Jefferson Airplane - After Bathing at Baxter's (1967)

Skupinu Jefferson Airplane jsem poznal díky albu Bark, který se prodával v Gramodeskách před Vánoci roku 1972. Skupina mě zaujalo natolik, že jsem následující období věnoval shánění nahrávek té skupiny s pro mě výbornou zpěvačkou Grace Slick, další deskou, kterou jsem si po čase nahrál byl Surrealistic Pillow. Pořád jsem toužil po Volunteers, které mi kamarád popsal, že tak si představuje americkou desku. O After Bathing At Baxter´s jsem si tehdy přečetl v Pop Music Expresu, ale deska k nahrání byla nedostupná. Kamarád přivezl ze Zvolena, kde byl tehdy ve škole nahraný Crown Of Creation, který mě dostal parádním psychedelickým soundem. Po revoluci patřilo tohle album mezi první desky, které jsem si pořídil na CD. V současné době mám celou jejich tvorbu na japonských mini LP v promo boxu a nejvýznačnější desky na vinylech.

After Bathing At Baxter´s je deska, kterou si od milovaných Jefferson Airplane pouštím asi nejčastěji. Deska mě zaujala svým psychedelickým soundem, výborným zpěvem Grace Slick a dokonalými vícehlasy, považuji jí za dokonalou ukázku populární hudby léta lásky 1967 a éry hippies. Co se týká písní, tak mně se líbí celá deska, možná bych vyzvedl dlouhou instrumentálku Spare Chaynge, která je synonymem psychedelického rocku.

Co se týká hodnocení tak maximum.
reagovat

jiří schwarz @ 22.10.2024 00:33:40
Mám radost, že se taky vracíme k pokladům, a je fajn, Zdeňku, žes připomněl tenhle poklad (Hejkalovu nedávnou recenzi jsem ňák prošvih). Album je to skvělé, a u posledních 3 kousků LP mě vždy přepadne rocková nirvana. Jistě je předchozí album skvělé, řekl bych o něm v českých kategoriích rockové písničkářství. Na After Bathing… se po pár měsících posunuli ke květinovému bigbítu. Navíc mám rád měkkost Kalifornie, její vícehlasy (od Mammas and Pappas, Beach Boys, Byrds a CSNY, pokračujících v této tradici). Ale pravda, vždy se ňák tak těším na Grace Slick samotnou. Není to tím, že byla pohledná dívka (pravda, tehdy puberťáci jsme ji měli za Královnu Koloběžku I – oblečená/neoblečená v těch síťkách). Žádná distorze hlasu, krásná barva rockové zpěvačky (Jirka Černý mluvíval podobně o ní a Haně Ulrychové). Je to acid – nevim proč (nejsem hudebník a kytarám nerozumím), Jormu Kaukonena ale poznám vždy, miluju jeho zvuk. Na JA jsem narazil nejprve na 3 LP Woodstock, u nás vydaného, a pak se mi povedlo získat skvělou kompilaci The Worst of JA z r. 1970, a pak teprve Tebou zmíněné šustící Bark z druhé ruky. Teprv po revoluci jsem si koupil CD z let 1966-71.

Apache @ 22.10.2024 06:38:55
Od Jefferson Airplane se mi vždycky líbily hlavně ty dva jejich nejznámější hity (nebudu jmenovat - všichni víte, které to jsou). A ty jsou na desce Surrealistic Pillow, kterou jsem si nechal nahrát hned jak jsem měl tu možnost, tedy někdy v roce 1989. Od té doby až dodnes jsem zkoušel i další alba, ale bylo to prostě někde jinde. Nedokázal jsem se na to naladit. Přesto je mi kapela tak nějak sympatická a Grace Slick byla určitě velmi působivá. Četl jsem o ní několik šílených historek, odehrávajících se v 60. letech. A rozhodně má u mě bod za hostování (byť jen v jedné skladbě) na mém veleoblíbeném eponymním albu Heart z roku 1985. 
Surrealistic Pillow je pořád jediná deska Jeffersonů, kterou mám i ve své sbírce CD.
Zkoušel jsem taky něco málo z tvorby Jefferson / Starship, hlavně kvůli Grace a tomu, že v mých milovaných osmdesátkách docela bodovali komerčně. Ale přes tu moji oblíbenou osmdesátkovou komerci mě to (na rozdíl třeba od zmíněných Heart) vůbec nebralo. Prostě někteří to dělali tak, že to žeru (Heart) a někteří tak, že to jde úplně mimo mě (Starship).
Ale jak se říká, nikdy neříkej nikdy.
Třeba jednou přijdu na chuť i něčemu jinému, na čem se Grace nějak podílela. V tuto chvíli jsou to ale pořád jenom ty dvě výše jmenované desky. Rozplývání se (nejen) zdenka a Jiřího nad ostatními počiny Jeffersonů, mi určitě do budoucna nedá pokoj a ten čas na soustředěný poslech jejich ostatních alb si snad ještě někdy (znovu) udělám.

