pro mě byl tím pomníkem už On an Island, Rattle drží kvalitu a jde ještě o centimetry vpřed. Debut bych neodsuzoval, dokonce ani About Face, ten je na dobu vzniku velice povedený.
Dívka ve žlutém dresu je skladba, kterou bych od kytaristy typu D.G. nečekal. Nějak mě k němu nesedí, ale uznávám, že se mu velmi povedla.

PaloM @ 19.04.2018 10:10:17
Ale chlapci, veď ho ešte nepochovávajte, pomníky sa vyrábajú neskôr :-)
V minulosti som nehodnotil dobre Davidove štúdiovky, teraz ich mám v zbierke.
Rattle That Lock je radosť počúvať.
Vďaka za pozitívne dojmy.

Jarda P @ 19.04.2018 10:38:00
Zatímco na On An Island některé věci přeskakuju, nas Rattle ne. Už jsem ani nečekal, že tak dobrou desku udělá.

pinkman @ 19.04.2018 11:26:32
Jarda P: přeskakovat skladby na On an Island? To snad nemůžeš myslet vážně :)?
Já zase nečekal, že by mohl David vyrobit takovou dobrotu, jakou je pro mě předchozí deska.
Rattle... beru jako vyústění Pink Floyd-ovských hodnot, které tento kytarista v sobě léty shromažďoval.

25.04.2016 horyna | #

Vždy jsem upřednostňoval v Pink Floyd Gilmourův hlas před Watersovým, proto není divu že jsem si nenechal ujít ani jeho sólové desky. Obzvlášť síla emotivního náboje On an Island mě naprosto odrovnala, písně předložené na této kolekci ze srdce miluji a dlouhé roky jsem doufal že David ještě někdy přijde s něčím podobným. Floydovské "vyprázdnění šuplíků" pomocí Endless River mě žádnou radost nepřineslo a tudíž jsem předpokládal, že to bude poslední slovo od těchto pánů. O to víc mne překvapilo zdělení, jež přišlo o několika málo měsíců později, že David chystá novou sólovou desku. Okamžitě jsem zbystřil a očekávání byla veliká. Dle několika ochutnávek předložených těsně před vydáním alba a rychlém prostudování prvních recenzí bylo zcela zřejmé že půjde opět o něco mimořádného. Jsem nadmíru rád že jsem se nemýlil a "pán v letech" (mi) předhodil opravdu labužnické sousto.

První tón Davidovi kytary a je jasné odkud vítr vane, rozhodně nezapomněl nic ze svého umění, jako bych otevíral další kapitolu jeho slavné skupiny. Tajemstvím zahalená titulní píseň v sobě nese kouzlo bytelně budované písně stojící na basové lince, uhrančivém zpěvákově projevu, velice vkusných ženských vokálech a kytaristově sólovém výletu. Smutné klavírní tóny uvozují Faces of Stone- klasické kytary spolu s lesním rohem a již zmiňovaným pianovým motivem navozují hmatatelnou atmosféru tohoto pesimistického songu. Po spíše minimalisticky hravé A Boat Lies Waiting- tažené pomocí impresionistického klavíru a uhrančivého Davidova přednesu, je tu Dancing Right in Front of Me- Floydi se otřeli o Beatles a s originálním Davidovým vkladem vznikla dojemná, houpavá píseň podporující náladu alba, za pozornost stojí klavírní i kytarový výstup. Velké chvíle nás čekají v průběhu šesté In Any Tongue- dramatický vokál ve spojitosti s kytarovými akordy a piánem vytváří podhoubí pro smyslně pulzující, architektonicky mistrně vystavěnou katedrálu art rocku. Po instrumentální Beauty- paletě různých barev a nálad přichází na řadu velice svěží barová jazzovka The Girl in the Yellow Dress- atmosféra budovaná pomocí klavíru, trubky, saxofonu, metliček a konrabasu patří na albu k největším překvapením a mistrovi tvorby vůbec. Today- přináší určitý pocit uvolnění svým nepravidelným rytmem, smčcovou sekcí a crazy náladou podporovanou ve sborech. Desku uzavírá instrumentální paráda oděna do sentimentálního kabátce, podtrhujíc tak navýsost dobré pocity z alba.

