Return To Forever - Musicmagic (1977)

Druhá polovina 70. let nebyla zrovna dobou, ve které by zavedení jazzrockoví hudebníci popouštěli uzdu svým instrumentálním schopnostem a šířili na svých deskách dosud neslýchané avantgardní výtvory. Jistě, někteří nadále odolávali tlaku nahrávacích společností a jejich touze po komerčně zpeněžitelnějších nahrávkách, daleko více kapel a jednotlivců však po pomyslné šikmé ploše pomalu klouzalo směrem do středního proudu, stravitelnějšího pro širší masy. Jakkoli se tito hudebníci zaštiťovali hledáním nových výzev a podnětů, dle mého šlo spíš o snahu o oslovení publika, které se na jazz a fusion zase tolik nechytalo.

I Chick Corea se Stanleym Clarkem, dlouholetí tahouni jazzrockové kapely Return to Forever usoudili, že je třeba alespoň částečně změnit hudební směřování skupiny a zakormidlovat do vod, které slibovaly zajímavější prodejní čísla. Dali dohromady novou sestavu bez kytary, ale s čtyřčlennou dechovou sekcí, a spáchali s ní desku Musikmagic. Po několika letech se ve skladbách opět objevily (velmi solidní) vokály, obstarané Coreovou manželkou Gayle Moran, něco málo si zpívnul (to už taková hitparáda nebyla) i Stanley Clarke.

Že by deska kompozičně držela kdovíjak pohromadě, to se tedy říct nedá. Ve skladbách se dost bije snaha tří hlavních instrumentalistů (Corea, Clarke a bubeník Gerry Brown) urvat pro sebe co nejvíc sólového prostoru se zpívanými či dechovými "easy-listening" pasážemi, čímž hodně trpí třeba titulní skladba Musik Magic nebo závěrečná The Endless Night. Asi nejvíc se mi líbí kousek Do You Ever s podmanivou, ale rozhodně ne podbízivou atmosférou, špatná není ani pomalá Hello Again (kde mě ale dost štvou některé vyšponované dechové pasáže). Obecně mě na desce víc baví kratší kousky, ty dvě dlouhé symfonie jsou na můj vkus moc velký kočkopes.

Přes všechno řečené je deska pořád daleko víc naplněná jazz-, prog-, fusion- (doplňte sami) rockem než čímkoli jiným a o zásadní obrat v linii tvorby Return to Forever tu nejde. Asi nejvíc výsledný zvuk změnily dechové nástroje, bez kterých bych se klidně obešel. Za ucházející desku to budou tři kousky, ale pokud s Return to Forever začínáte, tak to s tvorbou ze 70. let radši zkuste kdekoli jinde.
reagovat

bullb @ 30.08.2017 18:21:56
Asi sme na rovnakej vlnovej dlzke.Chystal som sa na napisanie recenzie, predbehol si ma 😀 Suhlasim s textom a hodnotenim.

vmagistr @ 30.08.2017 20:29:19
Asi jo, u Hymn of the Seventh Galaxy se nám přece stalo něco podobného :)

stargazer @ 23.11.2019 18:44:31
Musím souhlasit s vmagistrem s tím, co napsal v prvním a druhém odstavci.
Pro kapelu jako RtF, odchod dvou super hvězd jako Al Di Meola a Lenny White na postu bicích, to musí být otřes sedmistupńové Richterovy škály. Ale nebyl. Clarke a Corea připravili na závěr studio kariéry RtF vinikající album. Whiteho bicí skvěle zastoupil Gerry Brown a Al Di Meolovu hru vystřídali Farrell na flétnu a Clarke na... víte na co.
Na této desce se mi líbí i její komerčnější přístup, který má pořád co nabídnuot i náročnějšímu posluchači.

Kdyby jsem měl moje cd seřazená podle hvězdiček, tak Musicmagic je jasně v první patnáctce /mám jich 500/. Je to bomba album se super zvukem.