Curved Air - Phantasmagoria (1972)

Popsat nezasvěcenému teoretikovi hudbu kapely Curved Air, asi těžko bych hledal nějaký příměr, nebo osnovu, podle které by se dala tato pětice zaškatulkovat. Ale stačí se podívat na dobu vzniku prvních alb a představenou nástrojovou rozmanitost a všem musí být jasno, že slovo progres je v záhlaví skupiny použito správně. Kapela se ovšem pohybuje po zpevněném ledě klasik rocku i jazz rocku a z každého si uzme pořádný kusanec, promíchá, procedí, pročistí, až vypadne kristalicky čistá substance, kterou k nebi poponáší malebně svěží, překrásný hlásek Sonji Kristiny.

Je tu pár experimentálnějších, méně melodičtějších a méně přistupných věcí, ale představená, rockově klasická formule, patří do kategorie- uchvatné zboží. Snad nejimpozantněji boduje první trojice skladeb, v čele s historickou freskou Marie Antoinette (v níž vystihnutá atmosféry konce 18. století nemohla vyjít velkolepěji). Houslovým spektáklem proložená romantika Melinda (More or Less) a dechově bohatá, hravá Not Quite the Same. Na piedestalu "umění sedmé dekády" stojí rovněž skladba titulní, s precizně sezpívanými sbory i trošku dekadentní hříčka Once a Ghost, Always a Ghost.

Desku Phantasmagoria považuji za výstavní zboží v krámu Curved Air a jednu z nejzajímavějších nahrávek, rozkvetu hudení periody oněch sedmdesátých let.
reagovat

Ryback @ 26.05.2017 12:33:42
Při vší úctě k Annie Haslam mě žádná zpěvačka nebaví tolik, jako barva hlasu a způsob zpěvu Sonji Kristiny. Výborné album a souhlasím Horyno, pro mě jsou první dvě skladby na tomto albu klenoty v jejich tvorbě.

Balů @ 26.05.2017 17:55:11
Dík za připomínku výborné desky od skvělé kapely a úžasné zpěvačky.

horyna @ 27.05.2017 09:26:16
Ryback, Balů: díky za reakce. Sonja Kristina, je vedle Annie Haslam zřejmě nejpůsobivější a také hlasově nejpříjemnější zpěvačkou (art) rockových dějin. Na tom se nejspíš shodne většina z nás, co sem občas zastrčí frňák. Když si člověk jako bonus vygůglí její fotky z ranného mládí, spatří nezkonale krásnou, sexy působící ženu, ze které magická vyzývavost i zvláštní drsná vzpurnost doslova vyzařuje.
Zkráceně, prostě je to kočka jako hrom!

Ryback @ 27.05.2017 09:56:32
Horyno, je to přesně jak píšeš. Viděl jsi (třeba na ytb) Curved Air - The Lost Broadcasts?
>> odkaz

Radost na ni pohledět ;-) . A ještě v kombinaci s takovou hudbou... To pak člověka baví hned dvakrát :-).

horyna @ 27.05.2017 10:03:23
Svatá pravda, odkaz použit, už to frčí. Ale být orientováni trochu jiným směrem, Sonja by zas taková hitparáda nebyla :-)

Phantasmagoria je v poradí tretím počinom zaujímavej hippiesáckej kapely Curved Air a na prvý pohľad zaujme akurát názov albumu, ktorý je vyčačkaný až beda. Inak sa na obale nenachádza nič, len prázdna plocha, tento minimalizmus podľa mňa predajom nesvedčí.

