Morse, Neal - The Neal Morse Band - The Similitude of a Dream (2016)

Jedná se o delší text..recka pro musicserver.cz

"The Similitude Of a Dream" vychází z filozofického a duchovního díla Johna Buyana vydaného roku 1678 pod názvem "Poutníkova cesta". Ve zkratce se jedná se o jednu z nejvlivnějších křesťanských knih, která alegoricky popisuje vývoj člověka - křesťana od hledání sama sebe, přes znovuzrození až po spasení a věčný život. Album volně čerpá pouze z první části zmíněné knihy. Popisuje formou snů putování muže z města Zkázy do Nebeského města. Na této cestě překonává překážky vlastních pochybností a potkává mnoho postav.Ty mu buď pomáhají, nebo naopak spíše stěžují onen vzestup k samotnému myšlenkovému osvícení. Do jisté míry se může jednat o autobiografický příběh samotného Neala Morseho.

e tedy jasné, že se jedná o koncepční dílo či spíše o formát jakési rockové opery, která má asi nejblíže k trojici "The Lamb Lies On Broadway", "Tommy" či "The Wall" od klasiků Genesis, The Who a Pink Floyd. Nabízí, jak se u takových nahrávek sluší, pompézní předehru, hlavní nosná témata objevující se různých modifikacích a samozřejmě velké finále. Při poslechu kolekce můžete mít pocit, že opravdu sedíte v divadle a sledujete hlavního hrdinu (Neal Morse), kterak se vydává na cestu a prochází různými nástrahami. Před očima ožívají obrazy Člověka, tápajícího a chybujícího, nebo vstupní bránu do Nebeského města včetně andělů či surrealistický obraz muže uvězněného v železné kleci. Postavy, které na cestě poutník potkává, představuji hlasy jednotlivých členů kapely, a tím je podtržena zmíněná dějovost.

Po hudební stránce je deska velmi barevná a zároveň celistvá. Skládá se z více kratších skladeb, které jsou vzájemně propojeny ve dvě přibližně stejně dlouhé části. To nahrávce velmi prospělo a oněch sto šest minut uteče jako voda, bez náznaku nudy či skladatelského zakolísání. Hlavní motiv se line albem jako stříbrná niť. Tu se z větší či menší vzdálenosti zjeví, jako by si hladový vlk opatrně obhlížel kořist a o pár minut zaútočil, pěkně z blízka na posluchače, v plné síle.

V první části dějovo-hudební linie lze vysledovat několik vrcholů, které člověka buď zvednou ze sedačky svojí gradací či navodí úsměv hravostí, nebo naopak vženou slzy do očí nehranou emocionalitou. Za uvedené bych vyzdvihl už samotnou předehru "Overture", která volně přejde do skladby "Dream". Klávesová sólová vyhrávka ve "We Have Got To Go" vytryskne jako pramen živé vody. Samostatnou kapitolou je "The Ways Of a Fool", vystavěná lehce ve stylu Beatles či The Who, s prvky vícehlasů, jako by je zpívali samotní Beach Boys. První dějství pak ukončuje emotivní "Breath of Angels". Hlavní hrdina vstupuje do nebeských bran za doprovodu gospelového sboru. Samotná kompozice je ukončená monotónním pobrnkáváním na kytaru, které vzdáleně připomene "Goodby Cruel World" z "The WallL, neboť i zde se hlavní hrdina ocitne na pomyslném konci své cesty.
Rozsvítí se světla v sále divadla, sedíte a přemýšlíte, zda o přestávce máte jít mezi lidi a narušit si tak dojem z prvního aktu.

