Gentle Giant - Interview (1976)

Album Interview pro mne představuje nejspíš poslední silně kreativní výtvor této britské progresivně orientované kapely. S přimhouřením obou očí snad i The Missing Piece by se dal ještě do této kategorie zařadit, tato deska ale po právu a určitě. Je poznat a zcela jasně, že pánové nestáli a nikdy ani nechtěli stát na místě, nebo nahrát dílo podobné svému předchůdci, snaha objevovat nové směry je stále patrná a myslím že i v těchto písních se jim to nadmíru daří.

Ze skladeb zde prezentovaným mne nejvíce uchvacuje druhá Give It Back- ve zcela zvláštním tečkovaně děleném rytmu s výstavním využitím kláves, marinby a dalších, mě neznámých nástrojů, hned na ni navazující třetí Design- polyfonicky vícehlasá, vystřižená jak z nějaké středověké bohostužby, jež z nenadání vše přeruší údery bících a perkus. Rázný začátek Another Showse- skladbu nese ve více rockových vodách v třeštivém tempu s množstvím zvuků jež ji obohacují a rozdělují. Baladický vstup Empty City s akustickými kytarami s něžnými vokály postupně přechází s pulzující basou a saxofonem do jazzových vod. Chuťovka v podobě poslední I Lost My Heads- použitím klasických kytar, kláves a fléten vytváří opět tu správně starodávnou atosféru, píseň se postupně přesunuje do klasických gentlovských vod, rytmicky a skladatelsky maximálně náročných.

Reprezentativní kousek v tak početné a na silná alba nabité diskografii.
reagovat

Album Interview od britských Gentle Giant jsem asi delší dobu obcházel. K mému překvapení dokonce ani v prodejnách hudebních nosičů o tento opus nebyl větší zájem a nakonec album skončilo ve slevách za podezřele nízkou cenu mezi přiblblými diskotékovými nesmysly. Trochu mě to rozladilo a mírně i pobouřilo a tak nedbaje tehdy různých víceméně vlažných a odmítavých názorů jsem si album pořídil a nedal jsem se odradit. A moje dojmy a pocity?

INTERVIEW – na začátku zazní nějaké „interview“ a pak už nastoupí důrazná rytmika a pořádně napumpovaná baskytara. Pronikavý a velmi výrazný hlas se napojí na instrumentaci. Samozřejmě poznávám špičkové muzikantství bratří Shulmanů. Působí mi špás poslouchat jednotlivé vrstvení a vršení tónů a zároveň citlivé nasazování nových barev. Ve skladbě je mírně řečeno překlávesováno. Identifikuji tady klasický klavír, hammondky, elektrické piano, clavinet. Kapela se posunula k jazzrocku, ale k takové té neortodoxní větví mimo americké modely. Zdánlivě to vypadá, že v hudbě zavládl chaos, což je ovšem jenom hrubé nepochopení, protože vzájemné souhra je zpozorovatelná. Místy cítím postupy Yes a mírně i Genesis. Kytara jakoby absentovala, stejně jako dechové nástroje….

GIVE IT BACK – tady už se dají Gentle Giant více identifikovat. Úžasný smysl pro dělený a drobený rytmus. Z hráčských postupů je cítit klasické hudební vzdělání, které se promítá nejen do instrumentální sféry, ale i do postupů. Velmi těžko se dá charakterizovat a zařazovat podobný typ hudby. Máme zde vedle kláves i marimbu a percussion. V každém případě žádný nudný opus. V hudbě se pořád něco děje a vzájemně prolíná. Konstatuji, že je to typická poslechová záležitost pro náročnějšího přijimatele progresivního rocku. Pracuje se zde výtečně s dynamikou a není zde ani náznak nějaké agresivity, který by měla srazit nebo ohromit řinčivými vyjadřovacími prostředky. Zpívaný projev zní uvolněně bez nadbytečných expresí…