Samotný album začína nevinne, jemné pradivo klávesových plôch doplní ženský zastretý spev, avšak po chvíľke zaregistrujete, že v pozadí nenápadne vyšíva hrdzavá gitara a skladba Maria Antoinette tak tvorí vydarenú psychedelickú náladičku, aká sa mi páči. Napokon sa z toho vyvinie ráznejšia rockovica, skvelé. Melinda (more or less) je jednotkou albumu. Ide o folkovo zaonačenú baladičku, gitara vybrnkáva, husličky dodávajú rozprávkový nádych a spev je jasný ako nápis na náhrobnom kameni. Not quite the same sa v úvode posúva niekam ku classical rocku, inak je to taká typická dobová psychedélia, časom príde aj na pokojné a znepokojivé pasáže v jednom. Klávesy dominujú. V razantnej skladbe Cheetah si vezme hlavné slovo Way a jeho husle veru ťažko umlčať. Aj rytmika dosadzuje určité nepriamočiare prvky, čím sa docielil ťažko progresívny výraz, aký je radosť počúvať. Nanešťastie sa týmto končí lepšia časť albumu a nastupuje dobová snaha o experimentovanie, ktorá sa moc nevydarila. Pripomienka debutového albumu v podaní Ultra-Vivaldi je sklamaním. Známy motív hrajú klávesy a vyžívajú sa v pazvukoch a akože ultra zrýchľovaní. Husle v tomto smere v pôvodnej verzii Vivaldi boli ďaleko lepšie, nehovoriac o tom, že tam hrala aj kapela. Našťastie to netrvá dlho. Titulná Phantasmagoria vracia klasickú „curvedairskú“ spievanku s folkovou, rockovou i klasicistickou psychedéliou. Žeriem ako Hammondky, tak husle. Voľné pole pre zvukové koláže bez akéhokoľvek zmyslu či estetickej hodnoty Whose shoulder are you looking over anyway? nie je možné hodnotiť, nakoniec to plynulo prejde do psychedelického besnenia Over and above, miestami je toho na mňa veľa. Našťastie od polovici prevládne ťažká, ale predsa len muzika. Once a ghost, always a ghost rázne dokončí celú dosku, je to skladba priam cirkusová, nadžezlý klavír a podobné vylomeniny dotvárajú pestrú tapisériu (ohohó, toto slovo som snáď v recenzii ešte nikdy nepoužil, asi ma ovplyvnil Merhaut – pozn. mňa) celého diela.

Podľa mňa je to dobrý album, psychedelici si prídu na svoje, mne by sa žiadalo menej bezcieľneho experimentovania v druhej polovici.
reagovat

Ryback @ 07.03.2014 20:20:12
Zdravím Hejkala!
Díky moc za připomenutí téhle skvělé kapely! Koukám, že tu není žádná reakce na Tvé recenze na tuhle kapelu a mě to nedalo a musel jsem zareagovat ;-). Naše cesty hudebního vkusu se sice trochu rozcházejí, ale na tom není nic špatného. Každopádně s recenzemi na tuto kapelu Ti musím dát za pravdu a souhlasit.
Curved Air (už ten surrealistickej název je výbornej) mám už dlouho naposlouchané celé a baví mě všechna jejich alba, i ona negativně kritizovaná poslední Midnight Wire a Airborne. Sám nevím úplně proč, nemůže to být jenom tím, že Sonja Kristina byla ve své době opravdu hezká ženská :-). Všem třem prvním albům bych dal dokonce asi pět hvězdiček… V lednu tohodle roku jsem si dávkoval postupně celé krautrockové Can včetně sólovek Czukaye a Schmidta a teď zase ujíždím po x té na Curved Air… jsou to hodně, hodně odlišný krajiny, ale pro mě obě nádherné… Ještě jednou díky za připomenutí téhle nedoceněné (podle mě) kapely… Mimochodem právě poslouchám album Midnight Wire… 2,38 hvězdičky na progarchives si tohle album opravdu nezaslouží.
Hezký víkend!

hejkal @ 08.03.2014 06:50:48
Ďakujem za reakciu. Midnight wire časom určite zrecenzujem, tak sa nechaj prekvapiť. :)

Poslední řadové album, které Curved Air nahráli v prapůvodní sestavě, vychází u Warner Bros. Records v roce 1972. Asi by se dalo označit za labutí píseň téhle kapely, která určitě mohla dosáhnout mnohem výš, než se jí to během její kariéry povedlo.

Album obsahuje další velký hit, píseň Marie Antoinette z dílny autorské dvojice Darryl Way/Sonja Kristina, vysoce je hodnocena i skladba Francise Monkmana, která dala celému albu název. Nesmím zapomenout ani na dvě skvělé instrumentálky Cheetah a Ultra-Vivaldi.

Zvuk Curved Air obohatili na Phantasmagorii hostující hráči na žesťové nástroje, nepřeslechnutelná je i hra na xylofon v podání Franka Ricottiho, známého jazzmana a výtečného studiového muzikanta.

Phantasmagoria je i díky němu hodně nadžezlá, podobně jako tři alba, která po odchodu z CA vydal Darryl Way se svou kapelou Wolf, jejíž profil bych tady rád někdy v dohledné době přidal.

Co se týče hodnocení, je Phantasmagoria považována za nejlepší album Curved Air. Možná bych i souhlasil, nebýt Monkmanova syntezátorového experimentování v písni Whose Shoulder Are You Looking Over Anyway?, kterou bych vám asi doporučil přeskočit.
reagovat

hejkal @ 12.04.2011 15:29:09
Som si istý, že som tu mal recenziu. Každopádne súhlasím so súhlasným hodnotením.