Druhá část obsahuje oproti první větší stylové rozkročení. Jestliže ta první byla čistě progrocková, zde nacházíme dvě ostré hardrockové skladby a jednu věc dokonce ve stylu country - "Freedom song". Ale jak jsem již uvedl, nic z oněch vybočení nenarušuje celkovou strukturu. "The Mask" rozjíždí více jak dvacetiminutové finále, které je skutečnou jízdou. Zaznívají hlavní motivy, které postupně gradují v "The Battle". Když je dobojováno, nastupuje pompézní vyvrcholení, které prýští z každé noty. Po zaznění posledních tónů toužíte vstát a zatleskat. Po potlesku následuje odchod do foyer, kde si nad sklenicí vína podiskutujete s dalšími nad tím, zda to bylo skutečné "Podobenství snu", nebo realita.

Celý The Neal Morse Band zaslouží absolutorium. Rytmika - Randy George (baskytara) a Mike Portnoy (bicí, zpěv), je na současném poli prog rocku asi nepřekonatelná. Stále si lámu hlavu nad tím, zda je Neal Morse lepší klávesista či kytarista, nicméně jako zpěvák je skvělý a uvěřitelný ve svém projevu. Celý výkon podtrhují dva služebně nejmladší členové, Bill Hubauer (klávesy, zpěv) a Eric Gillette (kytara), kteří dotvářejí hlasovou i nástrojovou pestrost celého projektu.

V dnešní době, kdy se hudba spíše konzumuje a krájí po kouscích, je vydání tak rozsáhlého koncepčního díla, které vyžaduje od posluchače soustředěný poslech, přece jen odvážným aktem. Z mého pohledu, navzdory své minutáži, se album poslouchá velmi dobře a délka koresponduje s dějovou linkou. Dílo si přímo říká o jevištní provedení s audiovizuální složkou, tak jak tomu bylo zvykem u art rockových kapel sedmdesátých let. Občas je tu cítit onen americký patos, ale v mých uších to dopadlo lépe než v "The Astonishing" od Dream Theater, které vyšlo taktéž v minulém roce.

Za myšlenku, hudební provedení a výkony muzikantů bych hodnotil 4,5/5. Je tu však malá kaňka na kráse, za kterou dám body dolů. Tou je jistá neoriginalita a opakování hudebních vzorců samotného tvůrce hudby. Neal Morse je megaloman. Jeho styl je velmi rychle rozpoznatelný. Složil již několik koncepčních alb, je členem dalších projektů a jeho skladatelská vytíženost je pravděpodobně daň za to, že se tu a tam opakuje. Hlavní motiv, který zazní hned v úvodu, je velmi podobný tomu, které použil již na "Testimony I" či "Testimony II". V tomto případě se může jednat i úmysl, neboť ideově to jsou podobné desky. Nakonec obdobně to dělal i Mike Oldfield , který čas od času citoval na jiných svých albech hlavní téma ze svého úspěšného "Tubular Bells".

"The Similitude Of A Dream" je osobní a velmi upřímná výpověď věřícího člověka, který přes veškeré pochybnosti a vnitřní boje podstoupil svou cestu. Ano, je to dílo o cestě k víře, rozhodně však nemoralizuje a nikoho natlačí se po ní dát, ale svým odkazem dává, v dnešním rychlém a povrchním světě, plném okoralých srdcí, minimálně důvod k zamyšlení.3,8/5

reagovat

horyna @ 30.01.2017 08:14:11
Kdyby nic, tak díky Rovnante za upozornění na stránky musicserver.cz, alespoň jsem se dozvěděl že Alice in Chains připravují novou desku:-)
Ale teď vážně, výborná recenze na několikrát vylouhovaný pytlík čaje. Ne, od Morse nic nečekám a také "nic" nedostávám. Musel bych být velkým fantastou, abych uvěřil tomu, že se u tohoto pána ještě někdy něco změní. Ale chápu, pro jeho milce a milovníky je to "pořád" materiál hodný k obdivu a povinost přikoupit jej ke stávající diskografii.

** umorousané hvězdy s úcty k Nealovi.

Následující věta není určena všem nekritickým obdivovatelům N. Morse: ksakru, vždyť kolem nás jsou metráky mnohem zajímavější a inspirativnější muziky než je tahle!!!

luk63 @ 30.01.2017 10:26:23
Od Neala Morseho mám nejradši alba "One", "?" a "Sola Scriptura". Jeho poslední počin jsem zatím neslyšel, ale určitě se na něj těším. Díky za jeho přiblížení.