David Gilmour plynule navázal na o devět let mladší kolekci On an Islanda a své umění tak opět pozvedl na hudební piedestal.
reagovat

Jarda P @ 25.04.2016 14:56:02
Po prvním poslechu jsem Rattle That Lock zatratil ale pod vlivem zdejších pochvalných ohlasů se k němu vrátil a přišel mu na chuť. Je rozhodně barvitější než On an Island, u kterého mám problém ho doposlechnout do konce abych neusnul.

b.wolf @ 25.04.2016 15:17:57
Z páně Gilmourových sólovek poslouchám nejradějí About Face a po ukončení činnosti Pink Floyd jsem už nedoufal, že se dočkám nějaké další desky. Naštěstí Mr. Gilmour před deseti lety přišel s On An Island, což mě velice příjemně překvapilo a loni došlo na další dílko. Nebudu nosit dříví do lesa, recenze sedí a kromě hodnocení není co dodat. 5/5

horyna @ 25.04.2016 15:27:14
Jarda P: u mne nový Gilmour prakticky roste s každým dalším poslechem, pořád je co objevovat.

horyna @ 25.04.2016 15:29:15
b.wolf: About Face mám také moc rád a koukám, že nám oběma dělá svými deskami Mr. Gilmour velkou radost

PaloM @ 25.04.2016 16:49:51
Tvoje recenzie ani zďaleka nečítam všetky, lebo to nestíham. Ale cítim, že máš zvláštny dar a som rád, že sa realizuješ na Progboarde.
Ďakujem a prajem Ti, nech ťa invencia neopúšťa.

horyna @ 25.04.2016 16:54:03
PaloM: děkuji a snad budeš mít do budoucna pravdu, invence je ošemetná.

EasyRocker @ 25.04.2016 16:58:54
Mám velmi rád Davidovy sólovky, první dvě mám ve sbírce, jeho melodie jsou notoricky známé a krásně vedené. Před lety tomu tak nebylo, ale postupem let u mě většího významu nabyly Rogerovy sólovky, co se členů PF týká. Velmi rád mám také "Broken China" od Ricka Wrighta...

horyna @ 25.04.2016 18:22:32
EasyRocker: tak ať se trochu odlišíme:-) já třeba Rogerovi věci neznám vůbec, nějak jsem k nim nikdy nehledal cestu. Broken Ch. jsem měl v merku, někam se ale poděla, možna na ni časem dojde.

Jarda P @ 26.04.2016 05:20:03
Broken China není špatná, ale mně se od Ricka Wrighta líbí více Wet Dream z roku 1978. Vždy jsem měl slabost pro jeho zpěv a celá deska je v duchu Pink Floyd.

Voytus @ 26.04.2016 10:47:31
Mě překvapilo, v jaké je hlasové formě. Vlastně za ta léta ani moc nezestárl, člověk by tipnul, že to zpívá třeba i čtyřicátník. Podobně "mladě" zní David Crosby na svém posledním albu, doporučuji.

horyna @ 26.04.2016 10:55:55
Voytus: tak, tak, nejen hlasově je vše v naprostém pořádku :-) jsem opravdu moc rád že tato deska vyšla

Ryback @ 26.04.2016 15:49:57
Zdravím.
Mayak mě vylekal, že album zní mainstreamově… má sice pravdu, zejména v porovnání s lahůdkovým, komorním a intenzivně emocionálním On an island… ale furt je to naštěstí parádní muzika (ale pět hvězdiček bych jí zase nedal ;-), typicky britsky floydovsky posmutnělá, ale má svoje kouzlo… a jazzově laděná The girl in the yellow dress je vyložená lahůdka, takováhle podoba stárnoucímu Gilmourovi vyloženě sedí.
Jediné, co mě fakt mrzí, je to, že Davidovi už nemohl vypomoct Rick Wright… Chybí mi na té nahrávce, chybí… a Robert Wyatt mohl dostat také větší prostor, ale to jsou jen mé osobní drobné nepodstatné připomínky… Mě osobně by se nejvíc líbilo, pokud by chtěl David ještě vydat nějakou sólovku, mnohem víc se ponořit do vod jazzu a šansonu…
Je zajímavé sledovat diskuze nad (nejen) alby Davida Gilmoura: já třeba zase moc nemusím About face – jak se říká – sto lidí, sto chutí ;-)... A o tom to je, že jo.

horyna @ 26.04.2016 16:15:18
Rayback: zdravím generační (ba přímo přesně 76-tkový) souputníku, myšlenka na další Davidovu desku je velice lákavá a větší příklon k jazzu by stál rozhodně za to, ale to jsou spíše přání a tužby nás všech, než vyplněná skutečnost

bullb @ 27.04.2016 06:34:57
Asi by som sa opakoval, viď moja reakcia na predošlú recenziu. Nakoniec moje hodnotenie za 3*. Inak: teší ma, že existujú aj iné názory na toto album (mimo absolútnej *****). Mister Gilmour je fajn, ale na svoju prvú sólovku už nemá.

