Bowie, David - Reality (2003)

V sedmdesátých letech vypadal Bowie jako našminkovaný transvestita s pózou hrdiny, přes kterou se někdo dokáže jen težko přenést. V letech devadesátých se upsal samplům a moderní technika ovládla jeho alba, toť krutá pravda.

Kdo vlastně tedy byl David Bowie? Přesnou odpoveď se nejspíš nikdy nedozvíte. David byl jako chameleon, jehož obrovský šatník obsahoval tisíce slušivých i odporných (ty především v raném stádiu) uniforem, které převlékal tak často, jak se mu to jenom hodilo. Tento "zvířecí živočich" posouval každou svojí nahrávkou tvář schovanou za maskou nepředvídatelnosti dál a dál, jiným, v jistých okamžicích revolučním směrem. Důležité je podotknout, že na konci devadesátých let hudebně skutečně významně dospěl a (spolu)určoval tok moderní (populární) hudby.

Nahrávka Reality tudíž může být (pro vás mladší) tím správným seznamovacím a prubířským kamenem tvorby svéhlavého Londýňana. Na první pohled se tváří velice přístupně, ale její náplň je velmi kvalitní a namícháná z tolika různých ingrediencí, s nimiž uměla kreativně pracovat pouze osobnost Davidova formátu.

Věřím, že tady budete příjemně překvapeni. Vlastně se dá konstatovat, že si zde písňová forma podává ruce s moderní dobou, ovšem kulantně spojeno (schválně neříkám slepeno) obloukem, protínajícím veškeré dostupné epizody jeho pestré tvorby.

Měřeno současným pohledem je Reality výrazně inspirativní záležitostí, nacházející se na několika protipólech hudebních věd posledních desetiletí tohoto vývojového směru. V dnešní, vesměs prázdné době, kdy přinést ze studia nahrávku s nápisem "svébytná" je prakticky nemožné, se dokáže snadno uplatnit, ale také vehementně přesvědčit. Je tu zachycen kus poctivého a sofistikovaného muzicírování.
reagovat

tykeww @ 16.03.2017 15:39:28
Jo, Reality mám hodně rád. Pěkná kolekce nápaditých písniček. Ovšem ty devadesátky bych u Bowieho také nezatracoval, Earthling je také kvalitní kousek. Sice dost poplatný elektronice a samplování, ovšem pořád je to vysoký nadprůměr. Ranou tvorbu Davida Bowieho bych nesoudil podle oblékání, to byl prostě glam. Hudebně byl zajímavý vždy a v sedmdesátkách to byla skvělá deska za deskou.

oř @ 30.04.2018 13:28:31
V sobotu dávali na artu zajímavý dokument o Bowiem, z posledních let jeho života. To byl panečku kreativní progrocker. Většího svět už nenajde.

PaloM @ 30.04.2018 18:43:56
Ide o tento dokument >> odkaz a naša TV to dávala cez Vianoce alebo novoročné sviatky.
Na mňa to zanechalo silný dojem a inšpirovalo ma vypočuť si posledných päť štúdioviek, ktoré som si veľmi obľúbil.
V minulosti som Bowieho povrchne vnímal, nemám problém priznať si.

Reality mě chytlo hned na první poslech, považuji ho za jednu z nejzdařilejších Bowieho desek. Dostala mě hned úvodní New Killer Star, stejně tak i cover verze Pablo Picasso a Try Some, Buy Some, Never Get Old z reklamy na vodu Vittel, v níž byly připomenuty mnohé Bowieho vizáže, plačtivá The Loneliest Guy nebo rocková Reality. Pro mě je vrcholem alba Reality písnička Days. Za zmínku stojí i dvě singlové věci Waterloo Sunset a Love Missfile. Tak tedy Davide, čekáme na další album. Heathen a Reality ti nastavilo laťku hodně vysoko.

reagovat

Ryback @ 18.03.2009 12:35:46
David Bowie teď prý v Berlíně připravuje nové album. Snad je to pravda, moc se těším. Mezi Bowieho alby od roku 1993 nenacházím žádné slabé, resp. žádné, které by se mi nelíbilo.

adam @ 01.06.2011 15:11:35
sa skor obavam ze uz nic nebude.... asi mu dosla para. som mal listok na koncert vo viedni a dva dni(cca) pred koncertom to zrusil. fuj

Matouš @ 03.09.2012 14:16:40
Mám Bowieho hudbu opravdu rád. Fascinuje mě na něm jeho neklidné hledačství, nespokojí se zažitým a objeveným stylem. Má potřebu neustále objevovat něco nového a také to objevuje. Je inovativní a invenční (třeba za cenu lapsů) a to mám na hudbě rád.

Ale zatím poslední studiové album Reality ukázalo jak na tom Bowie opravdu je. Hned první pecka New Killer Star je celkem hitovka - typický Bowieho rukopis. Jeden čas to pořád běželo na Mtv. Chytlavý riff, chytlavá melodie, vysoce nadstandardní popík. Jenomže hned další Pablo Picasso působí nepatřičně chtěně. Poprvé až na tomto albu se mi stalo (u téhle skladby), že Bowiemu nevěřím jeho masku. A to je průser. Dál mě zaujme už jenom primitivně jednoduchý, ale pořád ještě působivý popík s hitovými ambicemi Days. Vypalovačka Reality je perfektně ZAHRANÝ rock. Právě na ní jsem si uvědomil, že Bowie v pravém slova smyslu Rocker vlastně nikdy nebyl. On rockera hraje a buď se mu to daří víc nebo míň. Je to razantní věc, není špatná. Ale zkušeného posluchače neoslní - není to zkrátka nic zázračného. Teprve poslední skladba celého alba Bring Me The Disco King je něco, co jsme v tak čiré podobě u Bowieho dosud neznali - barově najazzlé piano, které drží celou asi šestiminutovou skladbu v napětí naprosto excelentní hudby, která hraničí s genialitou.

Celkově: Zvuk - čistý popík, žánr - střední proud. Kvalitativně velmi nevyrovnané album s několika silnými momenty a na závěr úchvatnou skladbou.

Zklamáním pro mě bylo, že v některých chvílích na mě Bowie nedokázal působit přesvědčivě. Únava materiálu je na tomhle albu citelná.