Abel Ganz - The Life of the Honey Bee and Other Moments of Clarity (2020)
1. The Life of the Honey Bee and Other Moments of Clarity (12:37)
2. One Small Soul (5:52)
3. Arran Shores (2:40)
4. Summerlong (5:22)
5. Sepia and White (13:31)
6. The Light Shines Out (6:16)
Obsazení:
Davie Mitchell - guitars
Jack Webb - keyboards
Mick Macfarlane - vocals, guitars, bouzouki
Stephen Donnelly - bass
Denis Smith - drums, vocals (6)
David King - guitars, keyboards (1,6), drum programming (6)
With:
Alan Hearton - keyboards (1,5,6), vibraphone (5)
Fiona Cuthill - fiddles & recorders (1)
Alex Paclin - harmonica (1)
Snake Davis - saxophone (1)
Emily Smith - vocals (2)
Frank van Essen - strings (4)
Stevie Lawrence - low whistles (6)
Signy Jakobsdottir - congas, percussion (6)
Marc Papaghin - French horns (6)

Mám rád alba, která obsahují příběhy, aniž bych potřeboval rozumět textu. Ty příběhy vypráví hudba svojí strukturou, dramatickou stavbou, svým jemným pletivem vykresluje jeho atmosféru, průběh, zápletku, dramatické vzepjetí i rozuzlení. Tak, jak to má v každém vypravování správně být. Spousta muziky je z hlediska literární hyperboly trapně plochá, nezáživná. Jiná naopak vedena přepjatou snahou o patetickou gradaci obtěžuje posluchače teatrální pompou a nedá se poslouchat. I schopnost přiměřenosti, či spíše umírněnosti projevu, je žádoucí pro umělecké vyznění díla. Na odiv vystavené pozlátko mne nebaví, na více poslechů je unavující. Jako posluchač potřebuji v hudbě objevovat hlavně v jejích hlubších a na prvních poslech jen naznačených vrstvách.
Trocha dějepisu, ať jsme v obraze. Skotská skupina ABEL GANZ vznikla roku 1980 ve městě Glasgow a patřila do tehdy vznikající první vlny neo progressive rocku, kdy se pokoušeli s několika dalšími odvážlivci navázat na skomírající art rock. V této vlně bylo těch skupin opravdu nemnoho a kromě MARILLION zůstaly prakticky v zapomnění. Během osmdesátých let naši Skotové vydali tři pozoruhodná alba, která patří k tomu nejlepšímu, co z té doby zůstalo. Dnes se poměrně špatně shánějí a existuje jen málo pamětníků, kteří by ABEL GANZ jmenovali mezi svými oblíbenci z desetiletí diska a metalu. Soubor pak po vydání jediné desky v devadesátkách dlouho neexistoval, aby se nová sestava začala formovat roku 2001. Jejich reinkarnace přinesla postupně značné změny v obsazení a poměrně slyšitelný posun v hudebním stylu. Od pravověrně komplikovaného prog rocku, co se projevuje ostroloketnými melodiemi, se tvorba přeměňuje k otevřené a uvolněné formě sofistikovaného melodického rocku, který více sází na posluchačskou přívětivost. Desky vydávají v poměrně velkých rozestupech, ta nyní hodnocená je již třetí po reunionu, a připravovali ji dlouhých 6 let. Jedná se podle slov skupiny o jejich první pokus o koncepční celek, kde jsou skladby tematicky propojeny.
Od představování základních fakt o skupině pojďme zpátky k muzice. Všechny kompozice na desce spojují atributy jako rozvláčná rozšafnost, klidné plynutí, neokázalá umírněnost, průzračný rukopis i prezentace, krása v detailech, moudrá smířenost. Nálada celé nahrávky je pokojná a uklidňující, aniž by postrádala vzepjaté momenty. Tohle hudební vyprávění dokáže zaujmout spíše některými romanticky tajuplnými zákoutími, než že by s posluchačem lomcovalo tíživým sdělením. Je to dobře. Každý druhý se ve své muzice snaží řešit záchranu lidstva před nesmírnými nebezpečenstvími, vymyšlení hrdinové musejí překonávat co nejexotičtější a nejstrašlivější protivenství, aby nám tak autor řádně předvedl, jak úchvatné drámo vytvořil. Opakuji, tyhle nafouknutosti většinou nefungují. ABEL GANZ ve své první koncepční desce doslova vyučují, jaká je síla v nenápadnosti. Příběh včely medonosné tu máme jako podobenství niterného nazírání osudu a jeho dilemat. Textová práce s metaforickými příměry je dovedena v úzkém kontaktu s hudbou do srozumitelného vyznění. Je v tom obrovská síla, a obrovský klid.