Jarda P @ 22.10.2024 18:20:29
Jefferson Airplane mě ve své době minuli. Bark jsem měl, ale neoslovil mě, stejně jako zvuk kapely. Dnes je pro mě už pozdě se k nim vracet, mám jiné favority.

zdenek2512 @ 23.10.2024 07:43:27
Apache, doporučuji video z festivalu v Monterey 1967, ten festival odstartoval léto lásky a hippies. Vystupují tam Mamas & Papas, Who, Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jefferson Airplane ......

zdenek2512 @ 23.10.2024 07:44:19
Jiří, těší mě, že to cítíme podobně.

Sanfranciská hippiesácka scéna z druhej polovice 60. rokov bola svojská, originálna, inšpirujúca a až na výnimky sa mi páči. Jednou z najznámejších kapiel z tejto proveniencie je Jefferson Airplane. Jej hudba disponuje vďačnou kombináciou blues, psychedélie a acid rocku, čo z jej albumov robí viac ako výborné diela. Kým prvé dva boli skôr pesničkové a najmä ten druhý, Surrealistic Pillow (1967) zaistil skupine nesmrteľné hity ako Somebody to Love a Whitte Rabbit, tretí album After Bathing at Baxters začrel hlboko do studnice experimentálneho psychedelického rocku. Písal sa rok 1967 a veru to vôbec nebolo zlé!

Celé dielo sa člení na niekoľko častí, ktoré sa skladajú z dvoch, či troch skladieb. Psychedelické svižnejšie bluesové čosi pomenované The Ballad of You & Me & Pooneil nevybočuje z poznaných mantinelov skupinovej tvorby. Samozrejmosťou je kyselinou poliata gitara a speváčka Grace Slick robí iba druhý hlas, často skôr kvíli. Plynulé väzbenie prejde do vskutku freejazzovej psychedelickej haluze A Small Package of Value Will Come to You, Shortly. Kto má rád extrémnejšiu podobu Canterburskej scény, ten si príde na svoje. Zmysel v tom ale nehľadajte. Finále prvej časti albumu zavŕši skvelá spevná skladba Young Girl Sunday Blues. To je acid rock, aký sa hral azda iba na Haight-Ashbury.

Upokojenie prichádza so skladbou Martha, neagresívne plynutie jej pristane. Krásne melodické gitary poháňajú rockovú pecku Wild Thyme. Plusom Jefferson Airplane sú aj vokály, takže je na čo sa tešiť. The Last Wall of the Castle je ďalšia svižnejšia psychedelická rockovica, radosť počúvať. A tie vŕzgajúce gitarové sóla majú v sebe niečo, čo už z muziky vymizlo. Pokojne to nazvite obstarožnou patinou, mne sa to páči. Tajuplný znervózňujúci klavír, akési orientálne dychy a do toho typický speváčkin prejav, skladba Rejoice patrí k vrcholom albumu. Začína byť jasné, že druhá strana dosky bude zvláštnejšia. Watch Her Ride sa vracia k rockovejšiemu rinčaniu, ale zrazu to príde! Spare Chaynge je deväťminútová inštrumentálka, zmes zvukov, hlukov, ruchov, ale najmä psychedelického rocku. Myslím, že práve táto skladba dodnes odpudzuje poslucháčov, ktorí sú zvyknutí na príjemné pesničky á la Somebody to Love. Dlhočizné gitarové sólo za gradácie rytmických kotlov radím k najlepším momentom albumu. Ťaživá psychedélia vyviera aj zo spevu Grace Slick v skladbe Two Heads. Muzika je to tvrdá a zároveň zaujímavo „nasekaná“, nechýbajú jej ani jemnejšie pasáže. Album končí titulom Won’t You Try/Saturday Afternoon. Ide o typickú psychedéliu sprevádzanú vydarenými vokálnymi orgiami.

