Porcupine Tree - Closure/Continuation (2022)

Porcupine Tree mě dlouho míjeli, a to doslova - tohle je první album, které jsem si pustila, a do hlubin jejich úctyhodného katalogu nořím palec jen velmi pomalu, takže se ani nebudu pokoušet o nějaké srovnávání a pojmu své hodnocení čistě pocitově, jak na mě nahrávka působí; snad bude tenhle styl psaní nějak užitečný. Je totiž na čase přiznat, že jsem, pokud jde o popisování hudby, těžký nedouk - zajímá mě hlavně, co to dělá se mnou, jaké obrazy a nálady mi poslech přináší. Inu do toho.

Z několika letmých setkání s počiny a názory Stevena Wilsona, tvůrčí duše uskupení, jsem si odnesla hlavně dojem "ty seš chlapče nějakej chytrej". A fakticky je. Nějak se mu daří najít polohu, v níž je jeho tvorba nepopiratelně progresivní (typově vnímám největší spojenectví s King Crimson: je to celé jaksi trhané, ale se zřetelnou systematičností, místy až nadpozemsky krásné, ovšem jen do chvíle, než se do teple prosvětlených ploch bez varování zakousne drtič plechu, a rytmus občas zní, jako když si pouštíte něco pozpátku), ale přitom natolik melodicky písničková, že si některé skladby umím s trochou fantazie představit i v klasickém rádiu.

Album se dá poslouchat jako kultivovaná kulisa, ale stejně tak se do něj můžete ponořit a vychutnat si napětí a ambivalenci, jakou nabízí každé opravdové umění. Stylově tu vidím ještě lehké doteky industrialu (pocit šrotu padajícího ze schodů) a snad i náznak punku, v jakési syrovosti deziluze. Na to, jak je celé album zvukově kompaktní, zřejmě i díky preciznímu řemeslu všech muzikantů (jmenujme ještě Gavina Harrisona za bicími, takto i spojku ke jmenovaným King Crimson) a bezchybné produkci, mě při bližším zkoumání až zaráží, jak často se PT nebojí neznít "hezky". A je to společně s vyklidněnou polohou jejich sebezpytu asi hlavní důvod, proč deska působí dospěle.

Jinak se mi totiž vtírá na mysl obraz věčné adolescense, v níž tihle chlapci uvízli (a nebo z ní skočili rovnou do krize středního věku) - nekonečné míjení s milovanými bytostmi i smyslem veškerého pozemského konání, pocit outsiderství, jakéhosi zkaženého jadérka uvnitř, s kterým člověk po vysilujících pokusech pomalu uzavřel křehké příměří, svět setkávání v klubech a schůzek na nábřeží, procházek kolem železniční tratě za soumraku... meziprostory země nikoho, kam se uchylují vyvrženci, aby se slastně dřeli o trn temné melancholie, a kudy do spořádaného světa pronikají znepokojiví hosté.

Když se mi tohle album v playlistu pomíchalo se starší tvorbou, několikrát jsem špatně odhadla, která skladba je nová a která ne; nakonec mám dojem, že celá deska zní povědomě a novátorsky zároveň, a to je teda kumšt. Asi začínám chápat, co na Porcupine Tree jejich posluchači mají, i když kultovní status kapely je mi pořád trochu záhadou - asi jsem nepopíjela se správnými lidmi na správných místech. Paradoxně je to tenhle pocit lehké vyděděnosti z něčeho ohromného a magického, co mi umožňuje se s jejich hudbou propojit. Hezký to maj, kluci.
reagovat