Edison´s Children - The Disturbance Fields (2019)

v čem vlastně vězí přitažlivost katastrofických filmů? Proč je tak vzrušující sledovat bouře, požáry a výbuchy? Nebo si pouštět skladbu o smrti utonutím (Asphyxiation)? Tady mám jasno: je to zkrátka zábava, když vám basová linka může klidně převrhnout pití a melodie nesená vokálem osciluje mezi zápasem o přežití a dervišským tancem. A baví mě i další kusy téhle koncepční desky: dunivě řezavá Indigenous, The Surge, která se z téměř bluesového úvodu zničehonic vznese k houpavému opojení a ještě dál, nebo A Random Disturbance, v níž se syntezátorové smyčce předhánějí se zvonivou kytarou, kdo dál dohodí.

Zatím poslední nahrávka Edison's Children předestírá nikterak nepravděpodobnou vizi, že se matka příroda jednoho dne otřepe jako mokrý pes a zbaví se svého největšího parazita: lidské rasy. Pojem disturbance užitý v názvu alba si různé obory vymezují po svém - v ekologii popisuje situaci, kdy změna podmínek vyústí ve změnu systému. Jak to může v reálu vypadat, naznačuje název jediné, přebohatě členěné skladby: Washed Away. Od temných předzvěstí v hlubinách až po majestátní hřbet poslední vlny je to podmanivá jízda, nad kterou se trhaně vznáší oslyšené hlasy proroků. Tohle album je velké plátno vyvedené v sytých barvách, zarámované deníkem muže, který (stejně jako lidstvo) jednoho dne osudově sešel z cesty.

O kapele jsem poprvé slyšela v září 2020, když Marillion v rámci svého online víkendu Couch Convention jeden blok věnovali bočním projektům svých členů. Vedle Petea Trewavase se tam ukázal Eric Blackwood, který měl pro účely improvizovaného klipu před sebou místo mikrofonu stojací lampu a zpíval do svítící žárovky. Skladba Cold Gray Morning byla nejvíc rozháraným kusem, který toho večera zazněl - v celku alba přitom vyznívá krotce až neškodně.

A tak je to i s pokusy o žánrové zařazení Edison's Children: ve srovnání s běžným rockem znějí progresivně (i když myslím, že nemít svou genezi a personální zázemí, dostávali by tuto nálepku méně často), na druhou stranu bychom mohli docela dobře zůstat u konstatování, že jde o chytře komponovaný hard rock říznutý alternativou. Jak to hodnotit? Vybavuje se mi nenáviděný tělocvikář, který nás u přespolních běhů s oblibou vybízel, abychom do toho umírání dali trochu víc života. Z téhle desky by měl radost. Za pět!
reagovat

stargazer @ 26.09.2022 15:27:55
Vyzkoušel jsem a líbilo se mi to. Ten nátisk skupiny Marillion je naprosto jasný. Vyzkouším i další album tebou recenzované The Final Breath Before November.

Judith @ 26.09.2022 19:25:54
@stargazer: Obě alba mají rozdílnou atmosféru (Somewhere Between Here and There, které vyšlo mezi nimi, je živá kompilace), styčný bod vnímám v silném napojení na přírodu, její podzimní proměny a nálady nebo v tomto případě na živly. Kapela zmiňuje, že v průběhu svých tvůrčích sešlostí během let zažili hurikán, šestistupňové zemetřesení, tornádo a masivní sněhovou bouři. Jestli bylo jejich záměrem posílit environmentální uvědomění posluchače, pak myslím, že je trochu zradila fascinace přírodními silami - spíš se jim s gustem oddávají, než aby před nimi varovali, aspoň tak to na mě působilo. A samozřejmě představa apokalypsy lahodí lidské potřebě pointy, aspoň v naší kultuře založené na lineárním vnímání času - společnosti, které se drží cyklického vnímání, mají k destrukci trochu jiný vztah, berou ji víc jako součást vývoje.

Nátisk Marillion jsem se snažila spíš uzávorkovat, chtěla jsem porozumět specifičnosti tohoto uskupení, takže jsem si úplně první desku Edison's Children pustila jen asi dvakrát - zpětně se naopak u projektů jednotlivých členů dá do určité míry porozumět, čím je právě jejich spolupráce tak jedinečná. Připadá mi, že kytaristé nebo hráči na klávesy (obecně vzato) dělají ve svých vedlejších projektech častěji "víc toho samého" nebo velmi podobného, zpěváci tak nejspíš lehce mění žánr, kdežto hráči na rytmické nástroje budují něco svébytného, třeba i podstatně odlišného. Celkově mě tahle stránka Petea Trewavase spíš překvapila, určitě víc než to, co dělá s Transatlantic, takovou zálibu v temných dramatech bych do něj neřekla.