Hodnocenou kolekci písní se nemusím bát pustit v libovolný okamžik, že by mne nějak nevhodně rozrušila. Má naopak konejšivé účinky. Je jako vlídná pohádka, či spíše dokument, nešroubovaný do nesmyslných zlých scén, ale určený k souznění a harmonii. Ano harmonie, to je to správné slovo. Nikoli nezbytně v jeho muzikologickém významu, ale jako soulad, jako souhra jednotlivých instrumentů s vědomím toho, kdo naslouchá. Beze slov jsou tyto plochy velmi literárně sdělné, a dávají prostor pro vykreslování představ. Co víc od muziky chtít, než aby dávala prostor a energii pro moji fantazii. Konkrétně tato vede ke vskutku košatě rozvětveným zamyšlením a úvahám. Zde se mohu do jejího tvůrčího fluida zcela ponořit a nerušeně snít. Z tohoto úhlu pohledu jde o zcela jedinečnou nahrávku a zásluhu na tom má spousta prvků. Nejenom kompoziční talent, ale i způsob instrumentace, zpěvu, provedení zvukového mixu, dramaturgické koncepce řazení skladeb. Neboť nebýt silných melodií, co mají schopnost usadit se v hlavě duši i srdci, a tam se pomalu a nenápadně rozeznívat, nebylo by z toho nic. Nebýt při veškeré té přívětivosti dodržena zásada vyloučení laciné a podbízivé atraktivnosti, vše by rychle vyšumělo do ztracena. Zde si musím muziku získat a zasloužit. Proč? Protože TO tam je. Má TO v sobě, a je jenom na mně, zda TO dokážu objevit, zda jsem hoden.
Pár povrchních rychlých poslechů vůbec nestačí, avšak naznačí, zda se něco skrývá. Seznamování probíhá pozvolna a nesměle. Instinkt hledače pokladů je téměř neomylný, a zde signalizoval něco mimořádného. Po pravdě, první poslech měl poněkud rozpačitý průběh. Zdaleka se mi nedařilo objevit všechny estetické nuance, až mne to rozesmutnilo. To je úskalí přehnaných očekávání instantních zážitků, jež jsou přesně tím, čím se nás jiné nahrávky snaží ohromovat. Jak se nedostaví bombastický efekt do pár minut, máme tendenci nahrávku odzívnout. Nebo nemáme? Snad tu hovořím k jiné kategorii hudebních fajnšmekrů, tedy těch, jež vědí, co a jak a dokážou vnímat. Znají způsoby, jak si tu pravou muziku získat a zasloužit. Umí rozeznat, která hudba za to úsilí stojí. Ano, pravé posluchačství je proces, který to úsilí, hledání, duševní dřinu a vlastní ukázněnost vyžaduje. Jsou nahrávky, které si nic takového nezaslouží, jsou nahrávky, které se tomu úsilí vzpírají, jsou nahrávky, u nichž to vzdáváme, ale pak je výsledek tím sladší. Jsou nahrávky, které nám uniknou, a pak jsme rádi, když je dodatečně objevíme díky impulsu z jiné strany. Nečekaně, o to hlubší prožitek poskytnou. Jsme při všech svých zkušenostech a náročnosti pořád jenom lidi. Muziky je kolem tolik, že síta, přes něž je prosíváme, nemohou spolehlivě vše odfiltrovat, ani pustit dál. Proto musíme hloubat i jinými, intuitivní postupy a také nechat si doporučit, poradit, nasměrovat. Bez vnějších podnětů se člověk zacyklí, chodí v kruhu, zúží si obzory. Proto jsem vděčný za každou nápovědu zvenčí, a totéž se snažím i sám dávat.
