Pavlov's Dog - At the Sound of the Bell (1976)

Druhý album Pavlov’s Dog sa volá At the sound of the bell a začína tam, kde prvotina skončila.

Takže je tu hneď na úvod jemná balada She came shining s tradične naliehavým refrénom. Aj tak sa však nemôžem zbaviť dojmu, že sa kamsi vytratila chuť všetko preháňať za hranicu bežných citových vydieraní. A to je škoda. Standing here with you (Megan's song) uspáva až priveľmi, Mersey si mohla odpustiť saxofón, Valkerie sa snaží o istú dávku smutnej nálady, čo sa mi páči, Try to hang on naberá tempo, pričom sa vyhýba akejkoľvek búrlivej a neviazanej polohe, čo je vcelku umenie, ja by som sa nezdržal. Gold nuggets má v sebe konečne iskru debutovej melanchólie (akokoľvek rozporuplne to znie), She breaks like a morning sky korčuľuje po tenkom ľade swingujúceho rytmu a nemiestneho gýču, ktorý zaisťujú dychy. Majestátny úvod Early morning on ma preberá z podriemkavania, ale priskoro sa z toho vyliahne ďalšia jednoduchá balada. A tak prichádza obligátne „to“ najlepšie na koniec. Did you see him cry sa spočiatku snaží budiť dojem, že pôjde o klavírnu kompozíciu, ale postupne sa nabaľuje rytmika, klávesy i gitara, ktorá konečne aj sóluje. Prekvapivo artrocková zmes striedajúcich sa motívov a rozľahlých (na pomery albumu) inštrumentálnych pasáží pôsobí, ako keby sa do spolku tradičného vyšívania čipiek priplietol Strihoruký Edward a vniesol tam trochu vzruchu.

Príjemný album, trošku moc umravnený na môj vkus (miestami až nudný), čo neznamená, že si ho občas rád nevypočujem.
reagovat

Americká pomp-rocková (ale místy spíše pop-rocková) kapela jménem Pavlov´s Dog vznikla v polovině sedmdesátých let ve státě Missouri. Od začátku do ní byly vkládány velké naděje, zejména z toho důvodu, že jejich zpívající frontman David Surkamp byl majitelem nezaměnitelného hlasu takového pojetí, které na koncertech hraničilo s ječením. Možná proto se předpokládalo, že tato originalita posílí i obchodní bilanci vydávaných alb…
U nás byla kapela známa spíše mezi hudebními fajnšmekry, ale plošně to podle mého soudu nebyl nějaký úctyhodný hudební derivát britskému rocku. Jeho pozici posílila okolnost, že se jako host v jejich řadách objevil renomovaný britský bubeník Bill Bruford, který skončil v King Crimson v r. 1974 a nějaký čas „odpočíval“, než razantně nastoupil na britskou jazzrockovou scénu druhé poloviny sedmdesátých let.
Kapela vydala tři alba – to druhé At The Sound Of The Bell si teď trochu přiblížíme…

SHE CAME SHINING – bzučení mellotronu sebou přináší velmi zvláštní hlas, který jsem v úplném začátku byl schopen přiřadit ženskému pohlaví, vzápětí se ovšem hlas více zaoblí a získá konkrétnější podobu a my už víme, že zpívá chlap s opravdu mimořádným hlasovým timbrem… Hudební doprovod tvoří dlouhé varhanní plochy a celkem umírněná rytmika běžného typu s méně čitelnými basy a méně kreativními bicími nástroji. Zaujmou spíše vokální harmonie a spojení hammondek a klavíru. Několik bubenických přechodů skladbu uvádí do závěru….

