Hackett, Steve - Wild Orchids (2006)

18.01.2018 Voytus | #

Už dlouho se divím, jak je možné, že Steve Hackett dosud nesložil hudbu k žádnému filmu. Na každém albu totiž najdete skladby, které si o to přímo říkají. Mohlo by to být nějaké sci-fi v duchu Blade Runner, nebo něco ve stylu film noir. Mohl by to režírovat třeba Terry Gilliam nebo Tim Burton, dovedl bych si představit i takového Martina Scorseseho (napadá mě jeho geniální černá komedie Po zavírací hodině, především scéna, v níž rozlícený dav pronásleduje hlavního hrdinu).

Přesně takhle na mě působí zejména úvodní píseň A Dark Night in Toytown. Začátek a la hrací strojek, následovaný industriálním bucharem a adaptací Christophera Willibalda Glücka. To, že je tu automatický bubeník a syntetické smyčce mi nijak nevadí. Vytváří to určitý futuristický dojem, příznačný pro Hackettovu tvorbu. Když k tomu připočtu mistrovou dravou kytaru, která se do skladby již zpočátku vřítí a zvláštně chladný, nezúčastněný zpěv, tak mám skutečně dojem jakési hudby budoucnosti. Jo, málem bych zapomněl, ten film by měl být nejlépe černobílý. V mysli se mi zhmotňují ulice New Yorku, kouřící kanály a nadzemka, řítící se do temných zákoutí města. Dobře, tohle je spíše ten Scorsese. Nebo něco jako Vrána a Sin City.

Ale Hackettova hudba není až tak černobílá, hned druhá skladba Waters of the Wild koketuje s exotikou (vida, Gilliamův Brazil ), ovšem kytarová hra odkazuje spíše k blízkému východu. Ono na tom až tak nezáleží, Hackett spojuje různé vlivy naprosto přirozeně. Mimochodem, v té Brazílii nějakou dobu žil.

V Set Your Compass se zasní jako za časů Genesis (Entangled) a provází nás poklidným harmonizovaným hlasem prohnaným přes vokodér (a zase ten futuristický nádech).

Ovšem Down Street, to už je jasný Tim Burton. Opět lehce industriální nádech, neúprosný neměnný rytmus bicích, zvláštní kytarové zvuky střídané harmonikou (jeho první nástroj a stírá ji skutečně mistrně). Závěr skladby je ovšem v duchu big bandového swingu, při němž všechny ty prapodivné postavy žijící „down there“ vylézají v noci ze svých podzemních úkrytů a defilují po ulicích setmělého města v onom pomalém tanečním tempu (mmmm….tanec kostlivců z Burtonovy Mrtvé nevěsty? Podivíni z Gilliamova Krále rybáře?). Efekty na všech nástrojích tu hrají velkou roli, občas probleskne i saxofon a klavír. Tahle scéna by mohla přecházet z černobílé do zářivých barev.

Jazzovou náladu si uchová balada Linda se sólem na příčnou flétnu. Trochu mi to evokuje rané Crimsony, ovšem jinak je deska zvukově blíže spíše těm novodobým.

Zajímavé je i zařazení Dylanovy Man In The Long Black Coat, k níž perfektně pasuje Hackettův vokál. Až se divím (opět), že se nepodílel už dříve na harmoniích v Genesis. Nejde sice o vyloženě výrazný hlas, ale je velmi příjemně posazený, lehce zastřený, posmutnělý, mající v sobě něco z Nicka Cavea.

Jasná soundtrackovka je i melancholická To A Close, hlavně kytarové téma v úvodu. Nebo její orchestrální podoba v druhé půli alba, nazvaná She Moves In Memories.