Rovant69 @ 30.01.2017 10:36:02
to horyna: díky za komentář. Upřímně, byl bych rád, kdyby kolem nás bylo mraky nové a inspirativní progresivní muziky, která vychází každým rokem, ale z mého pohledu se mi zdá, že tomu tak není.

horyna @ 30.01.2017 10:47:27
Rovnant: malá oprava, (možná nepochopení)nenapsal jsem že vychází!, ale že je! Ročně vyjde jen malinkaté procento toho co stojí za inspiraci, liší se to rok od roku, pro mě osobně je to někdy pět, někdy deset alb, která ale jinému můžou přijít jako průměr a já sám třeba jeho černé koně označím za standard. To bychom se přeli:-)
Ale za ta desetiletí co moderní hudba po světě běhá je toho pořád slušné množství a sběratelé to pak nemohou narvat do polic :-) Nemyslíš?

Rovant69 @ 30.01.2017 11:09:04
To Horyna: tak samozřejmě, v 70-tkách vyšla zásadní alba, ale o těch není řeč a ani sporu. Na Sedmdesátkách jsem vyrostl. Psal jsem však o Nealovi, který vydal album loni. A z mého pohledu je to skvělá deska roku 2016, byť se opakuje, koncept je jiný, než na jeho předchozích albech. Pokud v tom roce vyšlo na poli prog rocku něco zajímavějšího, krom Opeth, Kate Bush, Anderson/Stolt či archivu Pink Floyd, rád si to poslechnu.

horyna @ 30.01.2017 11:17:06
Jako velice silné počiny roku 2016 hodnotím alba od trojice "novějších" kapel současnosti- Big Big Train, Karmakanic a Mute Gods. Výborní jsou nový Marillion a silně nadstandardní i Kansas. Všechny tyto desky ukazují podle mne N. Morsovi záda, ale je to věc názoru, chápu že to slyšíš opačně a je to dobře, nechci rýpat, jen nabízím :-)

Rovant69 @ 30.01.2017 11:29:29
Na Kansas jsem zapomněl. Big big train,OK, Mute Gods, jsem slyšel jednou, ale moc mě to nevzalo.Uvidíme jaká bude druhá deska. Nicméně dám jim čas. I tak díky za tipy:-) a hádat se rozhodně nechci ani nebudu. Je to na širší diskusi, což na netu moc nejde:-)

PaloM @ 08.01.2020 20:39:17
Ja nemám napočúvanú sólo diskografiu Neala Morse. Všade na internete buď ho veľmi chvália alebo, ako tu, tvrdo kritizujú, že sa opakuje. OK, tak mi poraďte, ktoréže jeho albumy boli, či sú ešte originálne a dobré.

Pegas @ 08.01.2020 22:00:23
PaloM: Mně se kupodivu dost zalíbila poslední deska The Great Adventure. A na to, že je to dvojalbum, zvládám celé na jeden zátah. Navazuje to na předchozí The Similitude Of A Dream, ale ta se mi líbí méně. Jinak za mě bych doporučil Testimony, One, ?, Sola Scriptura. Ne že by k nim nenašel výhrady, ale dost se mi na nich i líbilo. Naopak mě hodně zklamala Lifeline. Vlastně není špatná ani Testimony 2, ale to u mě zabodovalo spíše tím, že jsem byl na koncertě. Problém je s tím, že se hodně opakuje, až je to otravné, takže je možné, že se ti budou líbit i novější desky, pokud to nebudeš sjíždět chronologicky, ale nějakou si vyzobneš bez znalosti dalších. Já mám u těch desek ale docela problém se zvukem, připadá mi takový mdlý, učesaný a ani mi úplně nesedí zvuk bicích. Možná trochu syrovosti by tomu dodalo energii, nevím. No a pak takové ty sladkobolné písničky mě většinou nebaví, k tomu někdy i texty. Ale bez ohledu na názor na desky se mi vždycky zdály lepší koncerty. Morse je prostě skvělý muzikant a showman a vždycky má kolem sebe i další výborné muzikanty. Hodně se mi líbí DVD Testimony Live, Sola Scriptura And Beyond, výborný byl i vloni v Brně a těším se na záznam.

