Kayak - Seventeen (2018)

Když jsem plánoval jeden z dalších nákupu svých starých art-rockových klasiků, pocítil jsem potřebu přiřadit k nim i nějaké moderní (neo)progresivní album dneška. V této oblasti vychází každoročně neuvěřitelná spousta materiálu. Stačí se kouknout na Progstreaming a při záplavě nových i služebně postarších kapel člověk nevychází z údivu. Tento donedávna úzkoprofilový trh je dnes totálně přesycen. Dle mého si je většina z oněch kapel až neuvěřitelně podobná. Ať jsou mezi nimi Italové, Holanďani, Němci, Britové či Američani, všichni pracují na podobné bázi s moderním novodobým zvukem a používají tytéž postupy. Hlavně hodně melodií, tu bombastičtější, tu střídmější klávesy, zpěváky, kteří skutečně umí a slušně šlapající rytmiku. Jeden obšlehne od druhého melodii nebo nějaký smysluplný nápad a pak se v tom máte vyznat. Pro posluchače je čím dál těžší vydolovat z této změti něco alespoň trochu zajímavého.

Neprahl jsem po nějakých progresivních holobrádcích, ale chtěl slyšet novou nahrávku větrem ošlehané kapely, která ještě neřekla poslední slovo a nepatří do starého železa. Vybral jsem si skupinu Kayak. Holanďany, kteří jsou s vynucenými přestávkami na scéně už od sedmdesátých let a své největší úspěchy žali právě v této době. I v nové dekádě vydávají alba, ale pozornost se k nim netočí tak zpříma, jako ke služebně stejně starým, avšak daleko známějším kolegům. Jeden náš nezdolný progresivní propagátor jim tu v poslechovém okénku věnoval už dostatek času (však on určitě tuší, o kom že je tady řeč a možná se ke své "závislosti" i přihlásí), a tak na jeho popud jsem si zase jednou zatestoval i já. Při internetovém předposlechu mne deska zaujala, oblíbení a stále nejlevnější Music R. kotouč měli dokonce skladem, tož se šlo objednávat.

Pravda, čekal jsem zkušené matadory a dostal pouze jednoho původního člena, kterým je klávesák Ton Scherpenzeel, přítomný už na debutu z třiasedmdesátého. Ostatní členové jsou novici, na basu se tu dokonce mihne Gildenlöwův brácha Kristoffer, ale největší devízou dnešních Kayak je bezesporu nový zpěvák Bart Schwertmann. Má až dojemně krásnou barvu hlasu, prvotřídní techniku frázování a k melodické a vyšperkované hudbě jakou Kayak na své novince předvádí, se hodí naprosto skvěle.

Hudební přednes kapely můžu s klidným svědomím označit jako vysoce melodický, až návykově moderní art-rock, chcete li prog-rock. Nápaditý, bohatý na změny, pro tento styl obsahující onu potřebnou hráčskou erudici, což vlastně značí – nic nového pod sluncem. Ale není to tak úplně pravda. Kayak mají něco do sebe, něco, čím vás dokáží vtáhnout do děje a zlehounka přidržovat svými nenucenými melodiemi a bohulibou aranžérskou činností.

Jdnotlivé skladby by se dali rozčlenit do několika kategorií: Na straně jedné stojí skutečně vysoce melodické a zapamatovatelné kusy, například úvodní opener Somebody, čtvrtá, klávesově znatelně dobarvovaná Feathers And Tar nebo nemálo kýčovité All That I Want. Pak tu máme tři epické dlouhometrážní záležitosti La Peregrina, Walk Through Fire a Cracks. Ty po právu náleži k tomu nejlepšímu, co se novodobým Kayak podařilo složit. Zde se toho děje opravdu hodně, snad i víc, než na mnohých celých deskách stylově spřízněných souputníků. Pečlivě promyšlená strategie každé z trojice jmenovaných skladeb je posazena na vzrušujících kytarových a klávesových vyhrávkách, které po určité době a se změnou rytmu zcela plynule přechází do akustických poloh. Každá z nich je krášlena nějakým nevšedním nápadem. V první z nich je část skladby nesena ve výbušném pochodovém tempu, které po chvíli vystřídá chopinovský klavírní part a celkový charakter skladby má hodně blízko k vážné muzice. Pětce Walk Through Fire vévodí opět ony zpěvné melodické kytary a nádherně položený hlas Barta Schwertmanna, který se jako správný lodivod pohybuje mezi akusticko-klavírními vodami lehce a s patřičnou grácií. Zvláštností této skladby je jakási skotská melodie na klávesy (imitující dudy?) a závěr vrní v silně patetickém nahuštěném duchu.

Do třetí kategorie bych zařadil malinko netypické písně, v nichž se vyřádí i různé doprovodné nástroje, jako jsou například flétny v X Marks The Spot, mandolína a akordeon (opět klávesy) v interesantním kabaretním přízpěvku God On Our Side (snad díky Kristofferovi jsem si vzpomněl na nějakou starou skladbu Pain of Salvation - skrze rytmické pochody), nebo housle v Love, Sail Away.

Skutečným bonbónkem je píseň číslo šest - Ripples On The Water. V ní si kytarový part střihl (věřím že) miláček nás všech, skromný artrockový mohykán a leader věčně utajených Camel, Andy Latimer. No a hádejte jak skladba dopadla, jak zní? Přesně jako jeho Camel. Andy stále válí a svou šestistrunkou se mu poměrně snadno podařilo vklínit mezi osazenstvo Kayak nestárnoucího dromedárovského ducha Harbour of Tears.

