Gilmour, David - Luck and Strange (2024)
1. Black Cat (1:16)
2. Luck and Strange (6:54)
3. The Piper's Call (5:15)
4. A Single Spark (6:02)
5. Vita Brevis (0:46)
6. Between Two Points (5:46)
7. Dark and Velvet Nights (4:41)
8. Sings (5:15)
9. Scattered (7:26)
Total Time 43:21
Bonus tracks:
10. Yes, I Have Ghosts (3:51)
11. Luck and Strange (original barn jam) (14:03)
Obsazení:
David Gilmour / guitars, vocals
Romany Gilmour / lead vocals, harp (6)
Gabriel Gilmour / backing vocals (6)
Roger Eno / keyboards
Rob Gentry / keyboards
Richard Wright / keyboards (2,11)
Tom Herbert / bass
Guy Pratt / bass
Adam Betts / drums
Steve DiStanislao / drums
Steve Gadd / drums
Will Gardner / string & choral arrangements
Vyzrálá a důstojná deska, které k dokonalosti v mých uších něco málo chybí. Je třeba ocenit, že jde o plně autorské album složené výhradně z nového materiálu, na němž Gilmourova osobnost jednoznačně dominuje. Když si vybavíme, jak málo je kupříkladu v novém Plantovi (Saving Grace, 2025) Planta, stojí Gilmourův přístup za palec nahoru. Album už má dnes i svůj živý doplněk The Luck and Strange Concerts (2025) nabízející dvě a čtvrt hodiny dlouhý průřez sólovou tvorbou i hity Pink Floyd.
Luck and Strange je též rodinný podnik: pěvecky zde hostuje Davidova dcera Romany Gilmour a na textech se podílela jeho manželka Polly Samson, která je jako spoluautorka vedena kupříkladu i na The Division Bell. Právě tuto pozdní Floydovskou desku mi loňská novinka připomíná nejvíc, ačkoli jistě není tolik monumentální. Přes písničkový rozsah a kompozici sloka / refrén jsou jednotlivé skladby tvořeny spíše texturou a náladou, pokaždé trochu jinak vykrojenou z hudební plochy. Není to typ alba, kde by posluchači uvízla melodie nebo výrazný nápad, vše se spíš jen volně (a většinou pozvolněji) přelévá.
Gilmourův hlas zraje krásně, jeho styl hry je nezaměnitelný a tón jeho kytary nádherný. Proč tedy z alba nemám zážitek, který by mi dal pocítit, že tohle je zásah a plný počet? Inu, možná proto, že Gilmour je sice na desce neustále přítomen celou svou osobností, jeho osobnost ale sama o sobě zkrátka není až tolik zajímavá. I předešlé sólové desky se poslouchají dobře, nikdy jsem ale neměla potřebu se k nim soustavněji vracet, a pozdní éra Pink Floyd, kde Gilmour dominoval, mi dnes připadá z celé jejich historie nejméně poutavá.
Zbývá tedy velice solidní hudební kolekce jako stvořená k večernímu rozjímání, pečlivě vyvážená a bezchybně provedená. Zpívané pasáže uchu lahodí a přes poněkud volnější artikulaci sluch neurážejí, instrumentální plochy nenudí, smyčcové křoví se drží decentně v pozadí. Nemám co vytknout, jen zkrátka postrádám ono těžko popsatelné "něco", které by mě vtáhlo a vzalo za srdce. Přesto si album čas od času ráda pustím.
reagovat
- hodnoceno 3x
- hodnoceno 3x
- hodnoceno 1x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x
- hodnoceno 0x