muf @ 09.01.2020 06:03:18
Palo M: Já mám asi nejradši One a Testimony. Ale hodně rád poslouchám i poslední desky: The simulate..., Great adventure. Poslední mám spojenou se skvělým koncertem loni v Brně, jak říká Pegas - je tou šoumen a hraje jim to skvěle. Na novějších se střídají zpěvy, mám hodně rád hlas Erica Gillete. Hodně se mi i líbí Life@Times, ale toto je už hodně pohodová hudba, kde se ohlíží za životem. Žádné prog skvosty tu nečekej. Nealův rukopis je na všech albech znát a svým způsobem se dost opakuje, obměňuje. Jeho hudbu mám rád.

horyna @ 09.01.2020 06:16:40
Palo: souhlasím s předřečníky, poslední deska opravdu zase tak špatná není, i když... koncertně vyzněla skoro úžasně:-)

Jinak to nejlepší má už Neal dávno za sebou. Z jeho tvorby jsou to desky Sola Scriptura, ? a Momentum, ale pořád je to jen slabší/slabý odvar toho, co dělal se Spock´s Beard. I když i tam komponoval většinu materiálu on sám, společná chemie, aranžování a plodná studiová práce dala těm deskám naprosto jiný rozměr a celkově alespoň o dvě, tři patra vyšší level. To tam prostě slyšíš, daleko daleko větší rozmanitost, neopakující se schematičnost, nápady za milión a že jich na každé desce S. B. je, daleko větší zápal a nadšení.... no prostě S. B. forever. Sólový N. Morse dobré, něco výborné, něco úděsné :-)

Brano @ 09.01.2020 08:37:33
PaloM:Ja by som poradil so všetkou vážnosťou a zodpovednosťou tri albumy,ktoré považujem zo sólovej tvorby Neala Morsa za najlepšie: Testimony(2003)2CD,"?"(2005) a Momentum(2012).

PaloM @ 09.01.2020 08:58:33
Veľmi pekne vám všetkým ďakujem za tipy, odporúčané albumy si vypočujem. Nebude to však tento týždeň.
Asi ste zaznamenali, že minulý rok vydal aj štúdiový rockový muzikál Jesus Christ Exorcist. Text je jasný, no ak ste to už niekto počuli celé, aký máte názor na hudbu? Čítal som recenzie, prevažne chvália.
Tu je >> odkaz

Pegas @ 09.01.2020 16:32:23
Po spokojenosti s The Great Adventure jsem byl na Jesus Christ Exorcist i zvědavý. Slyšel jsem to, ale vlastně si z toho nic nepamatuji. Ale asi mě to už zase tak nenadchlo, když jsem se o to zase přestal zajímat. Nejsem si ale jistý, jestli jsem to neměl nějakou prvotní verzi, která nemusela být úplně dotažená.

Neal Morse je samozrejme vážený muzikant a tak sa očakáva od neho vždy trochu viac. A tak tu máme hneď dva plnohodnotné disky, na ktorom ukazuje všetky svoje neduhy a aj niektoré pozitíva. Pozitívom je, že v tvorení melódií je vždy o jeden, či dva kroky vpred oproti konkurencii. Tých neduhov je samozrejme už o čosi viac. Nechápem celkom, čo chcú progeri takýmito monštruóznymi albumami povedať. Neala Morsea prekonali v monštruóznosti snáď len Gandalf's Fist, ktorí v tomto roku vydali až 3CD (!!!). Snáď sa raz dožijem toho, že kapely budú vydávať štyri alebo aj päť albumové koncepty. Už sa naozaj neviem dočkať ...

