Anathema - Alternative 4 (1998)

Jak člověk stárne, tak se čím dál častěji a rád začíná vracet na dávno zapomenutá místa, která mu kdysi něčím učarovala. A podobné je to někdy i s muzikou. V případě anglických atmosférických doom-ařů Anathema to mám poslední dobou právě tak.

Když si mám vybrat, automaticky raději zašátrám v rukávu s nápisem historie, nežli přítomnost. Není to tak, že bych jejich dnešní tvář rád neměl, vždyť díla jako Weather Systems, nebo Distant Satellites řádím stále k tomu nejlepšímu, co kapela kdy vydala, přesto ale vzpomínky na dobu, kdy vyšla stylotvorná alba Alternative 4, nebo Judgement jsou o nějaký ten kus silnější. A právě deska čtvrtá, která slibně se rozjíždějící Anathemu okamžitě katapultovala mezi elitu nejen stylu, ale provedla ji i po chodníku vyšlapaném velikány Pink Floyd, je mému srdci momentálně nejbližší.

Anathema už s deskou předešlou přetrhala všechny okovy spojující její tvorbu s minulostí, ale tady šla ještě mnohem dál. Stylově velice pestrá kolekce si bere z různých směrů a jejich příměsí jen to nejlepší, to nejsilnější. Rozpínavost a kreativita, které s nebojácným skladatelským přístupem tady a v dalších letech tak kulminovala, je hnána vnitřní touhou tohoto comba vycedit ze sebe maximum. Snaha ukázat světu, kam se vlastním talentem a pílí dá vyškrábat je právě zde všudypřítomná. V každé písni je slyšet, jak moc Anathema chce a jak razantně si jde za svým cílem.

reagovat

EasyRocker @ 19.10.2019 16:58:38
Nesmrtelný pomník melancholie a žalu 90. let. Jedna z top nahrávek vůbec celého žánru, bez pochyb.

Z klasických kapel doom metalu 90. let mám pro tyhle Brity mimořádnou slabost od jejich počátků a jejich skvosty z tohoto období stále úzkostlivě držím ve sbírce. Protože Alternative 4 točím až nebezpečně často, je čas na osobní dojmy.

Temné klavírní akordy, napovídající, že v případě téhle desky ani kapely nepůjde o žádnou veselost, uvozují těžká kytarová kila intra Shroud of False, které se nenápadně, ale nezadržitelně přehoupne do hitu Fragile Dreams - skutečně parádní energetický nástup, tak, jak to od Anathemy známe, pak temné kytarové rozlamované tóny a neveselá deklamace Vincenta Cavanagha se střídá s riffovými příboji. Děje se tady mnoho, kapela využívá minimalismu žánrových legend a vzorů (The Cure, Joy Division apod.) a umně je propojuje s metalovou těžkostí a naléhavostí. Tuhle skladbu miluju, je v ní řečeno vlastně vše... Temné dunící samply a šeptající a vemlouvající se Canavangh, pak už přichází gothic-metalově orientovaný riff s parádně potemnělou melodií, přetahující se pak s klavírními tóny. Má to energii, ponurost, naléhavost - vše, co od značky Anathema očekáváte. Není to onanie, ale je znát, že si kapela hraje s každým motivem a tónem, což je pro ně příznačné dodnes. Odlidštěný, studený klavír a apatický hlas - to je bezvýchodný běs Lost Control - tryzna pro skutečně odvážné a statečné. Tady si na šesti minutách skutečně veselí moc neužijeme, a temné kytarové malby, housle a akustické temné miniatury na vyznění a náladě nepřidávají... Re-Connect má rychlejší, více energický vstup, ale i pak přichází potemnění, basa a kytarové tóny i celkové vyznění značně upomínají ranou tvorbu kapely. Další temná perla na tomhle náhrdelníku... Inner Silence je ledově krásná klavírní tryzna, kde beznaděj a krásný smutek téhle desky asi graduje, vkusně a nenápadně se zapojují kytary a naléhavý hlas, kouzelná, typicky britsky temná melodie. Úžasné! Pokud si myslíte, že vás pozvedne titulní skladba, pak detailně pilované temné kytarové údery, spíš provedou definitivní ortel nad zbytky vaší roztřesené duše. Skutečná temná, kalná, ledově popichující, ale zase nádherná skladba, s už zcela rezignovaným hlasem, působícím jako kazatel zmaru. Šest očistných minut. Regret - už podle jemného akustického vstupu musíte Anathemu poznat i se zacpanýma ušima, na tyhle krásně zpracované kytary mají pánové patent. Basa a bicí se probírají s jemným hlasem, hlavně basová linka si vybírá krásnou daň, dlouho se nikam nespěchá, pak ale přichází energetický nápor přesně v duchu úvodu alba. Propojování různých poloh a typů kytar je tady dovedeno k dokonalosti. Feel uvozují hradby zkreslených kytar s temnými brnkanými tóny, skladbu pak táhne temná stěna kláves s bicími s vkusně zapojenými strunnými předivy - opět nic veselého, ale v každé skladbě dokáže kapela překvapit nějakým motivem, leckdy detailem. Destiny uzavírá regulérní část albumu jemnými akustikami a výrazně zpěvně krásným a procítěným hlasem Vincenta Cavanagha, zde už prosvítá duch dalšího velkého vzoru - Rogera Waterse. Právě jemu jsou pak z větší části věnovány i bonusy - Your Possible Pasts a One of the Few jsou řazeny za sebou tak jako na The Final Cut, milovaném i nenáviděném albu Pink Floyd. Tady vidíte, jaký ohromný vliv na ně tvorba jejich krajanů má. Better off Dead je zajímavě zpracovaná verze Bad Religion a na závěr je tu Goodbye Cruel World - miniatura notoricky známá milovníkům jiného opusu magnum - Zdi. Víc netřeba dodávat. Pět hvězd za tento temný diamant.