Co si budeme povídat, hudba nás ovlivňuje. Někdy i jinak, než bychom chtěli, v daný moment. Proto si nahrávky ku poslechu vybíráme dle nálady, proto také využíváme rozsáhlé spektrum muziky. Jak znám tituly, co mne spolehlivě energeticky nakopnou, probudí, a dokážu jimi ventilovat spoustu rozpoložení, jsou tu také utlumující díla, nebo i ta povznášející, navozující pocit slavnostního zážitku. Ta škála emocí, co dokáže hudba vzbudit, je nekonečná. Je právě tak bohatá, jak moc jsme jí schopni ve svých zážitcích propůjčit něco ze sebe. Ta pravá hudba, která je pro každého tak trochu jiná, jistě. Jak je to konkrétně s nahrávkou The Life Of The Honey Bee And Other Moments Of Clarity? Snadná odpověď. Pokaždé mne spolehlivě uvádí až do rozjímavých stavů, jak je patrně znát z textu této recenze. I to ber, vážený čtenáři, jako projev, ba přímo znamení toho, jaká tato hudba je.
Abych se neubíral jen do krajů ryze abstraktních představ, zde je pár údajů z oblasti více konkrétní. Sestava, která natočila album:
Davie Mitchell (ve skupině od roku 2001) – kytary
Jack Webb (ve skupině od roku 2008) – klávesy
Mick Macfarlane (ve skupině od roku 2007) – zpěv, kytary, bouzouki
Stephen Donnelly(ve skupině od roku 2002) – basa
Denis Smith (ve skupině od roku 1988) - bicí, zpěv ve skladbě č. 6, produkce
David King (ve skupině od roku 2018) - kytary, klávesy ve skladbách č. 1, 6, programování bicích ve skladbě č. 6
Plus mnoho dalších hostů. Jak si můžete povšimnout, v sestavě již nefiguruje nikdo z prvního období. Nejdéle sloužící je Denis Smith, který je považován za mluvčího a manažera souboru. Odkaz byl od zakladatelů organicky předán v průběhu prvního desetiletí po roce 2000 a současná tvář uměleckého seskupení navazuje na dědictví, které zůstává stále velice znatelné. Současně jsou minulí členové z převážné části hudebně stále aktivní a dochází k občasné spolupráci i s nimi. Nahrávka vyšla 06.07.2020 v několika různých formátech. Jako download v mp3, flac 16bit 44.1Khz, Hi-Res flac 24bit 96Khz, nebo na standardním CD, a také v limitované edici na oranžovém vinylu. K dispozici máme též různý tematický merch, ke kterému se ještě vrátím.
Na ploše díla se nachází celkem šest skladeb, k nimž můžete získat, v závislosti na provedení, dva bonusy. Skupina se dle vlastních slov rozhodla udělat aktuální album jiným způsobem, než předchozí. Po důkladném mnohonásobném poslechu celé diskografie musím říci, že je zde skutečně jiná hudba, výrazně odlišná forma sdělení. Na rozdíl od předchozí nahrávky je základní stopáž téměř poloviční, pojetím jde o kompaktnější útvar. Šíře žánrového záběru je oproštěna od nerockových žánrů, kam například na minulém opusu hudebně nejednou zabrousili. To vede k jisté výrazové jednotě, kdy kulisy našeho představení nejsou rušivé a my se tak můžeme plně soustředit na jeho děj.
