Michnová, Zuzana - Rány (1986)

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života. Myslím si, že Pavlíček i Michnová na něm překročili svůj stín a dodnes se mi neoposlouchalo. Pavlíček byl na vrcholu uměleckých sil a nápady doslova sypal z rukávu, současně si dobře uvědomoval, že pokud má mít album svébytnou atmosféru, musí komponovat jinak než pro Stromboli nebo Pražský výběr. A podařilo se. Vklad Michnové byl zejména interpretační, protože některé texty byly trochu schematické a pro Marsyas psala lepší, ale i tak do sebe všechno dobře zapadlo a vzniklo album, které já považuju za dokonalé.

Otvírák alba, skladba Zapomenout, má jiný začátek na vinylu a jiný na CD a není mi moc jasné, proč v reedici došlo k takovému zásahu, je to ale nepodstatné pro struktury dokonalého hudebního díla. Je hrozná škoda, že ti dva v tomto období nevytvořili pokračování projektu, nápady na to určitě měli. Později už by to nemělo cenu, protože se u obou hlavních tvůrců alba z nějakého důvodu vytratilo to těžko postihnutelné kouzlo jejich tvorby. Škoda. Zapomenout je výborně zaranžovaná vypalovačka, vrstvy kytar vytvářejí hutnou základnu pro Michnové zpěv a Pavlíček si tady hraje spíš s náladou než že by vytvářel pro něho tak typické kaskádovité harmonie, přesto se jim úplně nevyhne a v refrénu nechá pod měnící se akordickou strukturou viset stejný basový tón. Je to detail, ale velmi účinný. Text tady je skvělý: "No tak si projdi ten divnej svět..."

Jednou v životě je jednou ze dvou skladeb, které napsala Michnová a kterým život v hudebním prostoru svým aranžmá vdechnul Pavlíček, tou druhou je Anonym, jediná lehce nevýrazná píseň tady. Pavlíček vsadil na kytarovou mozaiku, ve které se různě pojaté kytarové party doplňují, překrývají nebo velmi často rytmicky od sebe odrážejí. Ani tady nepřehnal míru a zůstává pokorným služebníkem písně, přesto je instrumentace silnější než písňový základ a díky Pavlíčkovi píseň doslova rozkvetla.

Další dvě položky jsou pro album zcela zásadní a jde o mimořádné skladby, ve kterých se všechny složky potkaly v ideálním spojení. Éterická Už je pryč (název skladby naprosto vystihuje její podstatu) je vyskládána z droboučkých kytarových vyhrávek, z motivických pavučin, do kterých Michnová zpívá o pomíjivosti každého našeho okamžiku, ve slokách tiše, v refrénech ale pevně s pocitem pochopení. Hudba jde s textem a je stále silnější, současně Pavlíček velmi rafinovaně pod povrchem mění harmonickou složku, kterou rozšiřuje o úzké akordické odbočky. Je to obdivuhodná skládačka.

Titulní Rány pak dovršují extatický pocit z tohoto úseku alba, hudba jde opět za textem a je neobyčejně plastická. Pavlíček neplýtvá motivy a riffy a tím, že se drží na uzdě, kompozici velmi pomáhá. Jeho schopnost plastické jednoduchosti je tady až omračující a když nás vyvede do refrénu, otočí kormidlem a lehce přitápí pod kotlem. Hudba, která tady graduje, je naprosto dokonalá a sám autor se tady na chvilku urve ze řetězů. Velmi cudně a zcela vhodně.

Na půdorysu valivých kytar postavil Pavlíček většinu skladeb druhé strany vinylového alba a hned vstupní Chceš tisíc věcí pěkně kluše za kytarovým předivem. Ale je to Pavlíček a své riffy opatřil řadou sólově pojatých meziher. Tady se vyřádil a posluchači s ním.

Lucrezia Borgia je krásná píseň a velmi chytrá skladba, harmonicky neukotvená, což v posluchačích vzbuzuje pocit lehké nejistoty. Všechny instrumentální části tady nikam nepospíchají a Pavlíček kreslí další a další miniobrazy, ze kterých skládá výsledné dílo. Když už si na nějakou část zvyknete a lehce si ji pamatujete, pak už se neobjeví, to si buďte jistí.

Sen o koních je vystavěn podobně jako Chceš tisíc věcí, i tady jdou kytaru více s rytmem než s plošnou náladou, a tady nejvíc z celého alba ctí harmonickou podstatu písně a aranžmá je tomu přizpůsobené. A je to jedno z mála míst alba (ale není první), kde slyšíme Pavlíčka i zpívat. Následná, už předposlední skladba Obraz v písku tady funguje pomalu jako dvojzpěv s předchozím Snem o koních, je to ale dáno ujasněnou koncepcí alba i jeho dramaturgií. Všechno se neochvějně pohybuje k finále a tím je Čím se liší s nervní basou, která je poskládána z kratičkých, ale zásadních vstupů a s další porcí neukotvených harmonických postupů. V refrénu je to nejvýraznější.

