Hillage, Steve - L (1976)

Steve Hillage hrá veľmi peknú melodickú muziku, ktorá sa síce radí k progresívnej canterburskej scéne, ale podobne ako Caravan, z nej bežným poslucháčom neopadajú všetky chlpy, ktoré im ešte nevzala prípadná leukémia. Osobne mám veľmi rád jeden rockpalastový koncert, na ktorom za bicími sedí Clive Bunker, to je slasť nielen počúvať, ale i pozerať, ako sa dá z muziky vytešovať.

Behával som v takom tom pavúkovi, v ktorom sa učí chodiť, keď mi z kotúčaku hrala skladba Hurdy gurdy man a album L. Je to asi prvá skladba, ktorú si z detstva pamätám, pretože som si ju púšťal stále dokola. Dodnes ma z nej opantáva neopísateľný pocit, keď sa ozve jej vzdušná atmosféra. Hillage je skvelý gitarista, nuž počúvať jeho košaté sóla je slasť porovnateľná s vyhlásením výherných čísel v lotérii, ktoré sa zhodujú s podacím lístkom. Čo by to bol za space rock, keby boli skladby krátke. Vesmírne zvuky vyvrhnú na svetlo sveta Hurdy gurdy glissando, psychedelici sa potešia, my ostatní sa priveľmi nevydesíme, znie mäkučká náladička, žiadne psycho pre masových vrahov. Troška toho fusion uprostred rovnako nemá ambíciu boriť brány Jericha, možno tak plážové pieskové hrady, aj to po búrke. Mix jemného narifovaného hard rocku a baladickej vzduchotechniky sa snúbi v Electrick gypsies, spev kastrátov krátko po zákroku prispieva k pokojnému počúvaniu. Hipíci sa nevedeli zbaviť závislosti na indických oparoch počas hulenia marišky, a preto iba neznalého poslucháča môže prekvapiť zariekanie Om nama Shivaya, ktoré však po chvíľke naberie zaujímavé grády. Gitara hrá výrazne a ženský spev kontruje celkom milou polohou, nuž sa mi skladba vlastne páči, hoci sa inak podobným ezoterickým príspevkom do smetného koša vyhýbam ako Kresťan jamám s levmi. A tie sóla sú božské! Najdravším kúsok na albume sa volá Lunar musick suite, má dvanásť minút a všetci artrockeri sa pri ňom budú odbavovať s kadenciou mačiek za jasnej noci. Na záver tu máme pomerne rádiovú skladbu It’s all too much, nečudo, beatlesáci budú určite okamžite doma.

Moje CD obsahuje hneď tri bonusy. Eight miles high je obľúbený cover, dá sa v ňom dlho improvizovať (čuj napr. verziu od Golden Earring alebo Lighthouse), čo Hillage patrične využije. Maui (early version of Palm trees) ponúka pomalšiu gitarovú exhibíciu, no a Shimmer sa vracia k psychedelickému nežneniu bez ostrých kontúr.

Vynikajúci gitarovo orientovaný album, ktorý nie je tuctový a zároveň je znesiteľný aj pre menej odolného poslucháča. Je to môj celoživotný spoločník a takých si treba vážiť.
reagovat

urzug @ 20.08.2013 09:51:51
Díky za recenzi, jsem rád, že ho tady má rádo víc lidí. Je to výborný kytarista, škoda, že se od osmdesátých let této hudbě přestal věnovat.

hejkal @ 20.08.2013 11:16:35
Hillage je fajn, som rád, že som ho mohol po čase pripomenúť.

Někteří hudební kritici album označují nálepkou art rock, jiní vymysleli termín solar rock, možná by někdo album nazval elektrickou world music s psychedelickým obalem.... Pravděpodobně každý ze jmenovaných žánrů na albu učinil svůj otisk. Vlastní závět si každý posluchač vytvoří nejlépe sám. Nicméně Steve Hillage dostal kdysi čestný přídomek "mystik elektrické kytary sedmdesátých let" a to se mi zdá velmi objektivní v bytostném slova smyslu....