Mohl bych se rozpovídat o všech skladbách, ale tentokrát to neudělám. Spíš dodám, že právě toto album bylo první, které jsem od Hacketta slyšel (až v roce 2011, přičemž Genesis poslouchám o deset let déle a nejraději mám právě Hackettovské období). Ptáte se proč? Odpověď je jednoduchá. Nikdy jsem moc nevyhledával sólová alba kytaristů – často jsou převážně o kytarových sólech, čehož se prostě jeden přesytí. Ale zvědavost mi nedala a byl jsem příjemně potěšen zjištěním, že Hackettovi jde především o kompozici a náladu. To, že je neuvěřitelně vynalézavý kytarista nepotřebuje dávat neustále najevo a obrovskou paletu kytarových technik nevyplácá na jediný obraz. Kromě bleskurychlých jízd navíc používá i řadu ne vyloženě hudebních prvků, často vytváří různé hluky i rytmické základy. Je opravdu všestranný.

Wild Orchids je pestré album (odstíny jsou spíše takové matné, ale je jich mnoho), ale o tom je Hackettova tvorba především. Čerpá inspiraci z různých zdrojů a pořád to dává smysl. Závěrem doporučuji poslech Hackettových desek prostřídat zmíněnými filmy.
reagovat

horyna @ 19.01.2018 07:10:18
Tohle album už je úplně jiná liga. Pro mě asi jeho Everest. Vojto díky za zajímavé pojednání korespondující s možným vizuálním propojením. Dobrá práca:-)

Voytus @ 19.01.2018 08:26:45
Horyna: Jo, někdy holt poslouchám očima. Ne, žádné halucinogeny v tom nejsou :-)

Snake @ 19.01.2018 08:50:35
Voytus - jak vidím, jsi nejen fanouškem hudebním, ale aj filmovým. Já už bijákům moc nedám a doby, kdy kupoval jsem na film zaměřené časopisy a pátral po každé zajímavé novince jsou ty tam, ale třeba toho Burtona mám rád. Při poslechu Wild Orchids mívám podobné představy, ovšem neumím je tak brilantně popsat. Dík za parádní recku.

Voytus @ 19.01.2018 14:53:10
Snake: Přiznávám, jsem nevyléčitelný filmoholik :-). Ne, taky už není tolik času, co dřív, hlavně spíš než novinky, nakoukávám staré klasiky, třeba teprve před dvěma lety noirovky s Humphrey Bogartem, ty neměly chybu. Před lety i různé béčkové horory, ale i podivnosti z žánru midnight movies, fakt jsem toho viděl svýho času mraky, hlavně na škole. S nadsázkou tvrdím, že jsem byl permanentně vzhůru celé čtyři roky střední školy :-).

V Lounech jsme dělali s partou podobně postižených nadšenců i amatérský filmový klub, taky všechno možný: animáky ze všech koutů světa, němé filmy - i s doprovodem klavíru, prostě jako tenkrát. Filmový maratóny - třeba předsilvestr se sedmi různými filmy. To celé spojené s čajováním, vodní dýmkou a tak. Měl jsem tenkrát štěstí na prostor zkušebny, která se dala v případě potřeby všelijak uspořádat. Pokud si dobře vzpomínám, tak se tam na jedno promítání bez problému vešlo asi 30 lidí.

Ty filmové obrazy se mi u Hacketta zhmotňují úplně přirozeně, to není jen on, to dokáže řada hudebníků ze scény 70. let. Ani jsem tohle psaní nijak zvlášť nepromýšlel, prostě jsem to nechal plynout.

24.04.2016 Snake | #

CD Inside Out Music - 0506398
Reissue - Edition 2013

Sedmnáct skladeb, 72 minut působivé, širokospektrální a dokonale multižánrové hudby, jejíž poslech je pro mě tajuplnou a fantasktní cestou do imaginárního světa jednoho neobyčejného hudebního génia. To, co by v případě jiného skladatele a interpreta dopadlo jako slepenec - bo onen pověstný dort Pejska a Kočičky - drží skvěle pohromadě a nuda, aspoň v mém případě, skutečně nehrozí. Hackett je nejen výborný multiinstrumentalista, ale především skladatel a důmyslný aranžér. Do své hudby bez sebemenších skrupulí implantuje velké množství mnohdy exotických hudebních nástrojů a velmi zásadní je i jeho spolupráce s Rogerem Kingem a The Underwold Orchestra. Hudba se tak s lehkostí a grácií pohybuje od rocku po world music a částečná orchestrace ji posouvá až někam na úroveň filmových soundtracků.