STANDING HERE WITH YOU (MEGAN´S SONG) – další skladba začíná s baladickým nátěrem, v němž se propojuje klavírní hra se subtilními houslemi a David Surkamp zvolí lyrickou polohu svého zvláštního pěveckého pojetí. Akustická kytary dotvoří melodickou linku a z pozadí sem mellotron přináší smyčcovou vlnu. Aranžmá skladby prochází celkem nezáludně přímočarými postupy, které baladu hodně tlačí na popovou platformu. Nebýt Surkampova zvláštního zpěvu, mohl by tuto skladbu zpívat z oblasti pop-rocku opravdu leckdo jiný. Potvrzují to i nasládlé sbory a celkem očekávané harmonické postupy, které vás nijak neporazí a nezaujmou…

MERSEY – v mírně středním tempu ubíhá nostalgicky mírná další skladba, v níž se popřeje akustickým kytarám a kouzlení na elektrickou kytaru. Surkamp dobře frázuje a pokládá se do textového sdělení, ale mám opět námitku vůči přidanému dvojhlasu. Do mezihry vstupuje sólo na saxofon a v pozadí slyšíme perlení elektrického piana. Nijak se ale nepřibližujeme ani k jazzové formě, ani k nějakým daným kontemplativním náladám. Překvapuje mě, že americká skupina ze Středozápadu zvolila jako téma a název pověstné řeky Mersey, která počátkem šedesátých let dala vzniknout celému kytarovému stylu…(?!)

VALKERIE – první větší vzrušení s výraznějšími emocemi přináší až tato skladba. Zajímavě pojata rytmika, rychle akordické nálety akustických kytar a zvýrazněné elektrické kytary skladbu docela zajímavě zahájí, potom se ale aranžmá zase vrací do víceméně bezpečných harmonií. Všechno je zde více než čitelné a předvídatelné, což je pro mě zklamáním. Jistou změnu představuje dětský sbor, který krátce vstoupí do tématu. Bicí nástroje přinášejí očekávaný vzruch a změnu v několika prudkých breacích, ale jinak sborové hlasy, vytvářející Surkampovi pozadí se neustále vracejí mezi mellotronovými vlnami zpět za bubenických breaků a dlouhých tónových zvukových tapet, které čeří krátkými tóny saxofon…

TRY TO HANG ON – v rychlejším tempu přichází další skladba. Pravděpodobně zde byla ambice napsat hit. Má jistý tah na branku a určitou podbízivost. Baskytara se probudila z letargie a spolehlivě s bicími hrne skladbu do popředí. Probudil se také kytarista Stephen Scorfina, který nasadil docela zajímavé sólo, ale je kouskované a spíše by mu svědčilo, kdyby dostalo rozsáhlejší plochu k sebevyjádření, což je dost škoda. Jak pro kytaristu, tak pro skladbu samotnou….

GOLD NUGGETS – další baladická záležitost se zvonivými akustickými kytarami a s dlouhými tóny hammondek, mellotronu a synthesizeru. Surkampův hlas má svou naléhavost, ale už máte neodbytný pocit, jak oba všechny hlavní nosné nápady, které měly přinést albu cennou devízu vyplýtval a vy teď posloucháte jenom jejich rozmělňování. Nezachrání to ani kytarová mezihra. Ty postupy začínají být klišé a bohužel se nemohu ubránit dojmu, že také nudí…

SHE BREAKS LIKE A MORNING SKY – tahle skladba vybočuje z daného konceptu. Baskytara a bicí nástroje navodí mírný jazzový odér a také saxofon naznačí, že by zde mohl vzniknout prostor pro větší kreativitu. Bohužel se ale vokální linka doprovazečů a Surkampa nijak nemění a ani klávesy a kytara sem nepřinášejí nějaké progresivní aspekty. Takže je to saxofon, který skutečně renomovaného hostujícího Michaela Breckera dodá skladbě na zajímavosti, ale ostatní jsou „hodně při zemi“.

EARLY MORNING ON – písničkářská linie se drží stále v daných šablonovitých schématech. Proaranžování mezotronem a skutečnými smyčci sice drží harmonii, ale i když zde pár rytmických breaků zvíří hladinu, tak…. Ano, teď přichází zajímavé intermezzo v podobě odlišně pojatého vokálního tvaru, což mě na chvíli zaujalo, ale jenom na chvíli, protože se zase vracíme do opakující se formule přehledné melodie, ve které se dále už nic neřeše a nic ani nepřihodí, třebaže bubenické breaky zbrázdí obligátní melodický nános…

