Pattern - Seeking Animals - Prehensile Tales (2020)

21.09.2020 horyna | #

Situace v kapele Spock's Beard je v posledním období značně nekonzistentní. Nejprve, a je tomu už nějaký pátek, odešel z tvůrčího podnětu dlouholetý bubeník Nick D' Virgilio. V nově stabilizované sestavě se usadil jeho náhradník Jimmy Keegan a vše se zdálo býti v pořádku. Ovšem ani ten nevydržel příliš dlouho a po dvou nahrávkách odešel rovněž. Prý z osobních důvodů. Na uvolněný post se znovu vrátil Nick, aby nabouchal zatím poslední nahrávku Noise Floor. Vztahy se tudíž jevily více než kamarádské. Ovšem dokonalý zmatek do všeho vnesla nově zformovaná parta okolo dlouholetého dvorního skladatele S. B., Johna Boegeholda. Ten k sobě přetáhl jak zpěváka Teda Leonarda a basáka Dave Merose, to jest polovinu dnešních Spocks, tak znovu za bicí se překvapivě navrátivšího Jimmiho K. Můžeme tedy jen spekulovat, jestli u spoka dnes vládne diktatura dvojice Okumuto/Moorse, nebo je Johnův tvůrčí přetlak tak obrovský, že jej potřebuje ventilovat prostřednictvím dalšího tělesa.

Právě s tímto, jež pojmenoval Pattern-Seeking Animals, vydal během necelého roku hned dvojici nahrávek. Brilantní zvuk dle mustru The Oblivion Particle, nezprostředkoval nikdo jiný než zkušenostmi ošlehaný Rich Mouser a hudební naplň je samozřejmě celá dílem Johnovým. Jestliže u S. B. alespoň malou troškou do mlýna vždy přispěli i samotní členové kapely, zde máme co dočinění s prací jednotlivce. Nutno ale poznamenat, že celkový kompoziční obraz je mimořádně povedený a přitažlivý. Boegeholder se odrazil vstříc důraznější vzdušnosti a do nově přístupnější formy implantoval celou škálu, ne za každou cenu progresivních prostředků. Jestliže je první song Raining Hard In Heaven ještě spíše prog-rockovou záležitostí, od druhé Here In My Autumn, se už "pouští žilou" proudu popovějších elementů v daleko širším měřítku. A právě tato poloha, která nově vzniklé kapele tolik sluší, dokáže ladně zaplnit malinkatou díru na trhu s podobně vysoustruženou muzikou. Aranžérská píle hlavního leadera klade podobně jako u S. B. důraz na členitost a systematickou pestrost. Schopnost vložit do rockové kostry smyčcové a dechové nástroje všeho druhu tak, aby jejich vzájemná kooperace s hrubým hudebním základem v hlavních i podružných motivech, předávala divákovi tolik potřebný příjemný emoční vír, je nejsilnější zbraní i kreditem Johna Boegeholda. Stejně funkční princip skladatel uplatňuje i v ostatních skladbách. Postupné poodkrývání dalších a dalších vrstev a badatelský průzkum skrze kompletní desku, se může jevit i člověku, který na své dlouholeté hudební pouti potkal už ledacos, jako velice příjemné dobrodružství.


Deska Prehensile Tales disponuje průbojnou schopností oslovit prog-rockového posluchače velice hbitým způsobem. Odkazy na tvorbu Spock´s Beard jsou sice evidentní a lehce čitelné, ale právě pro onu variační podobnost vlastně ani není důvod, tento projekt vnímat jinak, než jako pokračovatele slavné kapely v jedné, s malinkatou odbočkou, jasně dané linii.


U mne osobně jde o nejlepší nahrávku první poloviny letošního roku. V těsném závěsu je pak další věc z líhně spockova fousu, přesněji řečeno sólová deska jejich dlouholetého bubeníka a zpěváka Nicka D´Virgilia pojmenovaná Invisible - brilantní to věc. Ovšem oproti P-SA s daleko delší dozrávací časovou náročností.
reagovat

PaloM @ 21.09.2020 13:07:56
Marek, výborne, ďakujem.

steve @ 22.09.2020 05:19:55
taky mě tahle deska úplně uchvátila. Mám objednaný i debut. Řekl bych, že je to snad ještě lepší než SB. Uvidíme, jestli budou obě kapely fungovat paralelně.