Když si poslechnete takové The Silent Enigma, už jasně vidíte pokrok směrem k jasnějším melodiím a pročištění celkového temně kovového vyznění. Tahle dvě alba u mě v 90-kách zůstávají asi dvěma nejlepšími, i když u Anathemy je volba dost těžká.
reagovat

horyna @ 27.04.2016 16:02:26
EasyRocker: osobně se domnívám že mají i lepší alba, ty následující, ale tohle je prostě klasika a pro člověka prahnoucího po melancholii je to takřka povinnost, jó to byla doba- maximálně přející takové muzičce

EasyRocker @ 27.04.2016 17:52:45
horyna: je pravda, že dobře je znám vlastně do Fine Day to Exit, pak se tím budu muset zase proposlouchat.. ale oni nějak slabé album zkrátka nemají :)

horyna @ 27.04.2016 18:39:26
Každou deskou šli strašně nahoru, jejich vrchol přišel právě s A Fine..., nejraděj jsem měl Natural D.,ale i další stojí za námahu, jak říkáš- nemají slabé album (pro rockera-krom začátků).

griwco @ 01.05.2016 15:49:44
super album super kapely...aj keď u mňa najčastejšie hrá silent enigma, judgement a we´re here...no a kto bol minulí rok na koncerte v brne si určite prišiel na svoje ..keďže hrali zo všetkých albumov po 2-3 skladby

To co chlapci na Eternity nacrtli a zacali rozvijat, to sa plne prejavilo na Alternative 4. Eternity bol prekrasny album, ale hrozne odflaknuta produkcia a podzemny zvuk. Alternative 4 je krystalovo ciste album. Album, ktorym sa Anathema definitivne vyhla skatulke doom metal a vlastne aj metal a zacala produkovat atmosfericky, emocionalny rock. Na prve pocutie ma chytili len prve 3 skladby, ktore sa na nas rutia naozaj rychlo a su extremne chytlave. Dalsia cast albumu je vsak viac introvertna, zamerana na posluchacove srdce. Az po niekolkych pocutiach som objavil caro aj tychto skladieb a teraz na ne jednoducho nedam dopustit. Album ako celok je fantasticky. V tomto case bolo len otazkou casu, kedy sa z Anathemy stane stadionova kapela. Ale to uz zostavalo len na nich a cas ukazal, ze sa nestala...
reagovat

Toto je jedna z nejlepsich rockovych desek jakou jsem kdy slysel. A taky poradny sok. Miloval sem predchozi doomovou tvorbu Anathemy i mirny odklon na Eternity. Tohle album mi vsak vyrazilo dech. Priznam se, ze po prvnich par poslesich se mi vazne nelibilo...kde jsou ty barevne melodie a nalada predchozich del.....zoufal jsem si. A hle, jsou tam, byt jinak podane. Uzasne, naprosto rozdilne album od predchozich , presto jednoznacne identifikovatelna Anathema..az po pul roce sem tohle album zacal mit rad a ted na nej nedam dopustit. Naprosto jedinecna atmosfera, jakou snad umi jedine Anathema, fantasticky zvuk a predevsim skvely vykon zpevaka Vincenta....to vse dohromady tvori skvost...vlastne ani nevim, co napsat, ono se to ani popsat neda...ani jedina skladba neni slabsi...vse dotazene do konce....parada...
reagovat

První placka od Anathemy, kterou jsem slyšel. Pořídil jsem si ji na základě kámošova doporučení po poslechu polských Riverside, protože prý trochu vycházejí z hudebního směru těchto Britů. A nebyl jsem zklamán, mají tady i bonusy od PF a vůbec nejsou špatné. Tahle placka rozhodně patří k vrcholům skupiny.
reagovat