Townsend, Devin - Lightwork (2022)

Devin Townsend vyměkl! Podobné hlasy se zejména mezi fanoušky jeho rané metalové tvorby objevovaly už nějakou dobu a s prvním singlem aktuální desky se v tomto duchu vyjádřil i on sám, takže by člověk pomalu čekal, že se po stisknutí PLAY z reproduktorů začne linout něco jako Enya. Chyba lávky. Devinova hudba má stále konzistenci betonové stěrky a razanci pneumatického kladiva, i když povrchová úprava se kromě metalických odlesků nyní vyznačuje i jasnými, místy přímo neonovými barvami a energie je tu dávkovaná mnohem pečlivěji, než bývalo zvykem.

Kdybych měla Devinovu hudbu popsat někomu, kdo jeho tvorbu vůbec nezná (jako ostatně já ještě před rokem), vyzdvihla bych v obecné rovině následující rysy: Totální všežravost, pokud jde o inspirační zdroje a výrazové prostředky - Devin ve své hudbě vstřebává a mísí všechny možné žánry, nástroje (v časové linii je zřetelný příklon k elektronice) a postupy. Naprostá ujetost a maximální upřímnost, v první řadě k sobě samému - ta místy přerůstá až v sebeironii, každopádně působí svěže a osvobodivě. Vysoká zvuková kompaktnost a hutnost - více je tady prostě více. A výrazná stylizovanost, zejména ve vokálním projevu. Devin má silný, výrazný a plný hlas, a věru se ho nebojí použít.

Lightwork vyjadřuje jeho rozpoložení dané životní fází (padesátka pryč, děti z domu, co dál?) a událostmi posledních let - je to jedna z těch "pandemických" desek. A Devin tu došel k zásadnímu rozhodnutí a posunu, k němuž se zřejmě schylovalo už nějakou dobu. Nemůžete být věčně depresivní a nasraní, nechal se slyšet už před pár lety. Časy Strapping Young Lad jsou prostě pryč. A nemůžete pořád jen ventilovat emoce - tedy, můžete, ale někdy je čas i na vědomou, aktivní změnu žádaným směrem. První fázi procesu, tedy odložení všeho negativního, si odbyl v roce 2021 na albu Puzzle, které je silně experimentální a posluchačsky věru málo přístupné. Letošní Lightwork se rozhodl pojmout jako "ódu na nepoznané" (ode to the unknown) a s otevřenou myslí se mu vydal vstříc.

Obraz majáku má vyjadřovat vše, k čemu se lze během plavby neklidnými životními vodami obrátit, na co se dá spolehnout. Epický klip k písni Lightworker ukazuje správce majáku, který s osobním nasazením pomůže člunu v nesnázích. Působí to dost pateticky, ale symbolika celého činu má přece jen daleko k nějakému spasitelskému komplexu - ten člověk nakonec zkrátka dělá svou práci a jen ukazuje cestu druhým, kteří se musí snažit sami, zase v rámci svých možností. Nemůžeme všechno, ale to, co můžeme, bychom dělat měli, tak se dá poselství shrnout.

Ve skladbě Call of the Void (Volání prázdnoty) se zase zdůrazňuje, že nejhorší ze všeho je začít v krizi vyšilovat a že před vtíravými myšlenkami máme možnost zavřít dveře, nenásledovat slepě každý impulz. Že to celé zní spíš jako nějaký kurz osobního rozvoje? Devin se vcelku nebrání roli průvodce, do které si ho někteří fanoušci pasovali, a svá videa zakončuje stylem "opatrujte se, pijte hodně vody a zavolejte rodičům". Ocitáme se tady mimo sféru estetiky, ale možná si skutečně vyšinutá doba žádá zvláštní činy.

Co tedy na Lightwork opravdu slyšíme? Hodně elektroniky, hodně všeho. Album se převážně nese ve středním tempu a i když ho poslouchám opakovaně a ráda, jednotlivé skladby jsou pro mě trochu zaměnitelné, příliš mi neutkvěly v paměti. Pořád je to ale nápaditá a správně divná hudba - skladby mají v podstatě pravidelný rytmus a melodie, ale kdybyste se na takovou Heartbreaker pokoušeli tancovat, z výšky by to nejspíš připomínalo pohyb dvou stěhováků, kteří se snaží vytočit na schodišti s příliš velkým gaučem. Dimensions mi zase kreslí obraz krasobruslařů, kterým pustili pro jejich exhibici jinou hudbu a oni se snaží nedat to na sobě znát - je to ladné, svižné, energické, dechberoucí... a tak trochu to nelícuje, něco je na tom prostě posunuté. Šanci pořádně si zařvat a pohrozit dává Celestial Signals, to je řádná vypalovačka a naživo určitě bude skvělý zážitek.

Za pozornost stojí bonusový disk s názvem Nightwork, který je jako odkladiště přebytků pestřeji uspořádaný a celkově pro mě zábavnější. Vystřídá se tu množství poloh od hutného barevného metalu (existuje taková věc? v tomhle světě ano!) úvodní Starchasm Pt. 2 až po téměř countryovou Carry Me Home. Za celek obou disků bych dala čtyři hvězdičky, pokud mám hodnotit Lightwork tak, jak byl jako album vyprojektován, zůstanu u tří. Velmi slušná práce.
reagovat

stargazer @ 19.11.2022 15:01:48
Devina moc neznám, ale tohle album jsem si poslechl dvakrát /a to díky tobě Judith/ a i když nejsem jeho obdivovatelem, tomuhle disku bych dal o hvězdu víc. Dále mám v uších první poslech alba Enpath, pocitově mi to zatím připomíná operu s konce 21 století. Musím si to ještě pustit znova, ty dojmy byly silně intenzivní. Na základě vyposlechnutí těchto alb, začínám mít pocit, že album Sex & Religion od Steva Vaie, kde Devin debutoval jako zpěvák, je po kompoziční stránce bližší Devinovi, než Stevovi.

Judith @ 19.11.2022 16:35:30
Já zas díky poslechu (po tvé recenzi) Vaiova alba Inviolate cítím na první skladbě bonusového disku Steveův vtisk a je to moc dobré, tahle věc určitě měla být součástí hlavního programu. Zvlášť když museli jednu připravenou skladbu na poslední chvíli vyhodit kvůli autorským právům (byl tam údajně použitý sampl z písničky Barbie Girl, to je strašná disko odrhovačka, Devinovo pojetí by mě celkem zajímalo), takže Devin ještě narychlo v létě skládal něco pro vyplnění mezery - takto vznikl Heartbreaker, bez kterého bych se snad i obešla. Vidím jako motivaci pro výběr skladeb na hlavní disk něco jiného než hudební kvalitu, a to mě mrzí. Pár starších alb jsem si poslechla a v tomhle širším kontextu je pro mě Lightwork za tři. Empath by mi na operu taky seděl, já bych ji udělala na ledě, hodně lesklé kostýmy, všechny ta bombastická manýra... To by byla show!