DESIGN – mluvené tlumené hlasy úvodem jsou předobrazem výtečně zezpívaných sborových vokálních partů jako z kostelního kůru. I zde je cítit vliv staré anglické tradice sborového zpívání v anglikánských chrámech. Je to polyfonie. Skladba si vystačí pouze s lidskými hlasy. Obdivuji tu vnitřní kázeň a seřízenost a vrstvení… Instrumentace přichází zcela nečekaně a střídání perkusivních zvuků navodí nečekanou atmosféru spíš hudby, kterou bychom dnes nazvali etnickou. Trochu zde cítím náznakem i Franka Zappu. Ale máme zde zase sbory a lidské hlasy v roli instrumentace. Znovu si uvědomuji, jak vyspělí hudebníci s absolutním sluchem museli členové kapely být, když dokázali vytvořit takový hudební útvar. Do hudby vstoupí dunivé a zároveň dusavé bicí, které z té líbezné atmosféry vytvoří divoké probuzení….

ANOTHER SHOW – tak tohle je už příklad skutečné fusion music. Ale zpívaného modelu. Rytmické postupy jsou poměrně komplikované a vstupuje sem i podíl kláves, které místy přebírají místo melodického poslání rytmickou úlohu. Přesto se pohybujeme v jiné rovině než třeba Brand X, Bruford, U.K. nebo i Gong. Hudba ale ale pulsuje a bzučí a hučí jako včelí úl. Gary Grenn se svými kytarami je ale stále nějak nepřítomen, stejně jako Derek Shulman se saxofonem…..

EMPTY CITY – ano, teď se mi ho podařilo přivolat. Výtečná studie pro akustickou kytaru a skladba dostává mírně melancholickou náladu příbuznou prvním album Genesis, i když rytmické postupy jsou jinak členěny a teď sem konečně přichází i elektrická kytara střídající kytarové doprovody a spojovací můstky. Pravděpodobně se dostáváme pozvolna k rockovějším principům, i když v hudbě Gentle Giant se dá jen těžko něco předvídat a tak jsme zase na jiné platformě, kde vévodí sborový zpěv a nástin hudebního doprovodu. Akustické kytary Garyho Greena a konečně i housle Raye Shulmana zde odvádějí kus záslužné práce s crimsonovským nádechem, ale v dalších taktech jsme zase někde úplně jinde.
Těžko zapamatovatelné melodie a poměrně komplikované aranžmá…

TIMING – vysunuté varhany Hammond s připojeným Leslie boxem kráčejí ruku v ruce v další hodně pečlivě proaranžovaných hudební postupech, do kterých vstoupí Ray Shulman svými houslemi. Nejprve se zdá, že budou součástí hudebního koloritu, ale pak máme možnost slyšet zvláštně komplikovanou strukturu a Green sešlápne pedál elektrické kytary a zatemní hudební oblohu pořádně vystavěnou muzikantskou konstrukci. Hammondky se už zdají v r. 1976 jako archaický nástroj, v době kdy nastupují synthesizery, ale lze jenom pochválit a obdivovat, že Kerry Minnear ovládá celá klávesový park s patřičnou bravurou a dokáže měnit rejstříky a barvy do kreativních poloh….

I LOST MY HEAD – úvod poslední skladby zní jako sekvence ze staré anglické renesanční hudby a rovněž i vokální podíl zní hodně stylově se zvýrazňovanými samohláskami ve zpěvu. Kompozice zní jako hrací strojek a získá si vás svou kaleidoskopickou proměnlivostí a hravostí. Kdo hledá nějakou výraznou melodickou píseň bude zklamán. Tohle je hudba pro fajnšmekry a vyžaduje koncentrovaný poslech. Spojení Gryphon, Amazing Blondel… Hlas Dereka Shulmana mi zní místy jako zdravý kompromis mezi Peterem Gabrielem a Johnem Wettonem. Výtečně pojednané hudební téma se stále zvýšenými nároky nejen na kompoziční strukturu, hráčskou virtuozitu, aranžérské nápady, ale i na posluchače.

