Beck, Jeff - Jeff Beck Group (1972)

Druhá (a závěrečná) etapa existence Jeff Beck Group, seskupení okolo schopného kytaristy a bývalého člena slavných Yardbirds, trvala ještě o něco kratší dobu než první období. Přesto ale během dvou let, po která Beck se svými novými kumpány brázdil evropská a americká pódia, vznikly dvě vcelku povedené připomínky situace, kdy se Jeff ze svého pevného blues-rockového zázemí opatrně rozhlížel, co že se to na širém rockovém světě začíná kuchtit s tím jazzem - a za několik let to všechno začal zužitkovávat. Ale nepředbíhejme. Na jaře roku 1972 ještě Beck tvrdí muziku s čistě rockovými spoluhráči a zrovna mu vyšlo druhé album této sestavy, eponymně nazvané Jeff Beck Group.

To nejlepší, co tahle deska přináší, se podle mě nachází zhruba okolo její poloviny. Jde především o parádní instrumentálku I Can't Give Back the Love I Feel for You a klavírem vydatně podporovaný nářez Going Down. Co na tom, že si Beck obě skladby vypůjčil z repertoáru jiných umělců, když zvláště první jmenovanou tak osobitě jako on těžko kdo zmáknul. A do třetice všeho coverovaného - z I Got to Have a Song už originál Stevieho Wondera sice kouká trošku okatěji, ale Beck dokázal ustát i funkové vlivy a zajímavě jimi svou verzi obohatit. Z autorských věcí na desce sluší zmínit další (a o něco méně "sešněrovanou") instrumentálku Definitely Maybe a možná ještě klavírem zajímavě vyšperkovanou Sugar Cane. A zapomenout nesmím ani na hutný otvírák Ice Cream Cakes.

Poslední deska Jeff Beck Group je podle mě ze čtveřice alb nahraných pod touto hlavičkou nejslabší. Perfektní kousky Truth a Rough and Ready jsou kvalitou materiálu o pěkný kus výš, a i v pomyslném souboji s Beck-Ola u mě eponymní deska ztrácí. Tři hvězdičky budou dneska tak akorát.
reagovat

Eponymní deska Jeff Beck Group se zároveň stala náhrobním kamenem tohoto bandu, neboť je posledním zářezem zmíněného uskupení v beckovské diskografii.

Jaká je? Beck si po Rough and Ready asi uvědomil, že dal Midlletonovi za klavírem až moc velký prostor, a tak můžeme slyšet návrat k šesti strunám a Beckovskému kouzlení, které se převaluje v tradičních rock až jazz-rockových škatulkách. Podotknu, že místy na mě dýchl jakoby až funky feeling, ale proč ne, Jeffovi to sluší a i když je tahle deska z první čtveřice asi nejslabší, tak se rozhodně není za co stydět.

Muzika je totiž navýsost chutná, deska odsýpá a velmi příjemně se poslouchá, žádné velké experimentální kočičárny, žádné velké výlety mimo základní strukturu skladeb, prostě prostě pohodička.

Z tracků bych rád poukázal na hitovou I Got To Have a Song (povšimněte si opravdu bravurních klavírních vstupů), tesknou klouzavou instrumentálku Definitely Maybe nebo fešný rytmický otvírák Ice Cream Cakes.

Tak co ještě napsat? Zkrátka a dobře, tenhle náhrobek se kameníkovi Beckovi podařilo vytesat velmi zručně.

**** - Jedny z těch lehce slabších čtyř hvězd, ale jenom lehce :).
reagovat