DID YOU SEE HIM CRY – závěrečná skladba začíná mellotronovým úvodem, na která naváže docela zajímavé klavírní téma (trochu v duchu Renaissance), ale to už se zdálky hlásy prostorný sound sóla elektrické kytary. Zde ovšem dochází k instrumentálním překvapením, která nás během celého alba opravdu míjela. Zhustěné téma kláves, kytary, rytmických proměn kapela opravdu sluší. Instrumentálním kouzlům jsem náhle uvěřil, trochu zde slyší rané Genesis, i když se snaží melodická linka více zpřehlednit celé téma, aby se skladba stala srozumitelnějším útvarem a tendence vrátit skladbu do písničkové produkce zde cítíte, ale přesto musím konstatovat, že možná právě poslední skladba mě zaujala nejvíc v rámci instrumentálních proměn kapely a je mi líto, že se podobné eskapády varhan, synthesizerů, mellotronu a rytmických proměn a klavírních nájezdů neobjevovaly na albu častěji…

Recenzent má nevděčnou úlohu, jak se v případě daného projektu k albu vymezit. Nebýt poslední skladby, která se mě opravdu líbila a mile mě překvapila, nebylo by z mého pohledu na albu At The Sound Of The Bell moc co pochválit a čím se nadchnout.
Mám takový neodbytný pocit, jakoby americká scéna potřebovala v polovině sedmdesátých let reagovat na různé britské podněty přicházející z artrocku, psychedelického rocku a volný variací a Pavlov´s Dog měli tento prostor nějakým způsobem vyplnit. Nechci říct, že se jedná o nějaký hrůzný hudební derivát – to určitě ne – ale jsem hodně daleko od projevování nějakého nadšení nebo ohromení. Nezachrání to ani Bill Bruford (na albu uváděný jako William Bruford) a tak zůstávám ve svém hodnocení hodně vlažný. Ani překvapení v podobě poslední skladby nevytáhne moje hodnocení výš jak na tři hvězdičky…










reagovat

"Bring Back The Good Old Days"

Tak jsem si At the Sound of the Bell musel pustit hned. Vyzískal jsem obě alba najednou, ale dlouho jsem nemohl to první dostat z přehrávače, pak se mi to jednoho dne povedlo, ale trvalo dlouho, než jsem klidnějšímu pojetí hudby Pavlov's dog přišel na chuť.
Každopádně nastaly změny v sestavě, kapela se zbavila houslisty Carvera a bubeníka Safrona, přibrala kytaristu Thomase Nickesona, na bicí si zahrál Bill Bruford. Dále je tu mnoho hostů - saxofonisté, kytaristé, sbor... A více balad.
Úvodní She came shining navazuje na náladu prvního alba, balada Standing here with you potvrdí zklidnění a méně pompéznosti. Patří k nejkrásnějším baladám, které kdy kdo napsal.
Mersey je celkem nevýrazná píseň, zato ve Valkerie se vrací nálada prvního alba takřka se vším - promyšlené aranžmá, stupňující se napětí ve slokách, pompézní refrém, dokonce i Bruford je tu výraznější, než v písních předchozích.
Try to hang on se ani nestihne rozjet a končí, jinak příjemná swingující rozjezdovka. Golden nuggets je další pomalá, ale nikterak výrazná.
V She breaks like a morning sky máme další bezstarostnou swingovku se saxofonovou sekcí a divokým sólem.
Early morning on začíná pompézně, výrazným klávesovým motivem. Optimistická píseň ve středním tempu, další z mých oblíbených.
A podobně jako na Pampered Menial, i zde se končí nejdelší skladbou - Did you see him cry. Mellotron a klavír v úvodu, pak se zvolna přidá kapela, přeneseme se přes kytarové a klávesové sólo, pak přichází motiv na sedm, opravdu progresivní záležitost, přibližně po dvou a půl minutě se připojí Surkamp, bohužel je to tu místy podobné jiným písním kapely, především té předchozí. Ale instrumentální mezihra je nečekaná zběsilost.
Závěr je to pěkný. Ani v případě této desky se kapela nemá za co stydět. Vracím se k ní rád. V e své době jistě patřil tento soubor mezi progresivní party, dnes bych to viděl jako příjemný, celkem nenáročný art/pop-rock.

reagovat