Blackfield - V (2017)

Letošní novinka Blackfield, symbolicky pojmenovaná římskou pětkou, není o nic lepší, ale ani horší než předešlá melancholicky vyvedená čtyřka. Dá se tudíž pojmenovat opět přívlastkem geniální. Geffen i Wilson jsou momentální allstars v písničkově posazeném uměleckém rocku. Velká dávka citu, který jejich hudbu vždycky provázel, má enormně silný charakter. Styl přítomný ve Wilsonově mateřské kapele v předvečer nového milénia je komprimován i u Blackfield. Melancholicky založený konzument si vždycky dokáže najít k takovéto muzice cestu a naplno se do její vnitřní síly položit.

Momentální TOP skladba: 3. How Was Your Ride?
reagovat

Společný projekt Aviva Geffena a Steve Wilsona zaznamenává od roku 2004 již pátý zářez ve své diskografii, tentokrát v podobě koncepčního alba, jehož téma se točí kolem oceánu a koloběhu života. Poté, co poslední dvě alba byla dílem víceméně Aviva Geffena, je tandem zpět v plné formě, což symbolizuje i obal, který odkazuje na první plod spolupráce těchto dvou hudebních přátel. A i když Geffenův autorský vklad opět dominuje, hudební souznění obou aktérů je cítit v každém akordu. Ty se nesou, jak jinak, převážně v mollových tóninách, čemuž odpovídají i texty. Melancholie a smutek jsou v podání BLACKFIELD vkusně dávkovány, vše umocňují dominující piano, kytara, smyčce a vokály, přičemž většina songů plyne ve středním tempu, jak je ostatně pro BLACKFIELD zvykem. Melodie nejsou tentokrát tak prvoplánově výrazně melodické, vyžadují soustředěnější poslech, ale poté přinesou sladkou odměnu v podobě slastného požitku krasosmutnění. Hodně osobní skladby „ Oktober“, „ Life Is A Ocean“ a „44 to 48“ vyprávějí svůj příběh tak přesvědčivě, že ho chcete prožívat znovu a znovu. Silné album, a to nejen díky těmto třem „ majstrštykům „.
reagovat

Letošní album projektu Blackfield leží v trošku jiné rovině než jejich předešlé desky. Aviv Geffen se šéfovské role ujíma stále pevněji a otěže v jeho rukou pomalu přetváří obraz kapely směrem od všeho, pod čím je Steven Wilson podepsaný. Jde o určitý ústup z melancholických poloh směrem k větší rockové upřímnosti.

Hudba na albu V. pořád disponuje melancholií, ale tentokrát autoři vsadili na zemitější sound a tíha atmosférického dusna není tolik drtící, jako v časech nedávných. Přesto se oplatí mít uši nastražené a poslouchat pozorně, deska vyplaví na povrch překrásné melodie. Jako příklad uvedu písně How Was Your Ride?, Lately, ostřeji pojednanou The Jackal, přepychovou instrumentálku Salt Water (v jednoduchosti je síla!), nebo poslední tři čísla alba. Konec desky poráží její začátek na celé čáře a proto se v známkování přidržím střídmé čtyřky.
reagovat

john l @ 23.05.2017 09:14:57
Dovolím si s recenzentem kategoricky nesouhlasit. Protože i ná pátý pokus, se jedná o dominantní, pěti-hvězdičkovou nahrávku. Doporučil bych uši nastražit ještě pozorněj a možná by nezaškodilo jemné pročištění vatovou tyčkou:)

horyna @ 23.05.2017 13:07:29
oř: hodně strohý úsudek nových Blackfield, nemyslíš? Mě se tato deska otevírá pomaloučku a postupně. Z prvního, spíše průměrného hodnocení, mám nyní absolvovaný zhruba čtvrtý poslech a spousta skladeb teprve dozrává a "ukazuje se". Myslím tudíž, že prvotní zdání klame a jde o nahrávku velice pestrou, variabilní a nápaditou.

oř @ 24.05.2017 12:24:24
Po třetím poslechu ji hodnotím jako ústup z pozic. Se skvělou I., nebo IV. bych raděj neměřil.

horyna @ 24.05.2017 13:09:56
Právě naopak, já žádný ústup z pozic necítím. Blackfiled i nadále potvrzují, že patří mezi krále melancholie. Ta nahrávka je totiž mnohem silnější, než se zprvu zdá. Kromě myslím trojky, jsem nenašel slabší zářez. Doporučuji opakované 2,3 poslechy a jestli se ani po nich nic nestane...

Antony @ 31.05.2017 11:35:41
Horyna:
Pokud se zajímáš o krále melancholie, zkus kanadského borce jménem Rick MILLER. Má profil i tady.

Nie som veľmi fanúšik Blackfield. Ich hudba mi pripadala taká suchá občas a príliš melancholická. Sympatické na nich však je, že to nie je taký ten vypelichaný snobský prog, ale spojenie alternatívy, popu a art-rocku. Po albume IV to vyzeralo na koniec, keďže Steven Wilson sa chcel plne venovať svojim sólovým projektom. Je tu však číslo päť a hneď na začiatku roka som dostal skvelý, ba priam až geniálny príklad toho, čo sa stane keď do hudby plne nasadíte melodiku a emócie s nimi spojené.

Je jasné, že Blackfield chcú hrať vyššiu hru. Aviv Geffen ako hlavný skladateľ však nechce tvoriť banálny pop. Albumom V trafil (na moje prekvapenie) presne do čierneho. Nie je jednoduché dať dokopy skladby ako sú tieto. Fungujú nielen oddelene, ale aj ako celok a dotvárajú charakter celého diela. Začína sa predohrou A Drop In The Ocean s takmer filmovou koncepciou. Prvý spievaný song Family Man je taký štandard v štýle Blackfield. Od How Was Your Ride? sa však začínajú diať vskutku zaujímavé veci.

Skladby sú bohaté na pocity a subtílnejšie aranžmány skôr dokresľujú konkrétnu myšlienku. V podstate každá z nich má hlavu a pätu. Začína sa verziami, ktoré navnadia a všetko vytreskne v skvostných refrénoch. Presne tak si to predstavujem. Obzvlášť druhá polovica albumu je doslova úžasná so skladbami ako Lately, October, The Jackal či Lonely Soul. Inštrumentálka Salt Water má opäť filmový charakter a pripomína mi to vzdialene song 714 od Wishbone Ash. Záverečné minúty patria nádherne naspievanej From 44 To 48. Všetko sedí na svojom mieste, nič pretŕča a pôsobí to navyše prirodzene bez akýchkoľvek kŕčov.

Prekvapuje ma, že práve Blackfield nahrali takýto album. Nič lepšie som od nich zatiaľ nepočul. Konečne dosiahli to, o čo sa asi celý čas snažili. Toto sa skutočne dá brať vážne ako umenie, ktoré hovorí ľudskou rečou. Pôvodne som chcel dať o trochu menej, ale toto dielo ma natoľko nadchlo svojou ultimátnou krásou, že nakoniec dávam všetko čo sa dá.
reagovat

horyna @ 25.01.2017 08:52:21
Zní to výborně, Slavo dík za prima recku a taky odlehčení peněženky v brzském budoucnu, jasná povinnost:-)