Těch šest základních skladeb obsahuje dva opusy přes dvanáct, respektive třináct minut. Oba na tu dlouhou stopáž jdou jinak, a oba zasluhují pozorný a soustředěný poslech. ABEL GANZ-ovská hudba tak trochu klame tělem, a u těchto dlouhých kompozic by se mohlo případné podcenění nevyplatit. První z nich, titulní The Life Of The Honey Bee And Other Moments Of Clarity mi dlouho dělala problémy, vlastně jsem ji nějakou dobu považoval za jedinou slabinu desky. Poslech probíhal tak, že přečkám prvních dvanáct minut, a pak to teprve bude ta správná paráda. Jenže, je to jinak. První skladba na to jde prostě odlišně, než zbytek. Je v ní zachována jistá posluchačská nepřístupnost, musím si v ní prokousat tuhou slupku, než se dostanu pod povrch. A pak to tam najednou je. V tomto se podobá prvním třem deskám kapely, co jsou již zapadány prachem historie. Je v ní rafinovaně v mnoha vrstvách ukryto, co nelze vnímat na povrchu, ten zážitek si musím zasloužit. Dneska je tato kompozice moje očekávaná poslechová soubojovka, kdy si říkám, jakpak tě tentokrát zvládnu. Závěrečné krátké saxofonové sólo mi vždy na konec jako vztyčený ukazovák říká - vidíš, a tys mně nevěřil. Druhý dlouhý song je naopak otevřeně progresivně strukturovaný, zřetelně vykreslený a tradičně orientovanému prog rock fandovi nabídne největší porci zážitku už od samého počátku. Takto provedená a vypravená skladba je pro mne tak ohromná artová žranice i pijatika, že jsem z ní pokaždé naprosto vyřízený. Fakt luxus.
Další dvojice skladeb, které bych z hlediska dojmologického spároval, jsou písně amorfní, mající roli náladotvorného mostu, a je v nich málo konkrétních záchytných bodů. Jde o taková interludia, která sázejí spíše na psydechelickou múzu, nežli na artové skotačení. Je to tříminutovka Arran Shores, která opravdu vítaně a akusticky houpavě člověka převeze na pramici z jednoho snu do druhého, aniž by se probudil. Malebné a niterně hebké. Druhou takovou náladu cítím ze závěrečné The Light Shines Out, která sice není tak minimalistická, ale odplouvání, odcházení je z ní patrné. Oplývá celkem nečekaným elektronickým rytmem, který v kontrastu s táhlou flétnou a Gabrielovským vokálem, dokáže být hypnoticky uhrančivý. Je to trochu psycho a trochu optimistické loučení. Ostatně, nebudeme si zastírat, že závěr každé dobré desky je vždy tak trochu nostalgický a nemilosrdný, protože konec, šmytec, a hotovo. Zde se s tím uzavřením celého hudebního díla loučíme smířeně a s úsměvem. Žádný velký smutek, spíše popřání štěstí v další pouti. Tím spíše, že závěrečný až taneční motiv, s nímž se zvukové poselství vytrácí do fadeoutu je jásavý a radostný.
Jako poslední dvojici skladeb jsem si schoval ty posluchačsky přítulné, dokonce až mírně svojí atraktivitou mainstreamově se nabízející písně. V poeticky zádumčivé Summertime to ještě není až tak patrné, smyčcové křoví nás ukolébá a uspí, avšak v závěrečné třetině přijde pompézní vrcholení, které spadá do oblasti atraktivních do uší lezoucích neoprogových parád, aby se zase ke konci píseň zklidnila a uložila nás v klidu do trávy na prosluněné louce. Poměrně samostatnou roli hraje píseň One Small Soul. Má na albu roli určitého hitu, proto se jí dočkáme ve dvou dalších verzích jako dvou již zmíněných bonusů. Má klasickou písňovou refrénovou strukturu, a je taková, proč to neříci, líbivá. Zároveň je ve svém výrazu milá až dojemná, a díky hostujícímu zpěvu Emily Smith má schopnost lehce klouzat do mysli, kde si udělá své malé hnízdečko. Navíc, tato skladba obsahuje působivý textově instrumentální stop time, který mne vždy upoutá, a já se na vteřinku zastavuji s ním.
Po dopsání dojmových charakteristik skladeb a jejich rozčlenění do dvojic si začínám uvědomovat, jak je to téměř opovážlivé a jak to může každý slyšet jinak. Nic není jednoznačné, a klidně bych osobně také dokázal provést jiné rozlišení. To však není smyslem tohoto textu. Nechť se každý v rovině hudební působivost ztotožní se skladbami po svém. Důležité je, aby se mysli podařilo celek přijmout jako členitou strukturu s různými vlastnostmi, aby výsledek snažení nezůstal skrytý za masou anonymní muziky, která se před námi tyčí jako nezdolná stěna.