Album je i přes svou různorodost velmi kompaktní, ale pokusím se vybrat aspoň několik nejzajímavějších skladeb tak, jak to cítím já :

Tak především byly by to úvodní Transylvanian Expres a potom ze stejného motivu těžící, předposlední A Dark Night In Toytown. Zvukové efekty, pádící rytmus a hustý les smyčců na mě působí mystickou, úzkostnou, až hororovou atmosférou.

Za další z vrcholů alba považuji čtvrtou, neskutečně temnou a sugestivní Down Street. Démonický přednes mi podsouvá vzpomínku na Toma Waitse a celá bizarní píseň mi svým laděním připomíná velmi podobnou The Devil is an Englishman z alba "To Watch The Storms".

Man In The Long Black Coat. Původní Dylanovu skladbu neznám, ale Hackettův cover je vskutku podmanivý a napravuje můj poněkud vlažný vztah ke country music.

Pak je tady několik křehkých písní, s těmi pro Hackettovu tvorbu tolik typickými vrstvenými a harmonickými vokály. Líbí se mi jak Set Your Compass, tak To A Close, s krásnou flétnou Johna Hacketta.

Smyčcová a sladkobolná nádhera She Moves In Memories jako kdyby vypadla z nějakého romantického filmu. Navazuje a postupně rozvíjí melodii skladby "To A Close" a je úplně jedno, že jedna je v pořadí sedmá a druhá pod předvolbou číslo třináct...

Pokud znáte a líbí se vám o tři roky starší To Watch The Storms, nepochybně si zamilujete i tuto desku. "To Watch ..." jsem svého času ohodnotil pěti hvězdičkami, tady nemohu jinak. Mistrovské dílo.



reagovat

horyna @ 24.04.2016 16:58:30
Snake: tak koukám že jsme měli skoro ve stejné době, podobně silný zážitek s hudbou mistra Steva.

Snake @ 25.04.2016 06:50:40
Chtěl jsem jen připojit pár řádek a hodnocení pod tvou (výbornou) recenzi. Nakonec se mi to rozrostlo a tak jsem to sem vlepil samostatně.

Pokud si dobře vzpomínám, k albu jsi mě dostrkal ty. Reckou na Wolflight...

horyna @ 25.04.2016 07:23:48
Snake: jsem strašně rád že někdo další přidal Steva H., alespoň jsme se krapet rozrostli (mi, co jej milujem). A ty jsi tedy dokompletoval jeho poslední desky??

Snake @ 25.04.2016 07:40:28
Jen "Wild Orchids" a "Wolflight". "Beyond The Shrouded Horizon" mě při nástřelu tolik nezaujala a na "Out of the Tunnel's Mouth" jsem si pořád ještě nenašel čas.

horyna @ 25.04.2016 07:46:00
Snake: Dobrá, dobrá, tak ještě To Watch..., :-) ale i tak super, že panuje spokojenost

Snake @ 25.04.2016 08:03:34
"To Watch The Storms" vlastním. Bylo to první album, které jsem od Hacketta slyšel. V tom roce 2003 to pro mě byl docela šok, ale rychle jsem si ho oblíbil.

horyna @ 25.04.2016 08:23:38
Snake: už vidím ty reakce na EasyRocker-ovu recenzi, tak super, no a nedá mi se nezeptat na Stevova první díla, slyšel jsi, znáš ?