zdenek3 @ 28.04.2016 07:58:35
Celá tvorba Waterse a i Gilmoura,ať chceme nebo ne, se točí kolem původní společné matky, Pink Floyd.
Každý táhne tu svou kárku,ale když se prokousáme tvorbou PF a koukneme se na ty které skladby, kdo z nich co složil, tak si to táhne každý dál, tou svojí cestičkou. Jistě, najdeme tam určité jinakosti, jako operu Waterse - Ca Ira. Ale jinak je to zcela jasné. Opravdu škoda, že se rozešli, protože dohromady by to bylo prostě lepší.
Všechna sólová alba DG jsou dobrá. I jeho hlas mám raději než RW. Ale co naplat, desky RW na mne působí vždy víc PF než DG. Maj větší drive.
Ale buďmě rádi za to, že oba vydávají.

Jarda P @ 28.04.2016 08:11:04
že by Waters něco nového smysluplného vydal, kromě toho, že se stále točí kolem zdi, nevím. Poslední studiovku Amused To Death vydal před více než 20 lety a je i jedinou, která se mi od něj líbí.

zdenek3 @ 28.04.2016 12:38:58
Jarda.

O tom ale řeč nebyla. Psal jsem o vydáných deskách jako celku. Nikoliv o tom, kdo vydal co později.
Jinak co se komu líbí je jen jeho věc.

EasyRocker @ 28.04.2016 12:43:21
Rogerovo točení se kolem Zdi mi vůbec nevadí, naopak, jen tak dál. Myslím, že ten projekt sklidil opravdu velký úspěch a podání je zkrátka výborné, Roger se lidsky dost posunul a má to asi jinou atmosféru než tehdy, kdy se dala krájet. Jeho Amused to Death je mrazivá krása - pro mě nejlepší počin od členů PF vůbec...

07.11.2015 Paradox | #

Asi je ještě dost brzy na nějakou recenzi alba, nicméně musím říci, že album mě hned chytlo. je to naprosto skvělé album. On an Island je také skvělé ale dle mého názoru ho Rattle That Lock předčí. Ani nevím, kolikrát jsem tohle album už slyšel a pouštím si ho stále dokola a stále ve mě vyvolává nádherné pocity. Už sám začátek je famózní. Skladba 5 A.M. je prostě klasickým Gilmourovým intrem, které je ale o poznání lepší, než na On an Island. Mnohem lépe na tomhle albu využil symfonický orchestr, který krásně podtrhuje atmosféru alba. Nebudu tady komentovat každou skladbu zvlášť, protože to nemá stejně smysl a bylo by to na dlouhé povídání. Zkusím jen reagovat na některé negace z předchozího hodnocení. Skladba 5 A.M. končí tak jak končí, protože je to intro a zároveň i outro celého alba a skladba jako celek je podle mě opravdu nádherná. Skvělé spojení symfonického orchestru a Davidovi kytary. Jednou v pojetí rána a jednou v pojetí večerním. Skladba Rattle That lock je typická skladba směřující do hitparády. Je zajímavá a má krásný text inspirovaný básněmi Johna Miltona o ztraceném ráji. Nádherná skladba z mého pohledu je právě i A Boat Lies Waiting, která by skutečně svým pojetím mohla být na albu The Endless River, ale možná jí právě David chtěl mít na svém albu a dát tak i na své album odkaz na zesnulého Ricka Wrighta, kterého měl moc rád. Tahle věc je naprosto úžasná a nádherně v ní zní trojhlas Davida Gilmoura, Davida Crosbyho a Grahama Nashe. Naopak si myslím, že je zakončena nádherně. Ten zpěv na samém konci je nejkrásnější, a dál už myslím nebylo co dodávat. Pak další naprosto úžasná skladba je skladba In Any Tongue, ve které jasně David svým zpěvem ukazuje, že vůbec nepatří do starého železa. Tahle skladba má tak nádherné refrény, ze kterých mě až mrazí. Nádherné kytarové sólo. Tenhle refrén mi zní stále v uších. Naprosto úžasná věc! Stejně tak je pro mě ´žasná skladba Beauty, která mi nejvíce připoměla ta klasická intra Pink Floyd. Itahle skladba by se hodila na již zmiňované album The Endless River ale má své opodstatněné místo i na tomto albu a neřekl bych, že to je jen nějaké vychýlení z alba. Skladbu The Girl in the Yellow Dress jsem při prvním přehrávání moc neregistroval. Skutečně mi tam moc nesedla ale po několikátém přehrávání mi tam už pasuje. Davidovo Jazzové pojetí je prostě parádní. Tenhle člověk je multi instrumentální a myslím si, že tahle skladba zaskočí i zkušené Jazzmany. ta skladba má atmosféru a po tom, co jsem viděl i oficiální klip se mi líbí ještě víc a už chápu, proč je v ní ten nádherný ale smutný saxofon. Myslím, že to je Davidův parádní zásek mimo jemu tak vlastní hudební pojetí. No a skladba Today? Uznávám , že začátek a vlastní skladba jsou asi nejprotichůdnější z celého alba, nicméně skladba Today je prostě skvělá a to co v té skladbě předvádí Guy Pratt na basu, to prostě nemá chybu! Myslím, že jde asi o nejlepší basovou linku, kterou jsem kdy ve skladbách ať už od Gilmoura, nebo od Pink Floyd slyšel. Ta skladba má skvělý šmrnc. No a pak už přichází večer ve skladbě And Then... Já za sebe říkám, že tohle je nádherné album od Davida Gilmoura, které má krásný hudební rozlet a skvěle se poslouchá jako celek a navíc se skvěle hodí hned po poslechu alba The Endless River, právě díky tomu, že tam jsou skladby, které by do tohoto alba pasovali a současně jsou tam i radikálně odlišné skladby, jako třeba Davidova skvělá Jazzovka. Takže za mě jednoznačně 5 star!
reagovat

