Pentangle, The - Basket of Light (1969)

O existenci britských Pentangle jsem se dozvěděl úplnou náhodou a to v recenzích Petra Gratiase, které byli věnovány spřízněným kapelám jako jsou Steeley Span, či Amazing Blondel.
Zde je krátká citace z jedné z nich: Amazing Blondel otevřeli široký prostor pro další skupiny, které v podobných variantách navazovaly na staroanglický odkaz historické hudby, jako byly například Pentangle, Gryphon, Steeleye Span nebo raní Strawbs…

Pro upřesnění si raděj řekněme, že hudbě Pentangle je daleko bližší folkový základ, jehož optimální model vychází z čistých lidových tradic. Historické pojetí jako hlavní hnací jednotka jak ji známe kupříkladu od Gryphon, zde poletuje pouze okrajově a mnohem blíže než zmiňovaným Amazing Blondel mají Pentangle k typu kapel Fairport Convention. S čímž plně koresponduje i klasicky rockové nástrojové obsazení, které krom kontrabasu nahrazujícího baskytaru historických nástrojů vesměs nevyužívá.

Většina z výše jmenovaných skupin mne svého času zaujala, ale jelikož sehnat Pentangle bylo během na delší trať, teprve nedávno se mi poštěstilo zakoupit dle názorů většiny rovnou majstrštyk této kapely.

Tím je skutečně brilantní album Basket of Light. Jeho lidově kulturní ponor do staroanglických tradic a folkových nápěvů nově upravených vyjadřovacím potřebám kapely, je proveden poutavým způsobem s citem na odkazy do minulost. Avšak nikterak nešetří energií a jeho zdravá dráždivost nasytí posluchače kouzlem tradic i prachem zapadé historie.

V případě kapely The Pentagle směřuje prvotní recenzentovo úsilí poukázat na zlatou slavici stojící za mikrofonem, zpěvačku Jacqui McShee. Její okouzlující a místy až pastorální přednes typově ne nepodobný folkově spřízněným koleginím Maddy Prior a Sandy Denny, dokáže v posluchači probudit dostatečně objemné množství emocí. Hřejivý tón a krásně zaoblený vokální výraz tvoří hned polovinu kouzla hudby The Pentagle. Ten zbytek je na instrumentální dovednosti mužského osazenstva a schopnosti zkomponovat a zaranžovat svoje písně tak, aby dokázali skutečně zaujmout.

A to se daří hned vstupní singlové vlaštovce Light Flight s její výraznou kytarovou stopou a dojemnou melodickou linií, korespondující s houpavě harmonickým vokálním přednesem Jacqui McShee. Té nedělá problém pohybovat se přirozeně a ladně mezi několika oktávami a vzácnou až renesanční vznešeností přenést hřejivý pocit přímo do vašeho srdéčka. Tak se tomu děje například ve dvojce Once I Had a Sweetheart, kterou ještě navíc pozvedá mistrné začlenění sitar. I oba kytaristé si na desce občas zazpívají. Bert Jansch a hlavně John Renbourn. Ten má ve svém hlase zvláštní tajemno a společně s Jacqui si střihne vzletný duet ve čtvrtém, středověkem rezonujícím skvostu Lyke-Wake Dirge. Další položka Train Song je pak přímým opakem skladby předchozí. Jde o zcela uvolněnou, folkem načichlou píseň s omamně explodujícími kytarami. Melodie jižansky znějicí Sally Go Round the Roses zní jako nějaký stařičký tradicionál, ten vzápětí vystřídá dokonalá renesanční imaginace The Cuckoo a závěr obstará skladba House Carpenter, kterou utváří přirozeně znějící banjo, sitar a intonačně výborně se doplňující dvojice McShee/Jansch.


Takže suma sumárum:
Pokud se zde najde nějaký znalec tohoto souboru, ať svou náklonnost klidně projeví, rád se o kapele lecčemu přiučím.
A pro nepolíbené jejich tvorbou lze The Pentangle a jejich zlatý hřeb Basket of Light doporučit všem milovníkům folkové (folk-rockové) muziky i okolních, přibližně blízkých subžánrů, jako jsou jazz a stará hradní hudba, kloubena historickými vsuvkami a souvislostmi.






reagovat

Voytus @ 09.02.2018 08:59:28
Pentangle jsou z téhle staré vlny úplně nejdál - ať už po stránce hráčské, či aranžérské, kdy ani nepoznáš, co je přepracovaná lidová píseň a co je autorská tvorba. Proti nim zní většina známějších folkových či folk rockových skupin jako partičky hospodských muzikantů. Nic proti hospodským muzikantům, ono není nad to si pořádně od plic zahulákat s partou, hlavně když jste "part of the union". A zároveň to píšu jako někdo, kdo má za sebou i působení ve skupině, která hrála irské lidovky, takže úmyslem není někoho pohanět. To jen pro odlišení, protože Pentangle šli více do hloubky, je tam znát obrovská zkušenost v přístupu k leckdy historickému materiálu - viz. na tomto albu Lyke-Wake Dirge, což je zhudebněná báseň snad ze 14. století. A ještě k tomu obrovský žánrový záběr každého ze členů skupiny - nejlépe mám naposlouchaného Jansche, jehož hra skutečně nemá obdoby (ale nechci to tady rozebírat po stránce technické, pár jeho aranží jsem zkoušel hrát a nakonec jsem končil s tím, že ho prostě nechápu :-)). Ale zatímco Jansch zůstává věrný folku - s přesahem do jazzu - tak takový Renbourn sólově hrál i klasiku. To samé Jaqui McShee. Tam, kde se její kolegyně nevzdalují z folkového teritoria, McShee přidává jazzové vlivy a frázování. Danny Thompson už předtím prošel řadou jazzových skupin, takže ono je pak jasné, proč jim to takhle hraje. Znáš debut? Tam jsou hodně odvážné momenty, místy až k free jazzu.

