Fates Warning - Perfect Symmetry (1989)

Ti, kteří dnes přiznávají, že propadli kouzlu progresivního metalu s albem Images and Words, postupně přišli na to, že stejnojmenná kapela už o tři roky dřív snesla výborný debutní materiál. Ale ve stejném roce a na jiném místě vzniklo ještě důležitější album pro vývoj tohoto žánru.

Američtí Fates Warning byli první roky spojováni s termínem power a svou scifi tématikou rychle zapadli mezi kultovní smečky zámořské oblasti z té doby. Ovšem kapele byl tento krunýř po dvou deskách příliš těsný, proto se prostřednictvím svého kreativního a rychle rostoucího zkladatelského šampiona Jima Matheose rozloučila s dosavaním zpěvákem Johnem Archem a angažovala mnohem variabilnějšího a tvárnějšího Raye Aldera.

Po zvláštním, nevyrovnaném a místy chaotickém albu No Exit naplno udeřili právě s Perfect Symmetry. Na něm už kapela představuje vyzrálý progresivní monument, v němž mnozí slyší jejich nejlepší materiál a základní kámen prog metalu. Melancholie, technika, instrumentální souboje, emotivní vokál, netypické pasáže, smyčce, ale i práce s atmosférou a dokonale pospojované, i když na první pohled netypické plochy, to všechno nabízí toto vynikající album.
reagovat

Ne, že by mi původní zpěvák FW John Arch snad nějak vadil, ale právě příchod Raya Aldera kapelu znovu nakopl o řád výš a na Perfect Symmetry vystřihuje famózní progmetal, který bezesporu patří do nejvyšší světové ligy tohoto stylu. Inspirace Iron Maiden téměř úplně vymizely a kapela tady našla svůj klasický styl, se kterým pak operovala na následujících albech. Těžké kytarové riffy jsou střídány melancholickými, pro FW zcela typickými pasážemi, kde se plně otevírá prostor pro Alderův fantastický, emocionální vokál - podle mého skromného názoru jde snad o nejvíce nedoceněného zpěváka na současné metalové scéně. Part of the Machine rozjíždí album opatrně, druhá Through Different Eyes je se svým refrénem už jasným hitem. Střední část alba je vyváženým kompromisem mezi metalovou a akustickou polohou, závěrečné Chasing Time a Nothing Left to Say pak desku uzavírají v melancholickém a značně pochmurném duchu. Albu formálně není co vytknout, **** dávám proto, že následující Parallels se stalo prvním vrcholem kapely.
reagovat

radomil.ocisk @ 19.11.2020 19:30:15
Perfect Symmetry opravdu ukázalo Raye již v mnohem vyzrálejší podobě, po vysokotónovém a řezavém No Exit je tu deska s obrovskými progovými vychytávkami, souhlasím - tady je Matheos a Alder obrovskými inovátory a zakladateli žánru. Nothing Left To Say...