Radiohead - Ok Computer (1997)

OK Computer patří k těm deskám, které nemůžete jen tak vypnout před koncem, ale které si po poslední skladbě můžete sotva pustit znova.
OK Computer vnímám jako třiapadesátiminutový výbuch emocí na pokraji lidské racionality, paranoie, samoty, nepochopení, beznaděje a zároveň i smíření s konečností a jistou marností života.
Klíčový je hlas Thoma Yorka, který je plný křehkosti a melancholie, zároveň ale i určité apatie a vyrovnanosti.
Je zbytečné popisovat jednotlivé skladby, neboť dokonale zapadají do albového celku. Mojí osobní jedničkou, která mě vždycky dostane, je ovšem No Surprises.
OK Computer je pro mě (vedle jiných albových titánů) jednou z nejdůležitějších nahrávek devadesátých let.
reagovat

EasyRocker @ 02.08.2017 07:48:34
Díky za pohled na tohle zcela mimořádné dílo plodných alternativních devadesátek. Yorke a spol. taky sklidili zasloužené vavříny...

PaloM @ 02.08.2017 08:44:07
Mám rád alternatívny rock, indies, hlavne vydavateľstvo 4AD.
Toto CD mám dlhé roky napálené, no stále mám pocit, že je to preceňované. U mňa tak asi za 3,5 bodov. Čiže vôbec nie zlé, ale ani mimoriadne. Rešpektujem fanúšikov, no mám s tým podobný problém ako s celou plejádou kapiel typu Pearl Jam, Foo Fighters, atď.

tykeww @ 02.08.2017 08:54:19
EasyRocker - Ano, Yorkova banda užívala velké popularity tehdy a v jisté míře i dnes, na rozdíl od příbuzných kapel, které trochu zapadly, i když s kvalitou jsou na tom srovnatelně. Novější desky Radiohead se mi ale už moc pod kůži nedostaly.

Palo - grupy jako Foo Fighters nebo Pearl Jam jdou úplně mimo mě a ničím mě neoslovily. Pearl Jam napsali pár solidních rockových pecek a nahráli několik slušných desek, ale není to pro mě nic objevného ani nového pod sluncem. FF mě nebaví už vůbec. Od Grohla mám radši různé melouchy typu Them Crooked Vultures nebo Queens of the Stone Age, kde je cítit alespoň nějaká invence.

POsibr @ 02.08.2017 09:06:20
Ja sa priznám, že aj napriek opakovaným posluchom (sústredeným aj uvoľneným) naprieč rokmi mi hudba Radiohead veľa nehovorí. Akosi nezdieľam univerzálne nadšenie touto grupou a ich skalná fanúšikovská základňa vie byť niekedy riadne otravná.

Ich odtlačok v hudbe 90. rokov a alternatívnom rocku im však neupieram.

Možno som zvolil nevhodný entry point na prvý kontakt s kapelou, bol to práve tento album. Ktovie. Možno raz.

tykeww @ 02.08.2017 10:04:32
POsibr - To chápu, ono zrovna v případě Radiohead je to hodně o jakémsi naladění na stejnou vlnu a náladu a ač je mám hodně rád, nemůžu říct, že bych si je dokázal pustit každý den. Dost záleží na vnitřním rozpoložení. V tomhle smyslu chápu i Palovy střízlivější 3,5*. Jako entry point mi naopak OK Computer přijde dost dobrý, první písně, co jsem od Radiohead slyšel, pochází právě z tohohle alba, a jako první jsem si ho pak pustil celé.

Album, které se mnou v té době děsivě zamávalo a které je natolik charakteristické a emocionálně vyšponované, že na jeho poslech prostě musím mít náladu. Ačkoli jsem ho za ta léta poznal nazpaměť snad i pozadu, určitě mě oslovuje stále stejně intenzívně. U mě vrchol tvorby Thoma Yorka a spol...