bullb @ 08.11.2015 10:08:26
Jedna vec je úcta ku Gilmourovi, druhá vec je, že jeho sólovky sú počúvateľné snáď len prvé dve. Dokonca prvotina z roku 1978 je vynikajúca na 5 hviezdičiek. Aktuálny album mi nič nehovorí ani po desiatom sústredenom počutí.

Paradox @ 08.11.2015 14:39:11
bullb: Nemám vůbec nic proti tvému názoru. Každý má právo na své hodnocení. Jen si myslím, že by ses měl pokusit hodnotit alba podle podmínek a času za jakých vznikly. Srovnávat album roku 2015 z albem roku 1978 je podle mě nesmyslné. David Gilmour je člověk, který dnes prožívá tzv. podzim života a není to už ten mladík, který chce oslnit svým rockovým pojetím. David Gilmour si dnes jde do studia odpočinout. On tu práci miluje a dnes už skládá jen věci, které odpovídají jeho věku a tomu, co chce dnes svým albem světu sdělit a určitě nechce dnes sdělit svým albem to samé, co tenkrát v roce 1977. Já tohle album slyšel už nejmíň 50krát a za tím co tu píšu si opravdu stojím, byť říkám otevřeně, že jsem veliký fanda Pink Floyd, píšu upřímně, že jsem z tohoto alba nadšený. Naopak si myslím, že třeba proti On An Island je tohle album příjemně rychlejší. Ale opravdu příjemně. Tím, že je na něm více hudebních stylů je to album poslechově na takové příjemné vlnovce. Album je podle mého názoru opravdu příjemně poslouchatelné od začátku do konce. Jsem nadšený i z jeho Jazzového pojetí. nejslabší skladba je podle mě Dancing Right in Front of Me. Ale ani tady nemůžu říci, že by to byla skladba špatná. jen mě osobně není tak blízká, jako třeba In Any Tongue, která je podle mého názoru absolutní špička na albu společně se skladbou A Boat Lies Waiting. je to to samé, jako když kdosi srovnával The Endless River s Alby typu The Dark Side. To přeci nemůže někdo myslet vážně. Srovnávat album 4 mladých nadržených lidí po úspěchu v touze dobít svět svým naprosto originálním pojetím s albem, které stvořili dva 70 letí lidé jako rozlučkové a pietní album za zesnulého kolegu. To je přeci úplně nesmyslné srovnání. Proto si myslím, že je potřeba brát alba v souvislostech a čase v jakém spatřila světlo světa. a já za sebe říkám, že David mě opravdu moc mile překvapil a zaposlouchat se do jeho úchvatné kytary v tolika odlišných skladbách na jednom albu je pro mě moc fajn a tohle album opravdu miluju.

bullb @ 08.11.2015 15:32:39
Paradox: Naozaj som sa nechcel nikoho dotknúť. Kdesi som tu písal, že albumy by sa mali posudzovať vo vzťahu k dobe kedy vznikli a čo chceli "povedať". Platí do nielen o Gilmourovi, Pink Floyd, Yes, Genesis, Jethro ...