Pegas @ 22.09.2020 16:39:31
steve: Debut není tak chytlavý na první poslech. Skladby na něm jsou takové těžkopádné, ale jak se do toho zaposlouchám, tak se mi také líbí a jsou tam fajn melodie. Myslím, že první deska byly spíše skladby ze šuplíku, na druhé už je materiál složený přímo pro ní, což může mít také vliv.

legolas @ 23.09.2020 05:39:52
Mám obě desky a obě jsou naprosto geniální. Tak nějak by měl vypadat moderní neoprog. Chytlavý, zábavný, technicky promakaný. Pokud má tohle být potomek SB, pak nemohl dopadnout lépe. Velice invenční a nápadité. Díky za pěknou recenzi.

Brano @ 23.09.2020 09:28:34
Super recenzia!Vďaka!

jirka 7200 @ 23.09.2020 11:07:31
Jsem rád, že jsem založením profilu PSA rozšířil povědomí o tomto souboru i ve zdejší komunitě. S recenzemi na tuto desku se rotrhl pytel, během týdne jsem je zaznamenal další dvě recenze i na sousedních zpřátelených fórech..

Horyna píše o zmatcích v sestavách, já tam ale žádné nevidím. PSA je čistě projekt muzikanta (a v dobách minulých i producenta Spocks Beard) Johna Boegeholda. Ten napsal veškeré písně a ostatní členy SB přizval JEN jako studiové hráče, kteří otiskli do nahrávek svůj ksicht, ale nijak je neovlivňovali.

Je to prostě Johnova hudební představa, kterou nemusel nijak korigovat, jak by tomu asi bylo, pokud skládal pro SB. Chtěl prezentovat více svojí melodičtější tvář, která směřuje k popu (ostatně pro umělce z této oblasti skládá rovněž).

Jinak sólo album Nicka D´Virgilia nedoporučuju. Z 80% čistokrevnej pop.

Pegas @ 23.09.2020 17:54:06
S D'Virgiliem nesouhlasím a doporučuji. Rocku je tam dost a i kdyby ne, tak škatulky jsou vedlejší, Bicí a vůbec celá deska zní luxusně a ať si každý udělá obrázek sám, označit to za pop vyznívá poněkud hanlivě, protože to slovo je pro mnohé synonymem odpadní muziky.

PaloM @ 23.09.2020 18:31:08
Sólovku D Virgilia som raz počul a vymazal. Nebavilo ma to.

horyna @ 24.09.2020 06:06:16
Plně souhlasím s Pegasem. Nový Virgilio je brilantní. Co na tom, že občas sklouzne k popu. K popu sofistikovanému a umělecky vyzrálému. První dva poslechy mě vůbec neoslovily, ale pak to šlo dost rychle a jak jsem se v desce zorientoval, začala mne hrozně bavit. Každá skladba je solitérem z trochu jiného stylového spektra. Je to velice nápadité a podáno s letitým nadhledem. Nick měl dostatek nápadů, které pečlivě rozmístil na celou plochu, takže o nudu tu člověk vůbec nezavadí.

Co se týče jedničky Pattern, tak tu jsem musel dát tak zhruba 10x, než jsem ji přišel na chuť. Je stejně nápaditá, jen se musí dolovat pořádně hluboko, ale jak to máte jednou v hlavě, rádi se k tomu začnete vracet.

Pegas @ 24.09.2020 07:40:43
Samozřejmě každému sedne něco jiného, ale ono je hlavně poněkud úsměvné odsuzovat pop v diskuzi o PSA.

PaloM @ 24.09.2020 07:47:48
Kvalitný pop som nikdy neodsudzoval.
Mám stále rád napr. ABBA :-)

jirka 7200 @ 24.09.2020 08:47:55
Proti popu jako stylu nic nemám, desky umělců koketujících s tímto stylem zde běžně recenzuji, viz sólovka Phila Lanzona nebo Nada Sylvana. Rovněž si namátkou vybavuji mnou hodnocená dvě alba kapely Lifesignals. Kdybych hledal, tak těch nahrávek ovlivněných popem jsem tu rozebíral určitě více. Nejsem tedy žádný fanatický odpírač popu.