HURDY GURDY MAN - patetický nástup v rockovém pojetí se náhle odmlčí a prostor ovládne elektronická clona meditativního charakteru. Poté se ovšem přihlásí rytmika, vokální složka a nad tím vším krouží naříkavý Hillageův hlas. Skladbu poznáváme - pochází od slavného písničkáře Donovana, které Hillageova skupina dala rockový nátěr a leader do ní vystavěl vynikající kytarové sólo, které se propojuje se základní prekreslenou melodií... Hillage ale citlivě skladbě ponechal písňový charakter, třebaže instrumentální doprovod se vzdaluje od přízemností a v závěru zrychluje v tempu jako o závod...

HURDY GURDY GLISSANDO - cinkavé tóny zvonků a prostor ovládne astrální nekonečno vytvářené elektronickými instrumenty, do kterých zvolna vstupuje svými ohýbanými tóny Hillage. Meditativní charakter navozují nejen hladivé tóny, ale i indické bubínky tabla. Pojednou hudba výrazně ožije a změní strukturu a přibližuje se k jazzrockovým vodám, v rytmických eskapádách se Hillage rozestře suverénním kytarovým sólem za doprovodu synthesizerů a naříkavých hlasů. Členitá hodně exponovaná skladba...

ELECTRICK GYPSIES - nekonkrétní elektronické zvuky doprovázené tibetskými zvony jsou prologem pro melodicky přehlednou píseň. Zcela nečekaně do hudby vstoupí rhythmandbluesové téma, aby se skladba opět vrátila k původní formě. Harmonické proměny umožňují talentovanému Hillageovi žánrově propojovat zdánlivě nepropojitelné, aniž by tím porušoval nějaká pravidla.

OM NAMA SHIVAYA - už podle názvu, ale i v harmonických strukturách a použitém instrumentáři cítíme výrazný závan indické hudby. Klávesová hráčka a partnerka Hillage - zpěvačka Miquette Giraudy dodává svým krásným čistým vysokým hlasem jakousi nadpozemskou estetiku, nicméně rocková platforma s kytarovými strukturami, prolínanými synthesizery nám nedá upadnout do nirvány...

LUNAR MUSICK SUITE - svým entrée nejrychlejší skladba na albu, která se řítí vpřed, podporovaná hypnotickým bušením bicích nástrojů jako parní lokomotiva a spolu se svižným kytarovým kreativismem je k nezastavení. Přesto však přichází zlom. Mírně patetické stupňování harmonie typické pro artrockové plochy Yes a Genesis, ale jen chvíli. Rockové pojetí se vrátí k větší přehlednosti. Jazzový trumpetový experimentátor Don Cherry vstupuje do hry a jeho improvizace protínají vesmírný elektronický sound. Monumentální, možná okázalé, ale v žádném případě nudné.
Hillage přizpůsobuje obsah zpívaného textu náladám bez snahy vystupovat nad dané téma. Nejdelší skladba na albu vyžaduje koncentraci, ale navozuje pozitivní pocity.

IT´S ALL TOO MUCH - závěrečná skladba je coververzí písně George Harrisona z beatlesovského alba Yellow Submarine. Hillage ponechal skladbě psychedelické tajemno, jenom více prokreslil jeho instrumentální pasáže a prodloužil její stopáž. Velmi zdařilá verze hippieovského rozpínání mysli šedesátých let, zní však energičtěji v důraznějších rytmických pasážích, navíc s implantovaným kreativním kytarovým sólem, ale zachovaným trumpetovým vstupem, barokními harmoniemi a pochopitelně s nekonečným fade-outem...

Steve Hillage mě přesvědčil. Novátorsky použil i kytarový synthesizer, který dodal jeho tónům plastičnost a barvitost.
Nemohu a ani nechci dát méně než pět hvězd!
reagovat

zdenek2512 @ 15.07.2013 18:11:02
Ahoj Petre, diky za peknou recenzi teto skvele desky. Skoda, ze tohle album i Stevea Hillageho zna malo lidi. Minimalne jeho prvni tri solove desky a Shamal s Gongem patri k velice dobrym nahravkam. :-)

hejkal @ 15.07.2013 18:48:04
Hm, bol by som prisahal, že na L som už recenziu písal. Niekedy napravím, tento album som počúval z kotúču ešte som nemal ani tri roky.

zdenek2512 @ 15.07.2013 19:07:44
hejkal: asi znas, ale zkus Shamal od Gongu tam hraje taky Hillage, pro me nejlepsi album od Gongu bez Allena. O Hillageovi byl pekny clanek v bulletinu Jazz cislo 19.:-) Byl tam bezprostredne po vydani alba L.