Snake @ 25.04.2016 08:29:21
Znám. První tři jsem si koupil. Jsou výborná.

horyna @ 25.04.2016 08:33:00
Tak vítej v klubu mistra Hacketta :-)

21.04.2016 horyna | #

Společně s předešlou deskou To Watch the Storms, představuje v mých očích projekt Wild Orchids naprostý vrchol sólové tvorby Steva Hacketta. Čarovné multižánrové album, jež s velkým přehledem nekompromisně boří všechny hudební mantinely a svou dominantní silou ovládá široké emotivní spektrum, které je sto obsáhnout posluchačovo nitro. Alba jež dal mistr světu v 70-letech se svou originální partou nesnesou srovnání, jeho sólové výlety plynule navazující a nesoucí v sobě odkaz Genesis, vyzdvihují jeho obdivovatelé taktéž k nebesům. Ovšem způsob jakým se vracel na scénu a skutečně silně udeřil prostřednictvím zmíněné To Watch the Storms je prostě mimořádný a zcela jedinečný. Sama skutečnost, smět intenzivně prožívat tenhle druh umění působí milovníkovi Stevovi kytary neskonalé potěšení a velmi často navozuje nepopsatelné stavy. Vydejme se tedy spolu po stopách jednotlivých písňových útvarů.

Při letmém pohledu na název první skladby, je jasné v jaké oblasti se budeme úvodem alba pohybovat a skutečně pojmenování Transylvanian Express plně odpovídá hrůzostrašnému vpádu hudební stránky věci do našich představ, dokonalou podobu navozují jak smyčce, různé druhy mandolín a kytar, to vše v ostrém tempu. Percusemi a cizokrajně znělými kytarami přičicháme k orientální melodii Waters Of The Wild. První, silně emotivní vokální kus Set Your Compass- připlouvá na melancholických vlnách klasických kytar v znečně mlhavém oparu, tato Hackettova poloha mi dávkuje ony těžko popsatelné pocity plné vášně a senzibilního vypětí. S Down Street- mezi nás přichází temnota a hněv, vokální složka je recitována až s odpudivým opovržením, ta hudební je dokonale vyvážena zvuky bicích, kytar, akordeonu a samlovaných zvuků. Beatlesovsky zkreslený vokál v A Girl Called Linda- i temto podporované metličkami a flétnovým sólem upomíná na časy dávno minulé, daří se jí to opravdu mistrně. Bluesová poklona Blue Child, přechází do dalšího hudební orgasmu nazvaného To A Close- k donalosti mu postačí fantaskně padající kytarové tóny, jemné předivo příčné flétny a mistrův nadpozemský vokál, když se přidá navrch dětský sbor za asistence varhan, slzy se do očí hrnou sami. Ještě decentní orchestrální vložka a v tu ránu vstupujeme do útrob drsně znějícího riffu v Ego & Id- zcela neslýchané a tvrdé věci. Dylanova cover verze Man In The Long Black Coat- v Hackettově sytém vokálním podání dostává navíc velmi smyslný esprit. Tlumené údery za doprovodu orientálních kláves, provázejí diváka po stařičkých cestách dávný civilizacích Babylonie a Asýrie v Cedars Of Lebanon- flétna a silný basovo smyčcový vpád dokonávají přerod písně pohybující se mezi různými žánry. Wolfwork- skotské dálavy plně evokují orchestrální hrátky podložené různými vokálními polohami s využitím přidaných efektů, kde více se stírají hranice stylů, než v posledně jmenovaných písních. Po božské swingující miniátuře Why, tu máme She Moves In Memories- dálavám plně se otevírající, opět silně orchestrální kompozice, skupenství čisté a nefalšované krásy, člověk žasne nad malebnými tóny které nás přímo "přikrývají" svou láskyplnou něhou. Charakter čtrnácté The Fundamentals Of Brainwashing- je zprvu zcela odlišný, ovšem v refrénu přichází opět ono zvláštní kouzlo vykoupení. How- kytara přímo sténá pod mocnými údery bicích, industriální tempo koresponduje ve značném rozporu k sólové Steveově kytaře a vytváří tak neprostupnou hranici, kterou se pokouší divák přejít na druhou, smířlivější stranu. Klavírní melodie mu v tomto hledání má napomoci, jenže značnou překážku zde vytváří tupé basové údery. Strašidelně děsivou atmosférou oplývající A Dark Night In Toytown- se prezentuje další z poloh Stevova pozoruhodného talentu, tempo přidá na rychlosti a myčcové a flašinetové zvuky jsou navýsost originální. Celé to divadlo zakončí tóny klasické kytary vsazené do drážek Until The Last Butterfly.

