Judas Priest - Firepower (2018)

Staří pardálové - namátkou Styx, Procol Harum, Deep Purple, Robert Plant nebo Kansas mě minulý rok příjemně překvapili svými novými deskami. Dovedu si představit, jak obtížné musí být po několika desítkách let na scéně natočení takového materiálu, aby dotyčný dokázal oslovit současné i původní fandy a nebýt obviněn z plagiátorství sebe sama.

Letos přišli s kůží na trh i angličtí veteráni a ikony žánru Judas Priest a mě zajímalo, jak dopadlo v tomto kontextu 14 novinek, které jsou vměstnány na ploše necelé hoďky.

Při pozornějším několikanásobném poslechu se tyto písně dají rozdělit do dvou skupin. Do té první se řadí výrazně melodičtější až hymnické skladby, které mají šanci stát se hitem. Sem patří třeba Lightning Strike, Never the Heroes, Rising from Ruins, No Surrender, Traitors Gate, pomalá, houpavá sabaťárna Children of The Sun a solidní ploužák Sea of Red. Guardians počítat nebudeme, jedná se v podstatě o minutové klavírní intro a na albu je samostatně uvedena jen proto, neboť bude použita jako znělka před začátkem live setu. Titulní Firepower by se vešel do obou kategorií a je vybrán jak hlavní poznávací eso této desky.

Ta druhá podmnožina obsahuje většinou jednotvárnější písně ve středním tempu, které stojí na mohutných riffech se základním melodickým motivem a výrazným refrénem, podpořeným rychlým dvoukopákem. Tady bych našel adepty na vyřazení – třeba takovou Lone Wolf nebo Necromancer či Evil Never Dies bych na albu nepostrádal. Deska by se pro mne stala atraktivnější.

To, co však dělá tuto nahrávku tak přitažlivou je z 50% zvuk. Zvuk, který je masivní, drtící, power metalově, až thrashově zabarvený. Takový kapela nikdy neměla.

Kdo je za to zodpovědný? Dvě osoby, zástupci různých generací. Zkušené stáří hájí věhlasný producent a zvukový inženýr Tom Allom, který kroutil potenciometry již na prvních deskách Genesis, Strawbs, Black Sabbath a na nejzásadnějších deskách Judasů samotných.Tento člověk v podstatě definoval anglický metalový zvuk osmdesátých let.

Druhou půlku producentského týmu doplnil o generaci mladší Andy Sneap, který je mezi odborníky znám především svou thrashovou produkcí partiček jako jsou Exodus, Slayer a Testament a mnohých jiných.

Je to zároveň nový člen Judas Priest, který nahradil Glenna Tiptona, jehož zradilo zdraví. Zákulisní zprávy, které se objevují, naznačují, že i kytarové party na této desce jsou prací Andyho. Parta je tedy na pozici sekerníků upgradována.

Halford se ve výškách již moc nepohybuje. Ve studiu mi jeho nižší polohy nijak nevadí, ale živě to bude už asi s jeho výkonem dost slabé. Jeho výměna však nepřichází v úvahu.

Ať je to jakkoliv, zvuk je skvělý. Hlavou uznale pokývá mladej týpek, co poslouchá power metalové spolky, nebo i veterán jako já, který JP v reálné časové ose sleduje od roku 1980, tedy neuvěřitelných 38 let.

CD je dost komprimováno, nicméně poslouchat se to v pohodě dá, já si určitě počkám na nějaký Hi-Res formát.

A jaký je tedy závěrečný verdikt ? Pokud tuto nahrávku zpětně porovnám s ostatními CD od Jídášů co do oblíbenosti, musím konstatovat, že je to pro mě nejlepší deska natočená od dob Painkiller. Milníky jejich tvorby sice nepřekoná, ale i tak se nominovala do mého Top 5 Judas Priest.



reagovat

PaloM @ 19.03.2018 07:17:45
Aj keď je zvuková komprimácia svinstvo, metal s DR = 7 až 8 je obyčajne znesitelný na ucho (čo je aj prípad tohoto albumu na CD).
Aj v iných review na internete fanúšikovia hodnotili, že ide o najlepší album od Painkiller.
Mne sa Firepower páči, po každej stránke. Pravda, okrem predného obalu. Ten je z môjho pohľadu úplne odfláknutý a nič nehovoriaci. Na druhej strane, lepšie toto, ako čerti diabli a iné príšery :-))
Ako som tak pozeral, obaly do r. 1982 (Screaming for Vengeance) sú výtvarne ešte ako tak prijateľné.
No, podstatná je hudba - a vďaka Ti za recenziu.

Antony @ 19.03.2018 08:17:52
Jak jsem už psal, poslední album JUDAS PRIEST je hudební průměr. Vyžilá kapela, která v lepších momentech kopíruje sama sebe, v horších je zaměnitelná s libovolným průměrným metalem. Zvukově katastrofa. Nátlakový plochý a slitý trendy zvuk, jakým se produkují black metalové kapely.

Bez újmy na zdraví lze poslouchat jen vinyl rip, pokud někomu za to ta muzika stojí.

CD vydržím poslouchat tak minutu, pak to už fyzicky nejde. Vinyl rip je v pohodě tak do čtvrté skladby, pak si začínám klást otázku, proč ztrácím čas s touhle vymlácenou slámou. Musím však souhlasit s tím, že se jedná o nejlepší album od Painkiller, ve smyslu "nejméně špatné", neboť ta ostatní v tomto období se nedají poslouchat vůbec.

jirka 7200 @ 19.03.2018 08:52:54
to Palom : ten obal dává smysl v pohybu, který je vidět při živé produkci kapely v klipových dotáčkách

to Antony : Já se snažím hodnotit desky v prvé řadě v kontextu tvorby dané kapely, dává mi to větší smysl. A v rámci Judas se jedná o nadstandartní dílo. Určitá podobnost s předchozí tvorbou je přirozená, žádná kapela, která je na scéně přibližně 50 let se určité, větší či menší recyklaci nevyhne.

Co se týče zvuku, tady ti budu oponovat, jsi zbytečně příkrý. Už podle CD zvuku mi bylo jasné, že ač je komprimován, předloha pro vinyl bude v pořádku.
A taky že jo.Vinyl rip je k dispozici a je to naprosto o něčem jiném, než CD.

DR 13 - to je výborná hodnota - vylezla krásně basa a zvuk je daleko průzračnejší. Při tomto novém poslechu musím konstatovat, že Tom Allom měl přeci jen navrch a ten jeho vintage hard and heavy sound zvítězil, jen ty kytary zůstaly kovově a thrashově zabarvený.

Na desce je zvuk zatraceně dobrý - doporučuji !

Zklamáním je ovšem nabízený digital 24-88 Hi-Res rip, který krom většího rozlišení nabízí stejnou komprimaci, jako CD.