Holandské kapely zaujímají v mezievropském prostoru zvláštní postavení. Jejich nezdolné melodické cítění je nenapodobitelné a nekonečné. Do každé skladby dokáží narvat obrovské množství takovýchto linek, aniž by se mezi sebou vzájemně hádaly, či si nějak překážely. Kayak se díky své kvalitní novince snaží znovu prodrat nahoru. Jejich vzdušná melodická hudba jim pomáhá postavit se na špičky, aby nezůstali pouze jedněmi v té dlouhatánské řadě, o které se zmiňuji na začátku recenze.
reagovat

PaloM @ 14.10.2018 08:41:56
Holandské skupiny mám veľmi rád. Začalo to s Focus, Mariska Veres a Shocking Blue, Ekseption, Golden Earring, Livin' Blues. Je to iba vzorka a všetky mená sú dnes veľké legendy. Asi len náhodou som o hudbu skupiny Kayak desiatky rokov nezavadil a iba som ich názov registroval.
Tento album mám v mp3 pripravený na otestovanie, no ešte sa tak nestalo.
Horyna, prvý odstavec je úplne výstižný, aj ja to tak cítim. Priznám sa, neo-prog na CD si v malom množstve kupujem a mojou inšpiráciou sú tipy z Progboardu a web stránky progstreaming.nl Testovať z viac zdrojov proste vôbec nemám čas.
Celú recenziu si napísal skvele, zlepšuješ sa. Zaujíma ma, po koľkých posluchoch dokážeš takto roztriediť a ohodnotiť jednotlivé skladby. Ja by som to nedokázal ani po desiatich. Vždy vnímam každý album ako celok, možno to mám v sebe z posluchu vážnej hudby.
Vďaka za recenziu.

horyna @ 14.10.2018 09:01:30
Zdravím Palo: tak hádám, máš holandskou scénu zmapovanou vcelku slušně. Z tebou jmenovaných kapel znám pouze Focus a Ekseption. Pak samozřejmě ty novější jako Knight Area a jim podobné.
S těmi tipy na neoprog to máme úplně stejné, v žádném případě se s tím nehodlám zahltit, ty kapely jsou většinou kvalitní, ale je jich zkrátka moc.

Co se týče tvé otázky - kolik poslechů je třeba k podrobnějšímu rozklíčování určité skladby v recenzi: je to velice individuální a u různých stylů muziky to žádá jiný poměr.
například novému Bonamassovi jsem věnoval k rozboru skladeb, jestli se nepletu, pátý poslech
Kayak na tom byli podobně, možná při šestém
s Pineapple Thief to bylo daleko horší, ani při pátém jsem nevěděl jak skladby uchopit, pak jsem si pořád dokola pouště jen části po refrény, možná 4x a najednou to uhodilo. Koukal jsem jak Janek, že mám desku konečně přečtenou (úplně tak za dva roky:-), s dalším poslechem už šel příslušný odstavec na papír a doplnil stávající recku vytvořenou o několik hodin dřív.

Jako celek jsem naopak dlouho vnímal nové Riverside, ale časem jsem si je roztřídil podle klíče (viz reakce z 09.10.2018 08:25:16) pro dleko snažší orientaci.

Brano @ 14.10.2018 11:32:35
Horyna,ďakujem za opäť skvelú recenziu.Otvorene priznávam,že Seventeen je u mňa albumom roku 2018,na tom už nikto nič nezmení.Tie tri dlhé skvostné epické skladby tvoria kostru tohto diela,na ktorú umne a prirodzene nadväzujú kratšie skladby a spolu vytvárajú takmer dokonalý 60 minútový celok.Takže v hodnotení by som ešte jednu hviezdičku pridal.

Chcel by som ešte upozorniť na krásne sólo mladého gitaristu Marcela Singora v skladbe Cracks,je to úžasne precítená gitarová práca.Ten chalan má pred sebou veľkú budúcnosť.Vivat Kayak!

horyna @ 14.10.2018 11:59:21
Braňo tušil jsem, že ti s Kayak udělám radost. Nešlo si totiž nevšimnout, jak často je tady posloucháš a propaguješ. Tvé bodové hodnocení mluví za vše, ale že tuto desku dosadíš už teď a rovnou na pozici number one za letošní rok, bych nečekal. Nu proč ne, u tebe jako prog-rockera tělem i duší a hlavně srdcem to chápu.

Brano @ 14.10.2018 15:38:03
Ton Scherpenzeel je génius a jeho skladateľský a tiež muzikantský vklad je obrovský.Obklopil sa partiou výborných muzikantov a ešte lepším spevákom.Výsledkom je toto 60.minútové silné ucelené koncepčné dielo.Tento album jednoducho MILUJEM!Áno,Seventeen počúvam pomerne často a znie mi stále nenútene prirodzene ale tiež veľkolepo a majestátne.Skrátka,kto vie,ten vie,klobúk dolu!Preto ma Tvoja recenzia potešila,ešte raz vďaka!

PaloM @ 15.10.2018 08:31:49
Braňo, počul si aj ďalšie ich albumy? Čo tie dvojcédéčkové diela, ide o rockové opery, či muzikály?
Zatiaľ som si vytipoval na posluch prvé 4 (1973-76) a recenzovanú novinku. Majú toho veľa a neviem, či má zmysel so všetkých strácať čas.

Brano @ 15.10.2018 11:23:32
PaloM: Prvé tri albumy Kayak si rozhodne treba vypočuť,je to kvalitný art-rock.Myslím ,že nebudeš sklamaný.Tá neskoršia tvorba je už viac popová,alebo pop-rocková ako art-rocková.Ale stále vysoký hudobný štandard.Koncepčné dvojalbumy(rockové opery) ako Nostradamus alebo Cleopatra sú tiež fajn,ale to je o niečom celom inom ako je album Seventeen.