PaloM @ 09.02.2018 10:04:38
Voytus, to čo píšeš v úvode reakcie, si myslíš aj o Steeleye Span?

Voytus @ 09.02.2018 10:59:41
PaloM: Jasně, Steeleye Span taky zrovna moc na "hulákačky" nejsou. Proto mi vytanula v mysli právě Part of the Union, což je přesně ideální hulákací song po větším množství vypitých Guinnessů, kdy začne i sofistikované folkové publikum řádit a s nějakým Light Flight bys je jen otrávil. vycházím při tom i z biografie Nicka Drakea, který právě dojel i na to, že nedokázal folkové publikum v klubech výrazněji zaujmout - jeho songy vesměs nemají refrény, nejsou nijak výrazné, publikum se holt dožadovalo starých dobrých sea shanties a tak. Myslím, že Pentangle spíše pobere fanoušek jazzu, než vyloženě folkař. I takoví Gryphon později stočili kormidlo k progresivnímu rocku a se svými prvními alby zůstávají na tomto poli spíše kuriozitou.

itchycoo @ 09.02.2018 12:00:14
@horyna, Voytus - s Pentangle to mám následovně. Kapela stojí a padá s basou Dannyho Thompsona, odtud také příklon k jazzovému výrazivu - toho rocku a anglické lidovky tam zase až tak není. Danny se považuje za žáka předválečného neworleanského kontrabasisty Alcida „Slow Drag“ Pavageaua (kdo o něm dnes něco ví?). Po skifflových začátcích se Thompson připojil k Alexis Korner’s Blues Incorporated (dva albové zářezy), ještě púřed Pentangle hráli společně s bubeníkem Terrym Coxem v Nucleus rock’n’rollového zpěváka Duffyho Powera, v níž začínal i kytarista John McLaughlin.

oř @ 09.02.2018 12:45:57
V širokém folk rockovém měřítku patří The Pentangle spolu se Steeley S.a Fairport C. mezi trojici nejrespektovanějších a zároveň nejoblíbenějších uskupení. To je bez diskuzí. Stejně tak patří na Progboard, takže je jen dobře, že jsi je sem umístil.

Voytus @ 09.02.2018 13:08:06
itchycoo: Asi to byl Thompson, kdo skupinu nasměroval do jazzových vod, ale i Renbourn s Janschem nahráli už v roce 1966 společně desku, na které najdeme i úpravu Goodbye Pork Pie Hat od Charlese Minguse, takže ani oni nezůstávali nijak pozadu. A jak jsem již psal, Pentangle ty lidovky zpracovali dost vzdáleně tradičnímu folkovému pojetí, jen na tomto albu jsou tři (Once I Had a Sweetheart, The Cuckoo a House Carpenter) + středověká Lyke-Wake Dirge.

Jinak, doporučuji všem ještě Solid Air od Johna Martyna, kde opět hraje na kontrabas Danny Thompson. Od folkařiny typu May You Never (známe od Erica Claptona) se tu dostává až odvážné psychedelii I'd Rather Be the Devil.

horyna @ 10.02.2018 20:35:08
Vojto,itchycoo: klobouk dolů, o dění okolo Pentangle máte obrovský přehled. Díky za zajímavé informace vám oběma.

itchycoo @ 11.02.2018 06:44:02
@Voytus - děkuji za připomenutí v Čechách prakticky neznámého kytaristy Johna Martyna. Je to opravdový britský kytarový poklad. Vlastním Martynův mamutí komplet sedmnácti CD The Island Years. Z jeho albové diskografie, na níž se podílel Thompson, vyčnívá vedle Solid Air především koncertní záznam Live At Leeds z roku 1975 - >> odkaz

Voytus @ 13.02.2018 15:58:48
itchycoo: Martyna moc naposlouchaného zatím nemám, ale určitě se k němu ještě naplno dostanu. Dost mi v tomhle otevřela cestu skromná diskografie Nicka Drakea, na jehož albech hrají právě členové Pentangle a Fairport Convention, s Martynem byli blízcí přátelé a titulní píseň Solid Air je mu věnována. Právě Nick Drake mě zaujal natolik, že jsem o něm koupil i dvě biografie. Zajímavé, jak tenhle solitér ovlivnil britskou folkovou scénu a spojil na svých albech tolik hudebníků.