Riverside - Memories In My Head (EP) (2011)

EP Memories In My Head je nenápadnou, ale ve vývoji Riverside důležitou položkou. Někdejší EP Voices In My Head (2005) působilo jako azyl pro přebytečné nápady při tvorbě trilogie, kterou si kapela vydobyla zasloužené místo na výsluní; výsledek se poslouchal hezky, ale sotva přinesl co zásadního. Také tady, v roce 2011, si polské progresivní uskupení vyzkoušelo postupy, které se na časově příbuzné LP desky nedostaly, podstatný rozdíl je však daný fází jejich tvůrčího života - přemýšlení, kudy dál po první velké vlně úspěchu, je zásadní moment každé hudební kariéry, a nahlédnout, jaké cesty se v této fázi rozhodli nezvolit, může být u muzikantů, kteří nás za pár týdnů počastují novým řadovým albem, rozhodně zajímavé.

Zmíněné starší EP mi ve shodě s názory jeho recenzentů spíš jen tak příjemně prošumělo kolem uší a tohle ani za recenzi nikomu nestálo, takže mi poslech přinesl velké překvapení. Je to hodně silná a kompaktní půlhodina - o čas se pouhé tři skladby dělí takřka rovnoměrně, takže máme co do činění s rozsáhlejšími kompozicemi, a bez pohledu na displej by se dalo jen těžko říct, kde přesně se jedna ve druhou přelévá; navazuje na sebe dokonce i konec a začátek desky při poslechu ve smyčce.

Riverside tvoří tematicky vymezená alba a při zpětném pohledu si troufám tvrdit, že od Anno Domini High Definition (2009) přes toto EP, následující Shrine of New Generation Slaves (2013) a svým způsobem až po svou nejbarevnější desku Love, Fear And The Time Machine (2015) rozvíjejí a uzavírají jistý cyklus. Jak už to po velkém úspěchu bývá, vypořádávají se při tom i s tím, co jim přinesla sláva. Hledají odpovědi na otázku, jak si v palbě podnětů a vyrušování uchovat citlivou vnímavost a neztratit kontakt se svým nitrem a fantazií - tedy jak se nenechat připravit o to, co je vyneslo na vrchol, a pokud možno se u toho nerozpadnout, nezbláznit, nezastřelit nebo nevyhořet.

Proti svým uměleckým souputníkům předešlých dekád mají v ruce navíc novou kartu: internet. Ten na jednu stranu posunul na zcela novou úroveň skutečnost permanentního vystavení očím vnějšího světa, na druhou stranu udělal z této nové reality a také z větší či menší slávy něco, co zažívají nejen špičkoví hudebníci, ale v podstatě každý, kdo se rozhodne aktivněji vstoupit na sociální sítě. Související prožitky se tak stávají něčím obecněji sdělným, dá se s nimi pracovat a svým posluchačům se tím místo stavění pomyslné zdi naopak přibližovat.

Album Anno Domini High Definition (ADHD - jsem si jistá, že smyslem bizarně nesourodého názvu je mimo jiné tvořit právě tuto zkratku značící poruchu pozornosti) se točí kolem rychlosti moderního světa, přemíry podnětů, všudypřítomného spěchu a tlaku na výkon nebo aspoň aktivitu, permanentní dobrou náladu a neustálou komunikaci, což ve výsledku nesmírně vyčerpává a vede k pocitu osamocení a odcizení druhým i sobě. Hudba je tady energická, akční, těkavá, výrazně zastoupené klávesy kreslí obraz neznámého a potenciálně nebezpečného, protože nesrozumitelného světa.

Shrine of New Generation Slaves je o vyčerpání z práce, která nepřináší vnitřní uspokojení. Kdo by to neznal? Album je po hudební stránce téměř čistě rockové, znatelně písničkové. Kompozičně se od úvodní naštvané strnulosti rozlévá do měkčích, probarvenějších, jemnějších poloh. Tematicky vypráví příběh jakéhosi Everymana, univerzálního Kohokoli, kdo dře na polích s bavlnou, ráno i navečer se na eskalátoru potkává se stovkami podobných a sílí v něm pocit, že chce mít čas na svůj život. Dvojalbum Love, Fear And The Time Machine je pak hravým návratem do krajin, kde tryská obrazotvornost a člověk cítí, že žije.

Co v téhle řadě dělá EP Memories In My Head? Ční a vymyká se, přesto do té řady nepochybně patří. Neznám zatím tvorbu Riverside - mého prvního objevu na obnoveném Rockboardu - dost podrobně, abych vynášela ultimátní soudy, ale na první poslech jsem nikde jinde neslyšela tak dramatické, jevištně stylizované hudební výstupy, jaké tvoří každá ze tří skladeb, a takovou míru expresivity a epičnosti, jaké je k nalezení zejména v závěrečné Forgotten Land, kde nám před očima povstávají a umírají celé civilizace.

Jací byli - a co po nich zbylo! Kromě mementa mori, které je pravým úhelným kamenem veškerého lidského snažení, je v tom snad i poznání, že tvorba je něco, co po nás zbude, a má tedy smysl. A taky dávka patosu, jakou se Riverside rozhodli svá hlavní díla příliš nezatěžkat. Rozhodli se propříště vynechat i milostně intimní náměty - některé věci jsou zkrátka soukromé a měly by takovými zůstat, přesto je Goodbye Sweet Innocence se svým "nech mě tiše zmizet, zapomenout nás v tom plameni" krásnou připomínkou něčeho, co má sílu vytrhnout člověka z každodenní bezútěšnosti, a to, co od začátku do konce provádí Piotr Grudzinski s kytarou, by nemělo zůstat skryto žádnému milovníkovi dobré hudby.

Prostřední Living In The Past v podstatě shrnuje vše, o čem je předchozí a následující album: je toho na mě moc, už to takhle nechci. Dát před podobně hutnou a stručnou výpovědí přednost pečlivěji a nenápadněji vystavěnému sdělení, rozprostřenému na větší ploše, je velkou devizou (nebo vyčůraností, jak se to vezme) soudobých Riverside. Jejich alba přinášejí vždy právě tolik, kolik se dá na posezení pohodlně pojmout, a činí tak prostřednictvím neotřelých obrazů, v nichž nechybí špetka humoru: na závěr této litanie na téma "nebudu žít jako ostatní" Mariusz Duda pitoreskně deklamuje: a ani klauni už mě neděsí (nedivila bych se, kdyby to podivné cinkání kolem bylo citací hudebního doprovodu některého hororového snímku).

Asi je jasné, že přítomné dílo v mém hodnocení více než obstojí, maximální výraz spokojeného chrochtání si ale přece jen nechám pro jiné položky jejich bohatého katalogu.
reagovat

Judith @ 27.11.2022 11:39:34
Zjistila jsem, že Forgotten Land byla zahrnuta do turné k albu Wasteland, na YouTube je záznam vystoupení v Oberhausenu v profi kvalitě >> odkaz (vyšlo na DVD jako součást balíčku pro majitele vstupenek na představení zrušená kvůli covidu, aspoň tak jsem to pochopila - živé 2 CD, DVD a Blu-Ray "Wasteland Tour 2018 - 2020"; info na Discogs >> odkaz - nevím, jestli má smysl vkládat do databáze, když není v běžné distribuci). Každopádně u téhle konkrétní skladby je podstatně civilnější zpěv, což potvrzuje mou domněnku, že tímto směrem jít dál nechtěli a nechtějí, a naživo se skvěle vyřádily bicí a klávesy. Je to dobrá věc.