Jarda P @ 09.11.2015 06:23:26
Tato deska je příkladem toho, že člověk nemá dělat ukvapené závěry. Po prvních dvou posleších se mi zdála zoufale nudná, proto jsem ji uložil do archivu. Díky zdejším nadšeným ohlasům jsem jí dal šanci a jsem jí nadšen. Na rozdíl od On An Island, kde při poslechu polovinu skladeb přeskakuju.

verjan2 @ 09.11.2015 07:26:37
Bullb:
Asi se málo soustředíš. Zkus to znovu.

21.09.2015 Rovant69 | #

Na nové album Davida Gilmoura jsem se moc těšil. Namlsán jeho předchozím a naprosto skvělým albem On an Island, jsem byl pln očekávání a hladový po hlasu a kytaře Pink Floyd. Trochu jsem si myslel i na to, že když Dave nedal na album The Endless River jiné zpívané věci, že si je jistojistě nechal, na v tu dobu avizované, sólové album.
S nedočkavostí svojí vlastní jsem hltal všechny upoutávky na nové album. Předně musím pochválit nádherný obal, který je hoden věhlasu slavných Hipgnosis. Vyslechl jsem titulní skladbu Rattle that lock a musím říci, že mé nadšení a těšení rázem opadlo a začal jsem v sobě pojímat podezření a obavy, jak vlastně bude nové album vypadat. Naštěstí, titulní skladba je opravdu vybočením.

5 a.m. – začíná po Floydovsku, zpěvem ptáčků a zvukem tekoucí vody. Poté nastoupí smyčce a klasické, pomalé a tklivé sólování Gilmourovy kytary. Příjemný začátek, jenže skladba se během stopáže 3 minut nikam neposune. Vlastně jen něco naznačí a náhle zmizí do ztracena.

Rattle that lock – již jsem zmínil, první vypuštěná singlovka. Řekl bych, trochu netypická skladba. Ač tu jsou náznaky Daveho rukopisu, spíše mi to připomíná Chrise Reu. Houpavý rytmus, šlapající a výrazná basa, která výborně drží nakažlivý riff. Navíc, David zde snad vůbec poprvé nepoužívá finesu zdvojeného hlasu. V závěru opět klasické a nezaměnitelné kytarové sólo, které přejde do fade outu a skladba končí zvukovou rytmickou koláží, ne nepodobnou Learning to fly od PF. Ta asi symbolizuje právě to rachtání zámku. Nakažlivá věc a potencionální hit.

Faces of Stone – moc pěkná píseň. Zde už Dave naplno rozehrává to, v čem je opravdu silný. Tklivá skladba, která začíná posmutnělými tóny klavíru. Ty právě naznačí, kam se bude skladba ubírat. Za doprovodu španělky začne David vyprávět příběh o Tvářích z kamene – resp. o vzpomínkách na uplynulá léta a s resumé, že jen s pohledem v před, je třeba žít. Jak se skladba rozvíjí, je možné zaslechnout poznávací zvuk Pink Floyd a to krásné nebeské varhany. A nejen to, ale i rozličné dechové nástroje, mezi nimiž dominuje snad klarinet a ke konci lesní roh, který podporuje, jak jinak, výtečné kytarové sólo. Co na to říci. Parádní dílko.

A Boat Lies Waiting – to jsou ozvěny The Endless River a řekl bych, že nejen atmosférou, zvukem klavíru, ale podle názvu se tam asi měla tato skladba objevit. Jedná se o zpívanou věc a krásně by korespondovala s náladou zmíněného alba Pink Floyd. Netřeba však plakat nad již dodělaným albem. Prostě tahle píseň je moc pěkná, ale nemohu si pomoci, po atmosférickém začátku přejde do pěkného nápěvu, aby z něj přešla, pro mě do nepochopitelného ztlumení, bez gradace, bez sóla. Trochu působí jen jako skica, jenže na rozdíl od Nekonečné řeky, kdy na sebe skici navazují, zde nenavazuje na nic, což je škoda.

Dancing Right From of Me – Příjemná píseň s pěkným temným kytarovým riffem, nijak však nevybočující z tvorby DG. Uprostřed skladba přinese zajímavou změnu stylu. Mezihra, jakýsi mix blues a jazzu.

In Any Tongue – pískaná předehra nejdelší skladby na albu s délkou téměř 7 min. Začátek, nálada a vystavění skladby trochu připomíná Comfortable numb, ale nejedná se o žádný plagiát, či vykrádání sama sebe. Sólo je fakt parádní. Druhý vrchol celé desky.