Rány jsou jedním ze zásadních alb mého života.
reagovat

Martin H @ 09.02.2019 09:31:31
Zdařilá recenze na pěknou desku. V době svého vzniku mi nějak unikla, ale asi před půl rokem jsem si ji poslechl a dost se mi líbila. Danny, dík za připomínku.

PaloM @ 09.02.2019 09:58:19
Danny, som veľmi rád, že opäť môžme čítať Tvoje postrehy a názory. Dúfam, že pri Tvojich mnohých aktivitách si nájdeš trochu času tu naďalej písať. Album Rány je aj pre mňa výnimočný a Zuzku Michnovú, jej zvláštne melancholicky zafarbený hlas môžem kedykoľvek počúvať.

Balů @ 09.02.2019 10:41:06
Desku jsem koupil ihned po vydání, protože to pro mne byla událost a radují se z ní dodnes.

Danny @ 10.02.2019 09:44:52
Kluci, díky za podporu skvělého alba i za komentář k němu. Album je na CD v současnosti dobře k sehnání, tak pokud ho ještě nemáte, mrkněte se na nějaké e-shopy. Já ho mám na vinylu a už i na CD, pro jistotu.

Zuzaně Michnové se podařilo po rozchodu folkrockového Marsyasu prosadit do edičního plánu Supraphonu svoje sólové album, které ovšem nemělo připomínat její minulou akustickou polohu, ale naopak mělo přinést nové rockové trendy.
Spojila se s výtečným kytaristou Michalem Pavlíčkem, který byl po násilném rozehnání Pražského výběru po legendárním koncertě v Hradci Králové označen jako persona non gratta. Nicméně i bolševik usoudil (samozřejmě neveřejně), že takový instrumentalista jako byl on, by přece jen neměl upadnout do totálního zapomenutí a tak bylo Pavlíčkovi umožněno víceméně anonymně v prvních letech po zákazu pracovat v nahrávacímu studiu a jeho kytarové party se dostávají do různých skladeb, ale mají i instrumentálně další použití. Mohl tedy ta nejhorší léta překlenout.
V roce 1985 už se jeho jméno mohlo objevit a tak během podzimu r. 1985 společně s Michnovou a s jeho blízkým kamarádem - bubeníkem Hrubešem (Pražský výběr) začínají nahrávat první materiál. Hrubeš ovšem nevydržel čelit tlaku a emigroval. Jeho post zaujal bubeník Kryšpín, který velmi přesně zacelil tuto mezeru. Ten sice později také emigroval, ale v době natáčení a později i vydání to album neohrozilo....

ZAPOMENOUT - rocková údernost otevírá album svou přímočarostí. Je v ní patřičná údernost, kytarové ostří, ale i Michnová přináší novou textovou estetiku a tradiční srozumitelný vokální projev, ve kterém jsou emoce a výraz v prvním plánu. Pavlíček svým kytarovým uchopením dává najevo, že jeho potenciál je nevyčerpaný a může rozhazovat tóny plnými hrstmi.

JEDNOU V ŽIVOTĚ - zvláštní úvod. Napůl deklamovaný projev napůl zpěv. Ano, tohle je nová vlna sedmdesátých let. Důraz na druhou dobu a elektrické bicí Symmonds. Rytmy osmdesátých let se rozředily, skončily komplikace a naopak se zprůraznil jejich zvuk. Nejsem si jist, jestli spojení Pavlíčkova hlasu a hlasu Michnové mi úplně vyhovuje. Pavlíček je excelentní kytarista a jeho zpívání mi nesedí. Zvlášť to jeho "do pasti vlézt"...

UŽ JE PRYČ - do této skladby ale přináší melancholii a tlumené tóny kombinuje s jasnými a Michnová má svou tradiční podmanivost a naléhavost. I tady Pavlíček zpívá (naštěstí nevnáší do atmosféry barvu svého hlasu víc, než by bylo únosné)
V refrénu ovšem skladba získá na dalším napětí, aby se potom vrátila do náladokresby, ve které mje Pavlíček opravdu mistrem. Rytmika víceméně jenom "tiká" a nepřehlušuje harmonie. Michnová zpívá výtečně. Má proto osobní předpoklady, ale také vlastní texty, kterým věří a jejichž obsah jej její druhá já.

RÁNY - rytmickou pestrost přináší další skladba. Kytarový synthesizer vytváří v backgroundu zadní opěrnou stěnu. Michnové odpovídají nahrané vokály přinášející do zpovědí jakoby odpověď její mysli. Zajímavé pojetí. Cítíme zde expresi, kterou se daří záměrně držet v mezích, aby nebylo potlačeno sdělení, třebaže Pavlíčkovy hadovité tóny prokreslují harmonické struktury...