Dlouho jsem zvažoval konečné hodnocení. Album znám dlouho, prožil jsem s ním mnoho poslechů a mám k němu velice důvěrný vztah. Na druhou stranu jsem v rozdávání nejvyššího počtu hvězd poměrně střízlivý, plná palba je úzkoprofilové koření. Obzvláště u novinek vždy dlouho váhám, a čekám, jestli mne muzika přesvědčí. Deska skupiny ABEL GANZ z roku 2020 nepatří mezi ty, co by se projevily jako jasná bomba hned zkraje. Jak píšu, klame tělem a může zůstat neodhalena. Její introspektivní ladění není pro každého. Své přívržence si určitě najde, a těm pak je elixírem v míře nevídané. Já mezi ně patřím. Takže, kam těch 4,5* zaokrouhlit, kam, se ptám? To je přesně to, o čem ve své recenzi píšu. Vím, že je na plný počet. Cokoli jiného, je jen o tom, jak moc jsem se nechal, nebo nenechal poddat. Jak moc jsem byl v daný okamžik očarován a pohlcen sdělením obsaženým v této hudbě. Neboť popis zážitků vyvolanými hudbou je převážně o posluchači. Ten je současně nejslabším, ale i nejsilnějším článkem každého posouzení. Proto nemohu nedat plnou palbu, neboť ta mocná vlastnost tam je a já na ni rád někdy dosáhnu.
Malé P.S., které není úplně P.S., ale chce se mi to takto napsat, takže je. Jat náhlým záchvatem altruismu jsem po návštěvě shopu na stránkách kapely objednal Hi-Res download, triko se symbolem desky, a hlavně ručně psaný text jedné vybrané skladby jejím autorem. Texty jsou nabízeny v limitované edici 20 ks, prostě se mi zachtělo být jedním ze dvaceti lidí na zeměkouli, kteří tento artefakt budou vlastnit. Až mi přijde, tak se jimi budu pěkně těšit.
Původně napsáno 11/2020, po necelých dvou létech dodávám:
Album se v průběhu času zařadilo mezi poslechové stálice a považuji jej za jeden z klenotů, co nám tehdejší rok přinesl. Jeho prostota i vznešenost mne uchvacují při každém dalším naslouchání. Čtu si nyní zpětně svá slova a desku zase poslouchám. Usmívám se tehdejšímu váhání, zda udělit, či neudělit plný počet hvězd. Ale tak to prostě bývá, kvalitní víno zraje dlouho a pomalu, i ta medovice potřebuje svůj čas. Navíc, pro umocnění zážitku, mi dnes na stěně poslechovky visí zarámovaný text skladby Summerlong vlastnoručně napsaný Mickem Macfarlanem.
Ještě musím dodat zásadní poznatek, který v recenzi dosud nezazněl. Tím je naprosto excelentní zvuk, v dnešní době věc téměř nevídaná, vzácně slýchaná. To, jak vynikne každý nástroj, každý tón, je skoro nepochopitelné. Dá se na ně skoro sáhnout, jak jsou v prostoru plasticky přítomny. Nejde jen o slušně udělaný dynamický rozsah, ale o citlivé zasazení každé zvukové stopy. Vzácně vytříbený kousek se tak ještě lépe může přiblížit každému po zážitcích lačnícímu uchu.
reagovat
Judith @ 12.07.2023 19:29:47
Na Abel Ganz jsem narazila při pročítání letošní sestavy festivalu v Loreley a deska mě okamžitě chytla. Líbí se mi, že si na Bandcampu vystačí se štítky rock a prog rock, po hudební stránce to album vystihuje. Mísí se tu evidentní zkušenost a zručnost se svěžestí ranní rosy nebo křupavého srdíčka salátu. Album je propracované a zároveň prosté, až příjemné. Je v něm pohoda a určitá vyrovnanost. Připomíná mi pohled na letní louku nebo noční město - člověk kouká zboku, zdálky, vnímá tep života, zlaté světlo, všechen ten cvrkot, a cítí sounáležitost, ale i odstup a klid. Nejvíc se mi pořád líbí úvodní skladba, na paty jí šlape temně žíhaná Sephia and White nebo The Light Shines Out, která září už jen jako poslední živé uhlíky. Silně povedená věc.
Antony @ 12.07.2023 22:48:16
Jsem rád za objev. Tohle album umí rozkvést. A pořád je přitom medově sladké.