Beauty – překlenutí alba drobnou instrumentálkou aneb ozvěny The Endless River II. Nebo se tam tato věc nevešla? Opět spíše skica než plnohodnotná skladba.

The Girl in the Yellow Dress – Gilmourovské podání blues, s kontrabasem, swingujícím klavírem, bicíma hranýma jen metličkami a nezbytným saxofonem. Atmosféra zakouřeného baru, osvětleného jen modrým světlem, je dokonalá. Nicméně, tato píseň narušuje celkovou náladu alba.

Today – sborový chorál za doprovodu harmonia přejde do, pro mě, v nejméně uchopitelnější skladbu. Funkujicí basa s proplétajícíma se klávesami a sbory s poměrně nevýraznou melodickou linkou. Za mě nejslabší, resp. nejméně zajímavá píseň.

And Then – tam kde skončilo 5 a.m., pokračuje tato věc. Je to jakási repríza. Shrnutí všeho, tečka za albem se závěrečným praskajícím ohněm. Téma nepřináší nic nového, žádný vývoj a tak pro mě je toto vyústění alba lehkým zklamáním.

A jaké je mé shrnutí? Album obsahuje 10 skladeb. Z toho jedna (And Then) se opakuje v samém závěru, dvě (A Boat Lies Waiting a Beauty, jsou trochu skicoidní, jakoby se nevešly, ale hodily by se na The Endless River. Dvě ,Faces of Stone a In any Tongue) jsou naprosté pecky, z nichž první jmenovaná je vrcholem alba. Titulka je hitovka, která se trochu vymyká, stejně jako The Girl… Zbývá jedna průměrná věc Dancing Right From of ME a jedna pro mě nečitelná skladba s názvem Today. Resumé, album to není špatné, příjemně se to poslouchá. Daveho kytarovému umění nelze vytknout ani ň. Hlasový projev sice už není tak silný, což je díky věku logické, ale má stále své neodolatelné charisma. Co však albu vytýkám, je na můj vkus, s ohledem na kvality Davida Gilmoura, jeho jistá roztříštěnost. V nekterých místech snad i nedodělanost-polotovar, což je samozřejmě silným slovem ,ale od DG bych nečekal tak časté odchody od tématu stylem fade out. Album nedosahuje kvality svého předchůdce. Nicméně dílo je to stále hodně dobré a rozhodně za poslech stojí. Dávám poctivé 3 a ½ hvězdy.

reagovat

swenik @ 21.09.2015 14:20:08
Ahoj,
díky za recenzi. Tak trochu jsem čekal, kdo první se odváží. Já to dnes slyšel poprvé a musím se přiznat, že mě album hned chytlo. Na recenzi to ještě zdaleka není, ale něco už snad napsat mohu. Ta "roztříštěnost" mi vůbec nevadí, ba naopak, cítím v tom, jak fenomenální je Gilmour hudebník. Může se pohybovat v jakémkoliv hudebním stylu a přesto ho tam lze identifikovat. Nechápu, kam na to ten chlap stále chodí. Vydat tohle skoro v sedmdesáti letech? Klobouk dolů! Je dobře, že nemáme všichni stejný názor, mně se třeba na první poslech zalíbila A Boat Lies Waiting, nádherná skladba. S Endless River bych nesrovnával, šlo o jiný materiál. Když už bych porovnával, tak jedině s On an Island a nedokážu zatím napsat, které z těch alb se mi líbí víc. Je vůbec možné, že ta alba dělí skoro deset let? Jedno je jisté. Co nejdřív si pořídím vinyl.. ;-)

KlepetoX @ 21.09.2015 17:11:55
Pěkná recenze, se kterou se dá většinou souhlasit. Jenom ke skladbě A Boat Lies Waiting bych podotkl, že to je outtake z On An Island. Napovídá tomu název a nálada skladby, ale také doprovodné vokály Davida Crosbyho a Grahama Nashe, kteří na On An Island spolupracovali.

K samotné písničce bych jenom podotkl že ji na rozdíl od autora recenze považuji za nádhernou.

33Speedy @ 22.09.2015 06:30:38
Hezky. Ja jsem se teda trosku bal. Endless River mi prisla jako takova z nouze vzpominka na to jaky to bejvalo a jaky to uz neni.. Coz mi v mym veku 21 let prijde jako prehnane pesimisticky pocin. Ale On an Island mam moc rad. Je zase pravda ze kdyz to Gilmour dela sam, tak to bude o necem jinym. A kazdou bluesovou skladbu, ktera se kde v tvorbe PF nebo DG vyskytla jsem vzdycky zboznoval, uz jenom na to jsem zvedavej!