Musím konstatovat, že album bylo mými kamarády nepochopeno. Pravda, první produkce Gentle Giant měla větší až ohromující sílu prezentace a další alba jako by se snažila hledat cestu k posluchači srozumitelnějšími skladbami, protože jejich popularita a prodeje desek povážlivě vázly. Na Gentle Giant mě bylo vždycky sympatické, že příliš nehleděli na jasný komerční úspěch a zůstali věrni hudbě bez vážnějších kompromisů, což se zdaleka ne o všech skupinách dalo říci. Osobně mě ji bližší Acquiring The Taste, eponymní album nebo Free Hand, ale je to jenom pocit. Některá alba člověku sednou o poznání méně, některá více. V rámci objektivity proti nabídnu čtyři hvězdičky, ale v žádném případě si nemyslím, že by se jednalo o nějakou pokleslou nebo umělecky vyhořelou hudbu…

reagovat

honanek @ 26.03.2013 17:13:31
Jak jsem předeslal,má sestra o 10 r.starší nechala dvě alba doma.The Power And The Glory+Interview.
Chodila se skladníkem Pantonu,ten posluchač F.F,nebyl nijak špatný a měl jí rád.
Já to celou tu dobu pozoroval,našim nebyl dost dobrý,ne vzděláním,ale byl to "mamlas".Moc dlouho to nevydrželo,ale alba zůstala.
Tak jsem je tam dával na ten gramec,čím dál víc,až se to začlo poslouchat i na mejdanech.Ani nemohu tvrdit,že jsou "těžký".U nás to byl takovej protipól tomu,aby někdo nezačal říkat-Zappa+Beef..jsou nej.
Časem se to přesunolo do takové pohody,máme to doma takovejch let a je to pořád bezvadný!

alienshore @ 26.03.2013 17:22:10
pre mňa je to jeden z posledných kvalitných albumov Gentle Giant popri ich predošlých megaopusoch ..., ich hudba je neoceniteľný testament v progresívnom rocku, s hodnotením súhlasím ... vďaka Petr

Osmé album Gentle Giant je zároveň posledním v řadě složitých, nezařaditelných desek. Kapela asi usoudila, že bude lepší zjednodušit. Ale zde se ještě naposled vyřádila.
Na úvod šlapavé Interview, potom giantovské reggae Give it back, vokální Design - s pasážemi na perkuse. Největší úlet desky. A máme tu Another show. Zpočátku připomíná Cogs in cogs z The power and the glory, jinak vlastně docela snadno chytlavá.
Empty city mám z Interview nejradši. Decentní, snový úvod, vrstvené vokály a pak také jeden z nejúdernějších riffů kapely - a housle se ságem pod zpěvem. Takže čtyři melodie nad sebou - riff v base, klávesy, dvojhlas houslí a saxofonu a zpěv. Tady se to dá celkem snadno vnímat.
Timing je také na moc a moc poslechů, o žádném z nástrojů se nedá říct, že je doprovodný, i bez zpěvu by se posluchač nenudil. Opět se ozvou housle, i hammondky, podivně nazvučené kytary a basa, chvílemi se to zvrtává v jakési podivné blues, jako by se muzikanti nemohli rozhodnout co vlastně budou hrát. I když, u téhle kapely právě o tohle jde. A deska kolem vás prosviští a vy se napoprvé nemáte čeho chytit, natož pak něco přezpívat. Možná závěrečnou I lost my head. Kerryho vokál je doprovázen 'středověkým' doprovodem, skladba se dlouho rozjíždí, od třetí minuty přichází zlom, Gary Green s Kerry Minnearem začnou riffovat (basa vlastně taky! Basovka Raye Shulmana je důležitou melodickou složkou hudby GG), u mikrofonu vypjatý vokál Dereka Shulmana. Takhle nějak zní hard rock podle GG.
Na další desce se leccos změní, ale naštěstí než až tak radikálně jako třeba u Genesis, když zbyli tři. Ubyde pestrých aranží a GG začnou psát 'písničky'.
Interview je dobrá ukázka toho, kam až se dá zajít, když nad tím skladatelé artrocku až moc přemýšlí.
reagovat

Mohyla @ 09.05.2014 08:46:54
Páči sa mi, ako si album opísal a zhodnotil, 4*aj u mňa!