Airbag... skladba se vytasí s již hotovým stylem kapely, byť zde více zpěvným a v závěru s obvyklými elektronickými smyčkami. Hlas Thoma Yorka však opanuje prostor hned zpočátku neuvěřitelným způsobem a zůstane tomu tak až do úplného konce. Naprosté vydání sebe sama do útrob hudebních démonů. Paranoid Android těžko nějak popsat, když jde o záležitost snad stejně notoricky dobře známou jako Smells Like Teen Spirit či Jeremy... Jsou tu doteky Beatles, částečně syntetická rytmika a emoce obnažené až na kost, v závěru se kytarově přitvrzuje v duchu dnes již klasického rozostřeného riffu a série kytarových sól. Subtrerranean Homesick Alien už nenabízí nic, jen na kost obnažené emoce na pozadí akusticko-syntetického pozadí. Jasně do hloubi vašeho mozku mířená osudová deklamace zpěvu... Nálada ještě potemní v následující Exit Music (for a Film), kde se beznadějnost názvu a naprosté lidské odcizení zřetelně promítlo i do hudby. Naprostý pohřební marš, založený nikoli jen na nějakém stupidním ohrávání pár mollových akordů, ale na niterně prožitých emocích zpěvu... Protože nálada už nemůže být ponuřejší, přináší Let Down přece jen nejen tempové oživení, ale i důraznější rytmické změny, i když ani tady Yorke neztrácí nic na osudové naléhavosti. Karma Police je dnes již klasikou žánru... jednoduchá, ale precizní rytmická linka s procítěným Yorkovým zpěvem, přerušovaná decentnější stavbou meziher. A to ani náhodou nejde o posun k nějaké tralala pozitivistické deklamaci... Electioneering je tady v tom moři beznaděje poněkud jako z jiného světa - kapela si tady naplňuje své elektronicko-schizofrenní vize a zároveň experimentálnější tvář své hudby. Zmutovaný klavír na počátku a naefektované kytarové řádění v závěru. Jen pro silné povahy. To Climbing Up the Walls je pro mě jedním z nejsilnějších bodů alba - vystavěna obdobně precizně jako Karma Police - naprosto jednoduchá, ještě prostší, ale účinná rytmika a kolem ní se pnoucí melodie a emocionální dopad Yorkova zpěvu. Vcelku neskutečně jednoduché, ale geniálně podané a zaranžované... Na melancholickém klavírním riffu založená No Surprises je další klasikou a když tohle člověk poslouchá, konečně se mu rozsvěcí, kde interpreti celé další dekády, včetně všech těch Porcupine Tree apod., brali inspiraci (nic proti nim!). Opět - celé tohle arcidílo je v podstatě velmi jednoduché, ale bezchybně podané. Aby kapela dokázala, že umí i na komplexnější nótu, v závěru alba se opět nejen ztemní, ale rovněž instrumentálně vytáhne. Nejprve Lucky - famózně gradující od křehkého začátku do monumentálního, elektronickým oparem vyšperkovaného refrénu. Skrytý skvost, kterým cloumá právě v refrénové části neuvěřitelné napětí a katarze... Klekám na kolena před mistrovským výkonem a topím se v přívalu emocí. Doráží mě závěr - The Tourist, kterou vnímám už jen přes vzdálenou mlžnou clonu...
poklidná, křehká, obdobně jako No Suprises vystavěná skladba, majestátně rostoucí v refrénu až k závěru... v závěru nejsem schopen ani pohybu.

Radiohead tady stvořili hudbu, která se - i když to zní jako klišé - neposlouchá, ale prociťuje či prožívá osobním poslechovým, ale i citovým vjemem. Bylo by mi stydno dát jakékoli než maximální hodnocení. Tahle necelá hodinka hudebního očistce vás obrátí vzhůru nohama...

reagovat

Voytus @ 09.03.2014 14:00:57
Tohle je hodně zajímavé album. Svého času jsem jej sjížděl hodně často. Pak ještě ta dvě následující, potom se mi bohužel Radiohead oposlouchali a vzdálili, novější tvorba mě nebere. Ale skladby typu Paranoid Android nemají chybu. Atmosférické, s různými zvraty a odbočkami, tady jsou Radiohead opravdu progresivní skupinou. Navíc i vhodně zakomponovali elektroniku, dokonce tak, že i zapřísáhlý odpůrce podobných vychytávek, jako jsem v té době byl já, jim to sežral i s navijákem.

Jarouš @ 17.10.2015 22:50:11
pro mě jedno z nejlepších alb

Moje guilty pleasure, stejně jako celí Radiohead.

O prog jde téměř s jistotou. Co jiného naplňuje jeho definici, než toto album, které je i přesto, že vzniklo v roce 1997 a má ho na svědomí skupina vycházející z grunge a britpopu, tak moc originální? Od srovnání s Pink Floyd bych se držel dál, protože to je pořád ještě jiná liga, ale v "současných" podmínkách je to stále bomba nejvyšší kvality.