Rovant69 @ 22.09.2015 06:42:49
Díky moc za reakci na recenzi. Snad jen na upřesnění a tím nechci přilévat žádný olej do ohně a vířit diskusi:-). Nikde jsem nepsal, že se mi A Boat lies waiting nelíbí. Naopak. Líbí, jen mi přijde jaksi neukončená. Ale to je můj subjektivní názor, stejně jako to, že mi náladou připomíná právě The Endless River:-). Co se týče účasti Crosbyho a Nashe, myslím, že to byli právě oni, kteří prosekli to, že Dave chystá album a to právě svojí účastí ve studiu. Někde jsem zahlédl fotku z onoho natáčení. Tehdy se začalo spekulovat o tom, co to bude za album, zda sólové, nebo právě Pink Floyd. Ale jak to vlastně celé bylo, to ví jen Dave nejlépe:-). Jinak malé upřesnění, ve skladbě Faces of Stone se nejedná o shluk dechových nástrojů, jako takových, ten klarinet či alt saxofon tam je, ale jedná se o basovou tahací harmoniku, která nádherně barví celou skladbu, skoro jakýmsi flašinetovým efektem:-). Hodně zajímavý moment.

PaloM @ 22.09.2015 15:51:01
Novinku Gilmoura som dopredu odstrelil vzhľadom na reakcie. Ani som nerátal, že si to pustím. CD On an Island som daroval kamarátovi, aby som sa pri ňom k smrti neunudil.
A čo robím teraz? Počúvam druhý raz za sebou Rattle that lock. Nikdy nehovor nikdy. Hudba je tajomné fluidum, ktoré ma vie dojať k slzám a o rok ten istý album mi preletí cez uši bez zanechania akejkoľvek stopy. Alebo naopak. To je našťastie častejšie. Ktovie, čo mi poviem o rok tento album. Ale dnes si to užívam!
Vďaka za recenziu a názory diskutujúcich. Na tri hviezdy táto hudba je.
Drobná poznámka: mám názor, že s posledným nepodarkom (Endless river - ten mal vyjsť len ako bonus CD či LP k výročnému vydaniu Divison Bell) pod hlavičkou Pink Floyd to nemá nič spoločné.

PaloM @ 22.09.2015 15:53:47
A ešte: prajem si, aby už žiadny štúdiový album pod hlavičkou Pink Floyd nevyšiel. Všetko, čo bolo treba povedať - nahrať, bolo nahraté a vydané.

Gerry @ 22.09.2015 16:25:30
Palo, nemusíš (nemusíme) mít strach. David jasně prohlásil, že Pink Floyd jsou definitivně uzavřená kapitola ...

adam @ 22.09.2015 17:52:23
škoda že to david nepovedal v 1984 ked odisiel roger...

Progjar @ 22.09.2015 18:43:15
Chvalabohu, že to David povedal až teraz.

verjan2 @ 22.09.2015 20:21:48
Recenze výborná, je to velmi povedené album. Připadá mi, že spíš než k On An Island se náladou kloní k About Face. A ta roztříštěnost mu vůbec nevadí - opravdu to dokazuje, že hudebník Davidova formátu si s hudebními tématy může nakládat, jak uzná za vhodné jen on sám (když to vyjádřím poněkud ležérně, nedělá to přece pro lidi, ale pro sebe - baví se tím). Pokud bych měl vyzdvihnout perly, tak to jsou už výše zmíněné Faces Of Stone a In Any Tongue - to jsou majstrštyky jako blázen. Já dávám 4,5.

swenik @ 22.09.2015 20:39:13
Proč ty "půlky" nezaokrouhlujete nahoru? :-)
Jinak souhlas, About Face mě taky napadlo. A zrovna tak souhlasím s hodnocením In Any Tongue..

Petr_70 @ 23.09.2015 13:31:23
Souhlasím s adamem. Pink Floyd pro mne skončili v r. 1983 vydáním "the final cut" které mám - narozdíl od mnoha skalních příznivců - stále velmi rád.

To co přišlo později byl jen toliko odvar druhdy slavné kapely...

PaloM @ 23.09.2015 16:51:30
To je iba tvoj súkromný názor, čo je a čo nie je odvar, posúdi si každý fanúšik sám pre seba. Na hudbu zatiaľ nevymysleli meter.

Petr_70 @ 23.09.2015 21:26:45
Samozřejmě. Není nutné to zdůrazňovat - platí to bezvýhradně o jakémkoli příspěvku či názoru zde.