Jde o kvalitu písní. Na mnou vyjmenovaných deskách jsem v recenzích snažil popsat, že i když songy koketují s popem, tak tam slyším rovněž i nějakou invenci a nápad, to přesně platí i posledním albu PSA, které je rovněž šmrcnuto tímto stylem, jak správně podotkl Pegas.

Na sólovce Nicka D´Virgilia nic takového osobně nenacházím, nedám se totiž ošálit dobrým zvukem, pěknými aranžemi, solidními hráčskými výkony nebo plejádou známých osobností v sekci hostů, kteří tam jsou jen pro větší zviditelnění produktu. Já osobně v 80% písní nenacházím žádný nápad, jen příjemně poslouchatelný pop.
Pokud se to někomu líbí, v pořádku, ale já tuto desku doporučit nemohu.

steve @ 25.09.2020 05:40:30
PSA pracují s popem taky. Po svém a se sofistikovanějšími formamy. Tady se jim povedlo na co sáhli. Pro mě zatím nejosvěžující letošní produkce.

26.05.2020 jirka 7200 | #

Tak to je převapení! Novotou vonící album kalifornského souboru Pattern-Seeking Animals mne zaujalo zprvu především krásným obalem polského mistra temných koláží Mirekise.Říkal jsem si, tuto kapelu nesmím přejít bez povšimnutí. Album vychází v těchto dnech, necelých 10 měsíců po zveřejnění jejich prvotiny, což je dnes rychlost takřka nevídaná. Pro neznalé : nejde o žádné začátečníky, ale o staré harcovníky z Kalifornie, které si pozval před rokem producent a dvorní skladatel progresivních rockerů Spocks Beard, John Boegehold k natočení písní, jež během posledních měsíců složil. Oslovil bývalého bubeníka SB, Jimmiho Keegana, později i kamaráda, zpěváka a kytaristu SB a Enchant, Teda Leonarda. V demo snímcích chyběla jen basová kytara a Ted nedovedl nikoho jiného, než kolegu z SB, Daveho Merose. Sám John se ujal kláves.

Na novinkovém albu Prehensile Tales z května 2020 zůstalo vše při starém. Hudebníci jsou od předešlé spolupráce sehraní, jako přesně namazaný stroj. John tentokrát donesl k nahrání šest písní, které, na rozdíl od předešlé desky nepocházely z léta nevymeteného šuplíku, ale na notovém zápisu ještě zasychal inkoust. Jste zvědaví, jak to dopadla druhá deska tohoto prog all star sdružení, tak jako já před prvním poslechem ?

Album je šikovně obsahově rozděleno. Na první straně se nacházejí čtyři kompozice svižnějšího a vzdušnějšího charakteru, strana druhá obsahuje jen dvě skladby, zato náročnějšího provedení. Pojďme na to!
Hned úvodní Raining Hard is Heaven začíná basovou linkou, jako Billy Jean do Michaela Jacksona. Po chvíli však poznávám hlas Teda Leonarda, tím jsem se uklidnil. Kdo by očekával nějakou paralelu na Spocks Beard, tak by mohl být trochu zklamán. Ta poučenost popem je u tohoto songu s výrazným refrénem znatelná, i když razantní a ostrá rytmika basáka Daveho a bubeníka Jimmyho drží kompozici v rockovém hájemství. Později, tak v první třetině se zlehka zjevují progresivně rockové pasáže v podobě mezihry kláves a s Tedovým pěkným sólem na kytaru. Skladba je zakončena krásnou pomalou pasáží.

Další skladba opět trochu na první poslech klame tělem. První dvě minuty se z reproduktorů valí melodický pop rock, Ted se doprovází na akustickou kytaru, náladu jitří flétna i housličky a opět se tu zjevuje v oparu až art rockem načichlá mezihra rozetnutá neuvěřitelně hutnou a rytmickou linkou basy a bicích podpořená mellotronem, na kterou se vždy velmi těším. Zábavné.
Následuje na nápady skoupější střednětempá Elegant Vampires, s pěkným houslovým doprovodem – taková soft rocková příjemná záležitost, kde obdivuji Daveho ležérní bezpražcovou basu – jinde na albu k slyšení není. Líbí se mi ta lenivá atmosféra, která lepí, jako hustý med.