Navzdory niekoľkým naozaj uleteným momentom mám tento album veľmi rád. Je jeden z najlepších, aké kapela vo svojej diskografii má a ja ho môžem iba nadšene odporučiť každému priaznivcovi kvetinovej psychedélie.

P.S: Za priehrštie bonusov na cédečku neurazí, veľa od nich nečakajte. Je tu síce dlhočizná verzia skladby The Ballad of You & Me & Pooneil a demo Things Are Better in the East, pôvodné dielo sa však bez nich zaobíde.
reagovat

zdenek2512 @ 07.05.2023 18:49:29
Skupinu jsem si díky zpěvu Grace Slick a soundu oblíbil už před více než padesáti lety. Mám rád všechny jejich desky, jejich vystoupení na festivalu v Monterey je pro mě dokonalé, jako celý festival (Big Brother& Holding Company, Jimi Hendrix, The Who, Mamas & Papas…). Tahle deska se mi v poslední době líbí víc než následující Crown Of Creation, tahle deska má správnou zhulenou psychedelickou atmosféru a k tomu vícehlasy. Bomba.

hejkal @ 08.05.2023 06:09:03
Monterey bol super. Tiež mám Jefferson Airplane rád. Spomedzi hipíkov patria spolu s Janis Joplin a Quicksilver Messenger Service do mojej top trojky.

zdenek2512 @ 08.05.2023 09:46:24
Sestřih z festivalu v Monterey jsem viděl v rakouské televizi, ale ty největší pecky Ball And Chain s Janis v pantoflích na podpatku, Jimi Hendrix zapálil kytaru, Jefferson Airplane hráli Somebody To Love a The Who My Generation. DVD festivalu v Monterey jsem si koupil a občas si je pustím. Mně se líbí z těch hippies kapel ještě Moby Grape, Grateful Dead a Love.

Když Jefferson Airplane dosáhli svým albem Surrealistic Pillow výrazného komerčního úspěchu, nastavili tak sami sobě laťku, dělící úspěch od neúspěchu, velmi vysoko. Těžko říci, zda by další album, zaplněné kratšími zpěvnými skladbami, zaznamenalo podobný úspěch - možná by po něm hvězda kapely vyhasla stejně náhle, jako na rockovém nebi zazářila. Jefferson Airplane se ale rozhodli vydat opačnou cestou a během nahrávání dalšího alba After Bathing at Baxter's začali experimentovat s delšími kompozicemi a suitami. Kapela tentokrát neměla přichystaný téměř žádný materiál, ten tedy vznikal povětšinou až přímo během nahrávacích frekvencí. Taková volnost (na tehdejší dobu asi nepříliš obvyklá) dovolila Jefferson Airplane ponořit se na několik měsíců do tvůrčího procesu a naplno využít technické možnosti nahrávacího studia.

Materiál na desce je rozdělen do celkem pěti suit, z nichž každá sestává z několika kratších kompozic. V některých skladbách kapela opustila písňový charakter a začala experimentovat s náhodně nahranými zvuky či volnějšími nástrojovými improvizacemi. Autorsky se na desce podíleli nejvíce kytarista Paul Kantner (který asi zhruba od této doby začal v kapele postupně přebírat iniciativu na úkor zpěváka Martyho Balina - ten se na této desce podílel jen jednou skladbou), zbytek kapely ale také přispěl několika kompozicemi.