Nebudu chodit kolem horké kaše, jedno z vůbec nejinspirativnějších děl jaké kdy bylo stvořeno. 10/10
reagovat

EasyRocker @ 22.04.2016 04:41:34
Steve Hackett je u mě nedoceněný génius a jeden z nejoblíbenějších interpretů vůbec. Jen málo jeho děl by nedostalo plný počet, je to zkrátka srdeční záležitost. Trojlístek Voyage of the Acolyte, Spectral Mornings a To Watch the Storms asi mě představuje ještě to úplně nej...

horyna @ 22.04.2016 10:28:47
EasyRocker: tak máme zase jeden stejný názor na společného oblíbence. Také nechápu-Genesis mraky recenzí, Hackett poskromnu. Copak je v těhle končinách taková neznámá? Obrovská škoda pro pokrokové fans, štěstí ale pro nás co si cestu k této jidinečné osobnosti našli.

EasyRocker @ 22.04.2016 10:34:52
Přitom se nikdy nijak nevyvyšoval, přes svou hudební genialitu působil vždycky velmi skromně. Podobná hřehká krása jako u něj je třeba i u desek Anthony Phillipse, které mám rád vlastně stejně:)

horyna @ 22.04.2016 10:47:16
Zajímavý typ, díky za něj, začnu prověřovat. Nebyl jsi také na jeho nedávném Genesis-koncertu v Praze? Stálo to za to. A co říkáš třeba na jeho poslední desky, dle mého, pořád obrovská kvalita.

EasyRocker @ 22.04.2016 10:51:35
horyna: bohužel...byl jsem mimo republiku ... tak se mi to stane vždycky, když je tady někdo, na koho bych 100% ně šel (s R. Watersem se mi to stalo už dvakrát!) :-( Phillipse určitě zkus, je to podobně křehké, je tam víc folkový nádech a ty jeho 12-strunky... ale stejně krásné:)

Jarda P @ 22.04.2016 10:54:13
Z mého pohledu se moc nedivím, že je tady na Hacketta málo ohlasů. Ač jsou Genesis s ním jedni z nej, jeho sólové tvorbě jsem nikdy na chuť nepřišel. Mám jeho desky sice na HD, ale žádná z nich kromě Wolflight mě nepřesvědčila, abych si ji pořídil na CD. Stejně tak to mám s deskami Bankse a Gabriela (kromě jedničky). Genesis Revisited, to je jiné kafe. Hlavně naživo.

horyna @ 22.04.2016 11:12:08
EasyRocker: KteréhoPhilipse bys doporučil, první tři? A co teda ty a posledni Stevova alba?

horyna @ 22.04.2016 11:21:14
JardaP: zvláštní,přitom první desky pokračuji v tvorbě prvních alb Genesis. Tak aspoň že Wolfík nezklamal, má kouzelně tajemnou atmosféru a jedinečné aroma.

Petr87 @ 22.04.2016 11:28:43
horyna: Čau! Jestli se do toho můžu taky vložit, tak za sebe bych od Phillipse doporučil tyto desky: "The Geese And The Ghost", "Wise After The Event" a de facto celou albovou řadu "Private Parts and Pieces". ;)

horyna @ 22.04.2016 12:11:11
Petr87: ahoj a díky moc za typy,obuju se do toho, mohu tedy čekat něco na způsob prvních Hackettových desek??