První stranu uzavírá Why Don´t We Run, kde se John aranžérsky opravdu vyřádil. Ta melodie mi v uších zní už pár dní. Je zasazena do chytlavého westernového rámce, jak z podobně laděného filmu, třeba El Mariachi Roberta Rodriguese zkombinovaná s latino hitem Shakiry. Nasazuju sombrero a kolt zavěšuju proklatě nízko ! Nádherný výkon hostujícího trumpetisty Johna Fuma !
Pokud ortodoxní prog rocker vydržel až sem, je odměněn dvěma songy z druhé strany. Ty se ponořují do náročnějších, progresivně rockových vod. Pro mne je třeba vrcholem alba pátá, skoro osmnáctiminutová Lifeboat. Skladba v pomalejším tempu pomalu odhaluje svoji krásu a krůček za krokem získává na dramatičnosti v závěrečných, až symfonicky znějících okamžicích. Pro mne zatím skladba roku! I text je velmi hloubavý, emotivně v podobenství popisuje člověčí nitro uprostřed existenciální krize.

Závěrečná Soon But Not Today stojí někde napůl mezi těmito dvěma polohami alba. Tou náročnější prog rockovou a pop rockovou. Krásný začátek s klavírem a housličkami zahluší rocková mašina se sboristkami, které na pozadí pobrukují něco jako „tadada,tadada,tadada hů,hů - tadada,tadada, hů“. Dojde i na reggae ve stylu Police a to vše je slepené progresivním pojivem, jak od Spockova Fousu. Dojde i na pomrknutí na Beatles nebo Queen. To je řádně vybarvená směska, nevěřícně kroutím hlavou. Po několika posleších to do sebe vše zapadá.

Závěrem : John Boegehold odhazuje zábrany a oproti méně výrazné prvotině předkládá album podle svého gusta. V prvních čtyřech skladbách odvážně přiznává prvky popu, ale dokáže je neodolatelným způsobem skloubit s progresivně rockovým těstem ozdobeným množstvím akustických nástrojů. Skladby mají hitové tendence, věří jim i firma, neboť z tohoto alba vydala již tři singly, což zcela jistě není běžné. Nelze nezmínit dokonalý zvuk, za který je vedle Johna zodpovědný i zvukový inženýr Rich Mouser, který mástroval i poslední alba SB. Jejich Noise Floor však zní vedle této desky jako velmi chudokrevný příbuzný.

Doporučuji všem příznivcům melodického progresivního rocku, AOR a těm, co nekoukají na žánrové bariéry. Tak dynamické a zábavné album napěchované nápady a rafinovanými aranžemi se jen tak neslyší.






reagovat

Mayak @ 26.05.2020 15:18:39
Výborná recenzia na prekvapujúco zaujímavý a pozoruhodný album.
Tentokrát Pattern - Seeking Animals dokazujú, že nie sú len akýmsi doplnkovým "béčkom" SB, ako sa to javilo pri ich prvotine. Naozaj je čo počúvať a tých posluchov bude v nekonečnej záplave svetovej a subžánrovej hudobnej produkcie nepochybne viac, díky Jirko ...

Pegas @ 26.05.2020 16:32:16
Vidím to podobně, jak se píše v recenzi. A jak to tak čtu, podobné dojmy převládají i u dalších posluchačů, nejen tady.

Danny @ 28.05.2020 11:16:55
Jirko, četl jsem tvou recenzi hned, musel jsem si to ale poslechnout víckrát, abych nereagoval po zběžném seznámení.

Nemám na album úplně jednoznačný názor, členité skladby v něm mají své vrcholy i pády. Má obvyklá výtka, kterou vůči neo progu mám skoro vždycky: instrumentální části kvalitou převyšují ty zpívané. V instrumentálních pasážích je kapela mnohem odvážnější, ty jsou dobré, krásně expanzivní, plné zajímavých postupů... Když se začne zpívat, hudba se zjednoduší a všechno příjemně dráždivé zmizí. Např. v poslední skladbě Soon But Not Today se hned na začátku rozjede krásná a nepravidelná figura, do té, kdyby dokázali zasadit zpěv (není to jednoduché, ale řada kapel to dokáže), byla by to pecka - po chvíli se vše rozmáchlé ztratí a zpěv jede opět do nevýrazného podkladu. Pořád se to opakuje, posluchače to nemůže překvapit: když se muzika uklidní, ztiší a zjednoduší, tak víš, že za chvíli začne nasládlý zpěv... To je všudypřítomná šablona.