Úvodní suita Streetmasse sestává ze tří skladeb. Zpětná vazba startuje Kantnerovu The Ballad of You and Me and Pooneil. Řezavé tóny Kaukonenovy kytary doplňují hlasové propletence Balina a Slick, přičemž úsporná technika Drydenových bicích jim dává ještě více prostoru. Tato skladba se volně přeleje do vsuvky A Small Package of Value Will Come to You, Shortly. Zde jde o jakousi kakofonickou koláž, složenou ze zvuků množství nástrojů a hlasů. Poslední částí suity Streetmasse je skladba (podle mě lehce inspirovaná stylem The Doors) Young Girl Sunday Blues. Jde o zmiňovaný jediný Balinův příspěvek na desce a hodnotím jej jako velmi povedený. Kaukonenovy kytarové vyhrávky a Casadyho pulsující basa na mě působí sympaticky stejně jako vokální složka, kde tentokrát dominujícímu Balinovi Grace Slick pouze sekunduje.
Další celek The War Is Over je výhradně Kantnerovou autorskou záležitostí a představuje Jefferson Airplane ve dvou diametrálně odlišných podobách. Ve skladbě Martha jako bychom se zasněnou náladou vraceli na předchozí album Surrealistic Pillow. Flétna, tentokrát v rukou Martyho Balina, podbarvuje vzdušný pěvecký duet a Kaukonenovy nedbale elegantní sólové pasáže - pro mě jedna z nejlepších skladeb na desce. Druhá část, nazvaná Wild Tyme již svým řízným zvukem zapadá do skládačky After Bathing at Baxter's podstatně více. Po standardní vokální pasáži se rozjíždí Kaukonenův kytarový koncert s až hardrockovým doprovodem. Suitu The War Is Over hodnotím jako vrcholek celého alba.

Třetí dějství nese název Hymn to an Older Generation. Kaukonenova The Last Wall of the Castle nabídne při kytarovém sólu perfektní kanonádu bicích, pěveckou stránku zde však vnímám jako lehce slabší. Mnohem lépe je na tom v tomto směru kompozice Rejoyce. Grace Slick se v této své skladbě doprovází i na klavír a její podmanivý vokál si vás rychle získá.
Se čtvrtou suitou How Suite Is It se ve skladbě Watch Her Ride autorsky vrací Paul Kantner. S nástupem Grace Slick v refrénech tato dynamická skladba ještě více nabírá na obrátkách a ukazuje, že Jefferson Airplane byli prostě mašina. Postupné rozvolnění rytmu a harmonie provází nástup skoro desetiminutové instrumentálky Spare Chaynge, v níž dostávají prostor všichni instrumentalisté kapely.
Poslední z celků, Shizoforest Love Suite, startuje druhou ze skladeb Grace Slick na desce - Two Heads. Sekaný doprovod vždy po chvíli uvolní místo vzletným vokálním obrazcům, aby se následně vrátil se stejnou rázností a intenzitou. V druhé části této suity nás čeká Kantnerovo medley Won't You Try/Saturday Afternoon Vokální variace Balina, Kantnera a Slick se zde mísí do velmi působivé koláže, skladbu navíc také podbarvují klavírní tóny, které výborně kooperují s Kaukonenovou kytarou.

Bonusy, zahrnuté ve vydání z roku 2003 vypadají také zajímavě. Pokud někomu přišla úvodní skladba The Ballad of You and Me and Pooneil příliš ořezaná a krátká, určitě ocení její jedenáctiminutovou živou verzi, kterou kapela na desku chtěla prosadit původně. Tato nahrávka je podstatně temnější a psychedeličtější, než nakonec použitá verze. Singlová verze Martha s vypíchnutou basovou linkou a Two Heads s alternativním ukončením zaujmou asi jen velké nadšence do kapely. Dále tu máme nepoužitou Balinovu skladbu Things Are Better in the East, ve které se zpěvák sám doprovází jen na akustickou kytaru. Stejně jako v případě minulé desky je v bonusech zahrnut i mix jedné skladby beze zpěvu, zde je takto uvedeno Young Girl Sunday Blues.

Album After Bathing at Baxter's jsem měl delší dobu zafixované jako "zlobivé dítě" v diskografii Jefferson Airplane. Je pravdou, že některé jeho pasáže mohou být pro nepřipraveného posluchače náročné až odrazující (a proto bych jej pro první seznamování se s kapelou příliš nedoporučoval), ale ze skladatelského hlediska tu Jefferson Airplane jdou až "na dřeň", což musím ocenit. Jde asi o nejprogresivnější nahrávku této kapely, k čemuž ve svém subjektivním hodnocení přihlédnu a při rozhodování se mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami (ani zdaleka totiž album není v diskografii Jefferson Airplane mým nejoblíbenějším) půjdu směrem nahoru.
reagovat