Progerov-muzikantov už dlho upodozrievam, že nerozmýšľajú o ničom inom, len o tom ako nájsť zmysel života. A oni stále hľadajú a hľadajú. Snáď sa im raz podarí. Neal Morse sa samozrejme tiež nezmenil a jeho koncepčné myšlienky sú si podobné ako vajce vajcu. Počúvať však tento album vcelku je tak trochu problém. Sú tu pekné momenty, ale aj tradične veľa inštrumentálnych vypchávok. Morseov rukopis je ľahko čitateľný a rozpoznateľný, napriek zmene hlavičky na The Neal Morse Band. Zmeny tempa, klenuté melódie a kopec klávesových prelúdií sú jasne z jeho hlavy. Čím teda ešte môže prekvapiť poslucháča?

Samozrejme ničím podstatným. Navyše, všetkého veľa škodí. Veľa hrania, veľa pompéznej atmosféry, veľa ozdôb, veľa prechodov. Jednoducho všetkého je tu veľa a málo toho podstatného. Na tomto dvojdiskovom diele nie je ani jedna skladba, ktorú by som si zapamätal alebo prípadne aj pospevoval napr. pri krájaní salámy. Nuž, načinčaná a namachlená sexica po zmytí make-upu vyzerá tiež trochu inak a podobne je to aj s The Similitude Of A Dream.

Z dlhodobejšieho hľadiska nepredstavuje tento dvojalbum zásadný prínos pre prog-rock. Tradične je to kvalitne nahrané, ale to nie je pre týchto borcov pochvala, keďže sa muzikou živia už roky rokúce. Stojím si za tým, že predošlý počin The Grand Experiment bol príjemnou ukážkou nevtieravého prog-rocku, ale to sa o The Similitude Of A Dream nedá povedať. Je to poriadne nafúknutý koncept so spasiteľským komplexom a bez jediného hitového momentu. Chýba tomu hĺbka, prirodzenosť, pocit tajomna pri odkrývaní príbehu a aj trocha rafinovanosti. Niekedy si muzikanti toho naložia viac, než unesú a výsledok je potom dosť rozpačitý ...
reagovat

Brano @ 05.01.2017 19:15:01
Posledný album,ktorý ma od Neala Morsa ako-tak zaujal bol Momentum.Stále je to ale o tom istom,ten istý verklík.Preto nerád,ale musím skonštatovať,že Neal Morse je Modern Talking progresívneho rocku.

Mayak @ 05.01.2017 19:34:53
Mike Portnoy v predvečer vydania tohto dvojalbumu avízoval nadšene, že je to jedna z troch najvýznamnejších a najlepších nahrávok, na ktorých sa vo svojej hudobnej kariére celkove podieľal ...
Výsledok? ... ešte väčšia nabubrelosť, ešte výraznejší stereotypný verklík, ako predošlý "The Grand Experiment" (svoje komentáre som umiestil pod recenzie na dotyčné ... dielo)
Resumé: prehlasujem, že som si album poctivo a tri krát vypočul v dobe jeho vydania a už necítim ani najmenšiu potrebu dať mu šancu na ďalší reparát.
Ak je niečo sklamanie roku a prúser roku 2016 v oblasti vydaných albumov v oblasti "progresívneho rocku"(en bloc), tak u mňa celkom jasne "The Similitude of a Dream" ... okrem mnou písaných recenzií nebodujem, ale dať tomuto tri hviezdy by som skutočne nedokázal ...

john l @ 07.01.2017 07:39:51
Divím se těm snílkům, kteří pořád věří a čekají že Neal ještě někdy vyleze s výraznějším materiálem. Vždyť už Snow byl na hraně a po Sola Scriptura to šlo pěkně dolů. Pro mě je poslouchání každé jeho nové desky absolutní ztráta času. Ten člověk byl!! génius, ale chybí mu sebekritičnost a pohled nazpět. Dělá stejné věci, stejné chyby.

dan @ 07.01.2017 08:25:09
Marnost se spoustou keců okolo. Morse je dlouhodobě ztráta času