ANONYM - zajímavý kytarový úvod s rozlamovanými akordy a přichází pochodový rytmus, akcentující výpověď Michnové. Ano, tohle je skladba s ambicí stát se hitem. Takové hity jsou namístě, uvědomíme-li si jako mizerii v té době poskytovala česká popová scéna stále drzejších "dětí ráje" a ostatní slušná a umělecky kvalitnější tvorba nedostávala šanci... Není to sice styl Michnové, ale i ona potřebovala dokázat, že je schopna napsat píseň pro širší použití. Kytarová témata a basová figura znějí zajímavě, ovšem stejně si nepamatuji (spíš výjimečně), že by tahle skladba zněla nějak "dotěrně" z perestrojkovského vysílání nějak často... Neuráží, nepopuzuje, ale je jiná.

CHCEŠ TISÍC VĚCÍ - tady tu novovlnnou estetiku cítím zesíleněji. Ale Pavlíček kontrolován Michnovou znal míru a nenechal původní záměr rozběhnout někam mimo mantinely. Takže ta rocková průraznost a dynamická napětí trochu připomenou Pražský výběr, ale nijak to nevadí. Elektronické běsnění tónů a neurotický rytmus je opět příznačným symptomem doby.

LUCREZIA BORGIA - domnívám se, že tahle skladba je nejsilnějším počinem na albu. Krásné úvodní téma na akustickou kytaru a Michnová vkráčí do tématu jako královna. Epický příběh o známé travičce s erotickým podtónem se podařilo vložit do atmosféry skladby, kde bicí opravdu jenom tikají a rozevírá se prostor pro kytarové kouzlení flažoletů a mollové akordy vás pohladí, navzdory dramatickému obsahu textu. Zajímavé, jak se podařilo vložit Pavlíčkovi do skladby i reggae. Krásné sólo na akustickou kytaru prokreslí téma a Michnová za elektronické clony s pozadí servíruje téma. Esteticky i umělecky krásné s psychedelicky doznívajícím vokálem v prostoru. Dodnes mě skladba dokáže vnitřně pohltit a nepotřebuji k tomu žádnou decibeláž... Výtečné dílko!

SEN O KONÍCH - a je tady opět rock osmdesátých let. Údernost a nekompromisnost v sázených tónech se ovšem po počátečním ataku promění v meditační tónové obrazy se zvukovým "šerosvitem" v backgroundu, ale zase jsme v odzbrojující přímočarosti. Pavlíček nasází elektronické kreace se smyslem řemeslníka pro proporce a tak se i Michnová do téhle směsi vejde, třebaže to potlačuje její textovou výpověď (zase vstupuje Pavlíček do tématu svým zpíváním... zkrátka to tak chtěli).

OBRAZ V PÍSKU - tato skladba přináší klid, ale jen zdánlivý. Rockové proporce jsou dány a rytmus přináší prvky funku. Akusticky pojednaná by mimo elektrický instrumentář mohla být součástí folkrockového Marsyasu, který už byl v této době minulostí. Možná mi ho vedle harmonie připomenou i textový námět.

ČÍM SE LIŠÍ - a zase se popřává prostor elektrickým bicím a novovlnným ingrediencím. Ovšem v textu se Michnová dostává do vrcholné formy a nabízí nám osobitý pohled do vidění jejího světa fantazie.
Navzdory rockové orientaci zde není nijak popřena její ženská identita a cítím ji jako ženu křehkou, citlivou, ale i samostatnou a přímočarou.
Album vrcholí a dynamiku přidává na intenzitě, aby pak pojednou zvolna ztrácela na napětí a propadala se do virtuální prázdnoty v meditativním tónu...

Album Rány v době vzniku vzbudilo pozornost rockerů, třebaže Michnovou na tomto postu víceméně nikdo neočekával, ale kultovní obliba Pavlíčka lákala i jeho obdivovatele. Je odrazem své doby a tak zde posloucháme i elektrické bicí a kytarové synthesizery a některé novovlnné manýry, což ale bylo v polovině osmdesátých let legitimní.
Myslím, že vzniklo zajímavé, propracované dílko, ke kterému lze mít respekt, třebaže nepatří mezi albové vrcholy domácí hudby. Dávám čtyři hvězdičky.


reagovat

martin69 @ 15.05.2011 10:27:32
Díky účasti Pavlíčka,Hrubeše a Kryšpína jsem si tenkrát album pořídil.
Zuzanu Michnovou jsem znal z Marsyas.I když jsem si tuhle kapelu nikdy moc neoblíbil.
Musím se přiznat,že si album už moc nepamatujiAle co si pamatuji.V té době se mi tohle spojení a deska líbili.Po prodeji gramofonu a tím pádem i LP.Jsem tuhle desku na cd už nepořídil.Po pravdě řečeno jsem ani nesledoval jestli vyšlo.Jak jsem nedávno zjistil,tak ano.
Každopádně souhlasím s posledním odstavcem.Je dobře že je zde vyčerpávající recenzí připomenuto.Petrovi za ní,děkuji!