PaloM @ 24.09.2015 06:12:31
OK Petr, to sa zhodneme.

PaloM @ 24.09.2015 06:16:26
V Deluxe vydaní sú pridané 4 skladby (Radio edit, iný mix..), z toho 3 sú tá istá. Považujem to za naprosto zbytočné, lebo tento album už nepotrebuje doplnok vo forme nepočúvateľných remixov. Čo mi je viac ľúto, čítal som, že Gilmour nahral 35 skladieb (!!) a na album sa dostalo iba 10...

adam @ 24.09.2015 10:40:27
Neboj PaloM, David ich urcite zrecykluje a nevydany material postupne vyjde na dalsich albumoch.

PaloM @ 24.09.2015 10:43:49
Adam :-)) Vidím, že ho máš rád.

adam @ 24.09.2015 11:07:57
Nevadi mi. Akurat si myslim ze jeho solova tvorba nie je taka zasadna ako bolo obdobie Pink Floyd. A Obdobie Pink Floyd po 1984 povazujem za jeho solovu tvorbu.

PaloM @ 24.09.2015 11:16:11
Tak s takýmto vyjadrením súhlasím. Mám však rád aj tie dva albumy bez Watersa. Jeho tri sólovky mi nič nehovoria. Neviem prečo, ale do novinky som sa úplne zbláznil.

PaloM @ 29.09.2015 10:59:49
Uff, s odstupom necelého týždňa, čo som nepočul album, moje hodnotenie zvyšujem na 5 hviezd.

Jarouš @ 03.10.2015 11:26:17
Díky za recenzi.
Album mě chytlo až na druhý, třetí poslech.
S recenzí se vcelku ztotožňuji, kromě The Girl in the Yellow Dress, která mně tam zapadá.
David si může dovolit brouzdat napříč různými styly, a pořád je to on. A hlavně, nepotřebuje si již nic dokazovat, a může se JEN těšit z hudby. A my s ním.
Chválabohu za osobnosti jako je on.
Pro mne nejlepší z jeho alb.

Paradox @ 09.11.2015 02:27:12
adam: Nezlob se na mě ale nedá mi to, abych nereagoval na tvůj příspěvek. Sorry, ale tvrdit, že vše do alba The Final Cut je pro tebe opravdu tvorbou Pink Floyd a vše od tohoto alba nahoru je sólová tvorba Davida Gilmoura, je asi jako, kdyby jsi tvrdil, že černá je v případě Rogera Waterse opravdu černa, zatím co v případě Davida gilmoura je černá ve skutečnosti bílá. Ale svým způsobem tě chápu. já album The Final Cut mám taky hrozně moc rád. Mám zvláštní atmosféru a Roger se v něm doslova vyplakal. Je to Rogerův sólový výkřik do tmy a řekněme si to upřímě, nebýt toho, že tam zasáhl David několika svými parádními sóly a svým zpěvem, bylo by to sólové album Rogera Waterse jak vyšité. řekněme si upřímně, že Roger zdaleka skladatelsky nedosahuje na muzikálnost Davida Gilmoura. Roger umí skvěle muziku zamaskovat zvukovými efekty. Takže tam máme skvělou stíhačku, posunují nám tam vagón, zatroubí nám tam zaoceánský parník a celkově ta atmosféra je parádní právě i díky těmto efektům. A co je na tom albu úplně nejlepší a prakticky nejcennější je Rogerův procítěný projev. Ten člověk na téhle desce opravdu odhalil své nitro. Budeme li se ale bavit o skutečné muzice, pak já ti tady za sebe říkám, že na albu A Momentary je mnohem více muziky. David je prostě klasický písničkář, zatím co Waters má nesmírnou touhu něco sdělit. Má skvělé nápady ale chybí mu to správné muzikální cítění, které má zase David. Viděl jsi třeba film The Final Cut? Zkus si ho sehnat a podívat se na něj. pokud ho porovnáš s filmem The Wall, dojde ti, že The Final Cut je totální propadák při vší úctě k Watersovi. Konec konců tohle album nemělo nikdy valný úspěch, byť by se normálně dalo předpokládat, že po totální mánii The Wall se prostě sveze na vlně úspěchu. Ale ani tohle se nestalo. Ale jak říkám, i já tohle album miluji ale snažím se být objektivní a tak nemůžu tvrdit, že The Final Cut je posledním albem PF, zatím co ta další jsou sólovkami Davida Gilmoura. Protože naozdíl od The Final je album A Momentary a víš práce opravdu týmová, byť největší podíl měl logicky Gilmour. Ale ber to jen jako můj názor.