Premiata Forneria Marconi - Jet Lag (1977)

Při hodnocení předcházejícího alba Chocolate Kings jsem trochu bručel, reptal a stěžoval si na fakt, že už to nějak není ono. Přitom ta deska byla ještě docela úspěšná a totálně propadla vlastně jen doma, v rodné Itálii. Zpěvák Bernardo Lanzetti se v kapele rychle zabydlel, ovšem další změna v sestavě na sebe nenechala dlouho čekat. Snad únava z nekonečných turné dopomohla tomu, že Marconiho pekárnu opustil jeden z jejích zakládajících členů, houslista Mauro Pagani a kterého nahradil - aspoň na nějaký čas - Gregory Bloch.

Deska Jet Lag je výrazně ovlivněna módním jazz rockem, natáčela se v Los Angeles a byla také poslední s texty v angličtině. Berme to jako závěrečný pokus o úspěch na mezinárodní scéně.

Křehká Peninsula je instrumentální introdukcí, ve které se v tom nejlepším světle přestaví Franco Mussida a jehož hra na akustickou kytaru je tady prostě brilantní. Následující "titulka" Jet Lag je nejdelší skladbou na desce, rozdělená do tří, na první dojem vzájemně do sebe nezapadajících celků. Instrumentálně tomu nemám absolutně co vytknout, před posluchačem se postupně vyloupne několik dechberoucích pasáží a za nejslabší článek tady jednoznačně považuji Lanzettiho zpěv. Nějak se nemohu zbavit dojmu, že jeho angažmá u PFM bylo šlápnutím vedle a že mu mantinely, ve kterých se v té době tvorba kapely ubírala, byly moc těsné. V instrumentálce Storia in "LA" nejde ani tak o instrumentální orgie, jako spíš o navození příjemné atmosféry. Což se také, díky originálně znějícím klávesám Flavia Premoliho, daří. Jako první zaváhání tak cítím až skladbu Breakin in, která mě prostě - ani přes veškerou snahu - nemá čím zaujmout.

Pěkná hra houslí uvádí jedinou píseň v italském jazyce, Cerco la lingua. Svou členitostí se mi líbí a pěkná melodie tentokrát sedla i Lanzettimu. Třetí a poslední instrumentálka, Meridiani, si zřejmě klade jen jediný cíl a to ohromit posluchače hráčskou ekvilibristikou. Hlavní pozornost na sebe strhávají kytara, basa a bicí, jenže tomu chybí nějaký výraznější leitmotiv a tak mě ta machrovačka nechává vcelku chladným. To Left-Handed Theory už je z jiného těsta a jde o parádní jazz rockovou nakládačku. A když se z pravého kanálu začnou drolit tóny elektrického piána, jako bych slyšel Martina Kratochvíla. Je to strhující jízda a v závěru skladby PFM chrlí noty kadencí samopalu vzor 24. Kontrolní otázka: teď by mě zajímalo, jestlipak víte soudruzi, jakou má takovej samopal kadenci. Nevíte, co? Tsch! Chacha! Podívejte se, já vám to řeknu naprosto přesně, soudruzi: takovej samopal vzor 24 má kadenci ta-ta-ta-ta-ta-ta-ta!!! Někdy ještě mnohem rychlejší. Tak teď to víte, ale jako kdybyste to nevěděli! Jinak politická diverze a vojenský soud. Album končí trochu nevýraznou skladbou Traveler, která se té jazz rockové škatuce docela vymyká, ale která ani tak nedokáže napravit poněkud rozpačitý dojem, který z jeho poslechu mám.

Hodnotím tedy podobně, jako Chocolate Kings. Za tři hvězdičky, tzn. dobré - ne však zásadní. Deska má sice opravdu pěkný a křišťálově čistý zvuk i několik velmi silných skladeb, ale jako celek mě tak úplně neohromila a většina fanoušků se bez ní, myslím, docela dobře obejde.






reagovat

hejkal @ 03.02.2015 07:27:33
Super, konečne recenzia na tento počin. Viackrát som ho držal v ruke, reku, kúpim, ale vždy som sa nakoniec rozhodol inak. Už minulý album stratil kus "čara" a nechcel som si kaziť obraz geniálnej kapely. Na to mi stačilo dajaké DVD, kde hrali prierez tvorbou a poznanie, že to naozaj vlastniť nemusím.

Snake @ 03.02.2015 08:36:57
Což o to, muzika je to opravdu dobrá, leč o parník vzdálená tomu, co PFM hráli na prvních třech deskách. Ale jazz rockový fanoušek bez předsudků by mohl být docela dobře nadšený, těžko říct. Napsal jsem to tak, jak to cítím...

PaloM @ 04.02.2015 05:09:32
Možno si myslel DVD Live in Japan 2002, to sa páči aj mojej manželke. Jet Lag je pre mňa ešte počúvateľný.

Jarda P @ 04.02.2015 05:59:25
Pro mě přestali být poslouchatelní s příchodem Lanzettiho.
Ten hlas mě odradil.

Snake @ 04.02.2015 08:32:29
Pořád mudruju nad tím, proč se Lanzetti u PFM tlačil do polohy, která mu neseděla. Jeho hlas je samosebou charakteristický a snadno rozpoznatelný, ovšem na deskách Acqua Fragille, nebo Mangala Vallis zní daleko přirozeněji a "za uši" tolik mě netahá...

Od desky Suonare suonare zhostil se zpěvu bubeník Franz DiCioccio a já myslím, že s noblesou. Přesvědčil mě třeba i na Palem zmíněném dvd Live in Japan 2002.

hejkal @ 04.02.2015 09:08:06
PaloM - to bude ono. Práve tie časti spievané bubeníkom (za bicie sadol podstatne nezaujímavejší hráč) mi nesedeli. Ale nebolo to spevom...