Mötley Crüe - Saints Of Los Angeles (2008)

Roku 2008 došlo k nebývale silné konstelaci hvězd v okolí Sunset Stripu, za jejíž pomocí se doslova obrodila jedna z předních glam rockových part osmdesátých let Motley Crue, a vydala své (pro mne druhé) vrcholné dílo Saints of Los Angeles. Opravdu předlouho musel mít fanoušek kapely s těmito "zvrhlíky" a rebely trpělivost, jelikož plytké výtvory Generation Swine a bez účasti problematického Tommyho Lee mdlé New Tattoo, s bývalou silou party sdružené okolo vedoucí persony Nikkiho Sixxe příliš nekorespondovaly.


Do desky vás charismaticky vtáhne schizofréní záležitost L.A.M.F., volně přecházející v energií nabitý song Face Down in the Dirt, jehož vyzvání - Welcome to Los Ageles - zve jak k desce této, tak do samotného srdce okázalého města andělů. To ovšem ještě nic není, protože krev, slzy a pot se naplno rozstříknou s famózní záležitostí What's It Gonna Take a vy se uvnitř hádáte, jestli tomuto parádnímu songu vévodí víc drsný vokál Vince Neila, dunivé bicí Tommy Leeho, nebo nápaditá kytarová práce věčného muže v pozadí-Micka Marse. Nasazení však nepolevuje ani náhodou a kapela hnedle servíruje další hromový song-Down At The Whisky. Zvukem i stylem píseň zapadá mezi první dvě slavná alba M. C. což je moc dobře. Modernější tvář přináší titulka Saints Of Los Angeles a kapela nápady překvapivě hýří. Zlatý poklad desky leží mimo jiné v songu číslo 6. - Mutherfucker Of The Year. Tomu udávají tón tvrdě sázené bicí brejky mistra Lee a riffomalba pana Marse. Po pomalejší a metalovými melodiemi i zpěvným duchem nabité The Animal In Me, jsou další výborné songy písně Just Another Psycho a především houpavá, do mozku se zavrtávající hitovka - White Trash Circus. Té dominuje opět vystrčený Lee, nápaditě zdvojované vokály i neunávná, kreativní až zábavná kytara Micka Marse. Poslední Goin' Out Swingin' jen potrvrzuje vysoký standart alba a znovu poukazuje na energií sršící hráče, kteří se na této fošně dokázali vybičovat na poměry kapely k neskutečně kreativnímu výkonu jak v oblasti skladatelské, tak hráčské.


Toto prodejně mimořádně úspěšné album jde brát jako nejlepší tečku za kariérou oné kontroverzní čtyřky ze západního pobřeží USA, jejíž muzika dlouho určovala směr hudebního toku za velkou louží.
reagovat

pinkman @ 20.07.2019 07:06:32
Nechápu co dělají kapely typu Mötley Crüe na Progboardu. Tihle našminkovaní parádníci nemají s progresivními tělesy(které jsou tady naštěstí v převaze)zbla společného. Podobní šašci jen kazí dobrou pověst skutečné muziky.

vmagistr @ 20.07.2019 09:00:13
"Progboard.com je virtuální prostor věnovaný rockové hudbě a souvisejícím tématům." ( >> odkaz ). Mötley Crüe jsou rockovou kapelou stejně jako většina ostatních zde zastoupených skupin. Onu "skutečnou muziku" nachází každý uživatel progboardu někde jinde, buďme proto prosím tolerantní i ke zdejším rockovým kapelám, jejich hudba/styl/image/cokoli jiného nás neoslovuje.

horyna @ 20.07.2019 11:02:05
Pinkman proč? Proč tu musí pořád někdo řešit stylové poměry, které dle jeho názoru na Progboard nepasují. Vmagistr to řekl správně, M. C. jsou klasickou rockovou kapelou, která tu má stejnou pozici jako Def Leppard, Van Halen, nebo Bowie. Šminkovali se jiní, profil tu má i řada kapel s okultní tématikou, to bys musel mazat a mazat.

Vím že Motley Crue nepředvádí nikterak závratně sofistikovanou muziku, ale muziku prostě hrají a někomu to hold stačí. Já jejich prvních pět alb neposlouchám-stačí mi výběr, ale co mne totálně dostalo do kolen, byla jejich JINÁ deska eponymní. To je šťavnaťoučký, jadrně energický a především nápaditý hard-rock jak řemen s mnoha progresivními/inovátorskými pasážemi, absolutně nekorespondující se vším, co doposud i potom kapela udělala. Žádné šmrdlání strun a lechtání dámských klínů jako na deskách z půli osmdesátých let. No a pak mě velice překvapila ještě tato deska. Odvíjí se sic v intencích "jejich" stylu, ale znovu nevaří pouze z vody. Toť vše.

Egon Dust @ 22.07.2019 14:06:24
Opäť špičková recenzia. Tento album , keď vyšiel tak som si ho občas pustil v práci v playeri. Dnes už mp3 nepočúvam ( neni kde už tak často), ale možno bystálo za pokus tomu osoliť na grame, či orig. CD.
BTW. Našmýnkovaní boli aj Roxy Music a to bol progres silný a najmä Eno. Bowie, Cooper, Iggy, to všetko spustili a majú tu zaslúžené miesto. Motley vydali aj zaujímavé albumy, aj hitové albumy. Mňa osobne napr. Generation Swune neskutočne zaujal. Ja milujem Mansona a Industrial. Taktiež britské rockové veci šáhnuté aj elektrom ako napr. Radiohead a Suede na čo Motley mierne v 97 nadviazali.

Preboha nemôže donekonečna byť prog. len to, čo je odnožou toho, čo sa za prog. považovalo v 70tých, v 80tých, či Dream Theatre. Ok sú to špičky silného umeleckého rocku/metalu, ale aj taký Bowie, či Prince boli a to k...a progresívny na niektorých albumoch, či Miles Davis. MC je poctivý hard rock.