Není to ale špatné album, je jen trochu nevyrovnané. Jsem rád, že jsem se díky tobě s kapelou seznámil.

jirka 7200 @ 28.05.2020 13:40:44
Ahoj Danny! Podle recenzí, které sem vkládáš - Hiromi, Kotebel či Yazz Ahmed, jsem ani neočekával, že si tuto kapelu poslechneš.

S tvými připomínkami veskrze souhlasím. Deska Johna Boegeholda, potažmo Pattern - Seeking Animals mne nezaujala svým novátorstvím či náročností hudebních postupů, ale úplně jiným parametrem. Tím je skloubení hitparádové chytlavosti s neo prog rockovým světem. John B prostě využil své zkušenosti z psaní hudby pro TV a pro popové interprety a ty pak kouzelným způsobem spojil s rockovým světem.

To v konečném důsledku může být pozitivem i negativem a poměrně přesně to koresponduje s tvými výtkami.

merhaut @ 29.05.2020 18:18:16
Před měsícem jsem o tomto albu psal recku pro Spark. Dal jsem maximální počet hvězd. Vyšla v čísle 6/2020:

NOVÁ VLNA PROGROCKU

PATTERN-SEEKING ANIMALS
Prehensile Tales

Proč by nemohl současný prog bavit a současně fungovat jako kompostér? Ne, nezbláznil jsem se. Jen jsem se při poslechu „Prehensile Tales“ blaženě usmíval. A proč kompostér? PATTERN-SEEKING ANIMALS pracují podobným způsobem – staré odřezky proměňují v živinu nového pokolení.
Album „Prehensile Tales“, vydané jen deset měsíců po debutu, je zvláštní svou kombinací novovlnné a artrockové „estetiky“. Americké kvarteto, personálně ze tří čtvrtin provázané se SPOCK’S BEARD, hraje ve složení: Ted Leonard (hlavní vokály a kytary), Jimmy Keegan (bicí a vokály), Dave Meros (basy) a John Boegehold (klávesy). Nebojí se míchat osmdesátkový new wave sound/rytmiku s mellotrony/varhanami i kytarovými sóly jako vystřiženými z katalogu progresivního rocku sedmdesátých let. A tak hned na úvod „Raining Hard In Heaven“ nasadí parafrázi „Billy Jean“, v „Why Don't We Run“ vyskočí vzpomínka na novovlnnou parodii „Mexican Radio“ od WALL OF VOODOO, a „Soon But Not Today“ vyzdobí jak vánoční stromeček: názvuk Howeovy kytara ze „Soon“, troška keltštiny, vaudeville, riff, jazzrock, disharmonie, baroko, BEATLES, …. nestíhám psát, co deset sekund, to nový nápad – a vůbec neva, že občas odněkud opsaný
Jeden by řekl: nemají úctu k tradicím, druhý namítne: konečně někdo, co po 1001 nekopíruje velké vzory, ani se nenechá vtáhnou do širokého kalného koryta postprogu, kde musíte lovit mřenky hluboko pod líně se valící hladinou...
Po dlouhé době něco progrockového, kdy nejsem schopen předjímat příští sekundy/minuty Muzika, jaké se hladový progrocker nemůže nikdy nasytit.

Jaromír Merhaut ******

Jarda P @ 25.06.2020 11:30:02
Tento tip se trefil přesně do mého gusta. Progresivní melodický rock, dynamické a nápadité skladby se skvělou instrumentací a zpěvem. Výborné.

Pegas @ 25.06.2020 18:14:28
merhaut: Od tebe bych plný počet nečekal. Ono to je propojené se Spock's Beard kompletně, protože i Boegehold s nimi dlouhodobě spolupracuje snad už od odchodu Neala Morse, i když ne jako aktivní hráč. Ale i o PSA jsem četl, že koncerty snad budou bez něj.