EasyRocker @ 22.04.2016 13:22:03
Potvrzuju, obě alba zmíněná Petrem87 jsou geniální :)

Petr87 @ 22.04.2016 15:21:20
horyna: Nz! Nemůžu říct, že to bylo něco úplně na způsob prvních desek Steve Hacketta, ale hudba je to nepochybně výborná, inspirativní a samozřejmě řemeslně na úrovni. :)

horyna @ 22.04.2016 17:45:44
Tak pánové ještě jednou díky za možný nový objev:-) už se těším

16.02.2007 Mayak | #

Najprogresívnejší člen najslávnejšieho zloženia gigantu GENESIS, večný hľadač a pozitívny hudobný nespokojenec Steve HACKETT vydal koncom minulého roku dosku, ktorá sa v jeho bohatej diskografii /vyše 20 štúdiových a nespočet živých a kompilačných albumov/ blíži atmosfére vrcholu jeho sólovej tvorby - albumom z konca 70.rokov "Spectral Mornings" a "Defector" /isteže naj-art-rockovejší je "Voyage Of The Acolyte".../.
Po priemerných doskách z 80. a 90. rokov sa Steve opäť jasne zviditeľnil už albumom "To Watch The Storms" /2003/, ale novinka je ešte o niečo lepšia.
Sedemnásť rozmanitých kompozícií, každá s inou atmosférou a inštrumentáciou, emocionálna nádhera.
Mojimi favoritmi sú krehké, baladické skladby "Set Your Compass", "To A Close" a "The Fundamentals Of Brainwashing", ale zaujímavé sú aj ďalšie - "Blue Child" s gitarovým sólom alla Brian May, country cover verzia Boba Dylana "Man In The Long Black Coat", alebo "She Moves In Memories" s nádhernou hrou Steveho brata, Johna Hacketta na flaute.
Navyše všetky spievané party sú "dielom" samostného Stevea,výpomocou je mu iba jeho stabilný koncertný bubeník - Gary OToole. Spev, ktorý nikdy nebol nejak silnou stránkou Stevea pasuje do konceptu albumu doslova perfektne a jeho farba na pomedzí Franka Zappu a Nicka Cavea pôsobí často až uhrančivo...
Album je skutočne jedným z vrcholov hudobného roku 2006.
Hodnotenie: 4,5/5.

reagovat

PaloM @ 20.06.2009 16:41:32
Úplne súhlasím, už takmer týždeň sa neviem nasýtiť Darktown, To the Watch the Storms a tohoto. Wild Orchids určito patrí k najlepším titulom, nahratým za poseldných 10 rokov.

Brano @ 21.06.2009 03:15:14
Palo, to som dosť prekvapený, že sa nevieš nasýtiť Darktown-u. Ja som mal v zbierke originál cd, ale tá hudba ma tak strašne deptala, že som ho nakoniec predal.A veľmi výhodne. Úprimne povedané, som rád,že som sa toho zbavil.

PaloM @ 21.06.2009 04:07:44
Čakal som Brano, že sa ozveš. Konečne sa našla platňa, kde sa nezhodneme :-) Viem, čo si už o tom písal, "každý ma svojho Watersa" - mojím "Darktownom" je zase "Amussed to Death". Počul si to CD asi často, keď si to mal, ja zatiaľ len raz a spomenul som ho spolu s ďalšími od Hacketta, čo teraz točím dokola. V porovnaní s ostatnou tvorbou Darktown nepôsobí negatívne. So súčasným životom a stresmi máš samozrejme pravdu a práve Hackettova tvorba prevažne pôsobí ukľudňujúco.

Brano @ 21.06.2009 09:22:24
Palo: Steva Hacketta mám rád ako bývalého člena Genesis,kde bol veľkým prínosom.Z jeho sólovej tvorby mám v zbierke prvé dve platne(Voyage...a Please dont touch).Ešte som mal Cured(1981),ale tú som tiež predal,lebo som bol z nej sklamaný.Avšak z Darktown-u som mal hrôzu.CD som predal síce mierne pod cenu, ale na to aká je to hrôza -veľmi výhodne :-).

PaloM @ 21.06.2009 10:18:13
Brano, po riadnom napočúvaní som si kúpil nedávno 3 CD: Voyage of the acolyte, Spectral Mornings a Defector po 8,3 eur v mjuzik.sk. Please don t touch som vynechal, je tam ale pár krásnych skladieb. Páči sa mi i Highly strug z prvého obdobia. Pred r.2009 som sólovú tvorbu Hacketta nepoznal a možno preto ma tak chytil. Práve na prvých CD sa ukázalo, aký mal význam pre Genesis.