Líbí se mně většina skladeb od úderného Airbagu a schizofrenního Paranoid Android přes neskutečně depresivní Exit Music (For a Film) a hitovku Karma Police po "feťácky-sebevraždenou" No Surprises a závěrečnou The Tourist.

Dávám 5 hvězdiček a ignoruju to, že se z Radiohead časem stala těžká snobárna a to, jaké udělali divadýlko kolem posledního alba (ekologické stopy atp.)



reagovat

Jak už bylo napsáno v předchozích recenzích, tohle je naprosto zásadní album. Nevím sice jak moc zásadní je pro světový rock, ale pro mne je zásadní zcela určitě. Tohle bylo totiž jedno z prvních alb na jejichž základě jsem začal brát rock vážně.
Hodnotil bych 4.5/5, ale protože to tady není možné, přikláním se k vyššímu hodnocení a dávám 5.
reagovat

Pro rockery odkojené zlatými 70. lety asi docela tvrdý oříšek, ale jinak není pochyb: tohle album patří k hudebním milníkům. Fantastický výsledek hudebního hledačství, emoční rozervanosti, to vše ovšem transformované do srozumitelné a řemeslně parádně provedené podoby. Experimentovat v hudbě dokáže ledaskdo, ale dovést své experimenty k dílu, které dosáhne obrovského úspěchu u kritiky i posluchačstva, to už je záležitost hodná mistrů.
Rozebírat jednotlivé písně nemá moc smysl, ikdyž přinejmenším je nutné zmínit alespoň novodobou legendu Paranoid Android se slavným animovaným klipem. Letargie střídající se s neřízenou zuřivostí a vztekem na všechny a na nikoho, tahle skladba zůstane nepochybně pomníkem své doby.
Radiohead každopádně ukázali, že i v 90. letech se dala dělat pořádná rocková muzika bez nostalgického ohlížení se do minulosti.
reagovat

makrelaman @ 24.09.2019 11:48:04
Som rocker odkojený zlatými 70. lety ale toto album milujem ako aj celú tvorbu Radiohead. Je to skvelá muzika!

Jednou na studiích v Polsku jsem si koupil časopis "Tylko Rock", kde byla několika stránková recenze na dosud pro mne neznámou kapelu Radiohead a její novou desku "O.K.Computer". V té době jsem spíš poslouchal klasickou rockovou hudbu konce 60.let a 70.let, z těchto důvodů jsem jaksi pesimisticky nastoupil ke čtení, ať už z důvodů trošku divného názvu nové desky, ale rovněž proto, že jsem z nových kapel toho moc neposlouchal (myslím tím kapely vznikle v 90.letech). Článek byl natolik zajímavý, že jsem bez váhání na druhý den běžel do obchodu koupit alespoň kazetu s novou deskou, protože CD bylo pro studenta docela drahé :) Jakmile jsem dorazil na kolej, zapnul jsem magneťák a začal poslouchal...
První skladba Airbag docela dobrá, ale pak to přišlo! Našel jsem poklad... Paranoid Android byl dotekem Boha (věřícím se omlouvám), něco neskutečného, tak zajímavou kompozici jsem dlouho neslyšel, snad by se to trošku dálo přirovnat k Bohemian Rhapsody, ta změna uprostřed, závěr, různé kompozice v jedné písničce a při tom ucelené v jedno, nadčasové dílo... následně jsem poslouchal dál a dále jsem nacházel klenoty - pomalé Exit Music a Let Down, skvělá Karma Police! Druhá strana kazety nebyla horší, Climbing up the Walls se svými mohutnými bubny, krásná No Surprises a příjemný závěr v podání The Tourist s jemně ztišeným závěrem!
Úžasné dílo, uznané kritiky i posluchači, ojedinělý, krásný, vysoký, ale příjemný hlas Thoma Yorka, jemná a někdy šílená kytara, dokonce v jedné kompozici (Paranoid Android), po celou dobu skvělý rytmus... Toto album dodnes patří k mým nejvíce poslouchaným deskám… Zřejmě jedno z nejkrásnějších, nejzajímavějších a nejvíce novátorských alb vůbec, v Británii i v USA se objevovalo na předních příčkách jako rockové album desetiletí či století, v roce 1998 zvítězilo v časopise Q Magazine jako největší album všech dob, v roce 2003 sice jíž bylo na 2. místě, ale v roce 2006 bylo pořadí následující: 1. O.K. Computer, 2. The Bends, 3. Nevermind (Nirvana)… Není co dodat, doporučuji…

reagovat