Caravan - Caravan (1968)

Debut Caravan a jejich tvorbu z první poloviny sedmdesátých let mám moc ráda. Prostřednictvím jejich hudby na mě dýchá závan vzpomínek na dobu dětství. Hudební charakter kapely Caravan je hravě zábavný, často až líbezný, a místy spadne do mírné psychedelické úzkostlivosti. Richard Sinclair a Pye Hastings mají příjemné hlasy, díky kterým si občas vzpomenu na Beatles.

Ve velmi spoře vypracovaném profilu čtu, že kapela patří do Canterbury scény. Právě ten pojem zadávám do Wikipedie a žasnu, kolik kapel kdysi v této oblasti působilo. Až na tři známá jména jsou pro mě ostatní pojmy absolutním tabu. Caravan patří jedna z prvních pozic a podle všeho byli právě oni tou neúspěšnější kapelou z tohoto regionu.

Už první skladba A Place of My Own má hodně specifickou atmosféru. Neznám žádnou jinou kapelu, která by se jim podobala. Asi to bude vězet ve zvláštně vypracované melodice, kterou hudebníci velice citlivím způsobem přehrávají. Projev Caravan není nijak bombastický, ani umělecky pompézní. Prezentuje se až okatě civilně. Možná právě to, mě k nim přitahuje.
reagovat

northman @ 31.05.2018 08:13:45
Caravan byla podle mě z canterbury scény nejpřístupnější kapela, viz tvoje srovníní s Beatles. Mně se vždy nejvíce líbili Soft Machine, Gong a Matching Mole, k této scéně patří i zakladatelé hnutí Rock In Opposition, Henry Cow. Díky za recenzi, budu si muset Caravan pustit :-).

steve @ 31.05.2018 08:27:15
Caravan byli z celé canterbury scény jedna z nejdéle působících kapel. Souhlasím s northmanem, ve srovnání s takovými Soft Machine, jsou pozdní Caravan takřka pop. Debit ano, dobrá volba, příští alba jsou však daleko rafinovanější.

lover-of-music @ 31.05.2018 09:09:00
Terko, jsem strašně rád, že jsi zrecenzovala tohle album. Mám ho moc rád. Skladby jako Policeman, Ride a nebo zejména Magic Man, ty prostě můžu kdykoliv. A souhlasím i se "zvláštně vypracovanou melodikou". Tohle album prostě má své kouzlo, které mu nikdo nevezme.

Vyzkoušej i album In The Land Of Grey And Pink, to je taky hodně povedené, až na tu druhou stranu, kde se nachází dlouhá roztahaná suita Nine Feet Underground. Ale ta první strana je výborná.

terka @ 31.05.2018 09:25:09
lover-of-music: první období Caravan doma máme, takže ty desky znám. Netvrdím, že jsem je slyšela milionkrát, ale třeba In the Land.....znám asi nejvíc a líbí se mě celé. S dlouhými skladbami nemám problém.

lover-of-music @ 31.05.2018 09:45:39
terka: Já taky nemám problém s dlouhými skladbami. Třeba Topographic Oceans, Close To The Edge od Yes nebo Thick As A Brick od Jethro Tull přímo zbožňuji (no, to je slabé slovo), ale tam se neustále něco děje, kdežto u Nine Feet Underground se skoro celých 20 minut nudím a táhne se to. Ale to je můj čistě subjektivní pocit.

Těším se na Tvé další recenze a doufám, že to budou opět klasické 60. léta.

Jarda P @ 31.05.2018 10:51:13
Caravan mám až po The Album a všechno to jsou povedené věci, i když takové Better By Far by někdo označil za hodně popové. Z novějších desek mě mile překvapila Battle Of Hastings. Jejich melodika je to, co se mi na nich líbí, na rozdíl od Soft Machine.

northman @ 31.05.2018 11:29:22
Já mám Caravan ve sbírce po For Girls Who Grow Plump in the Night. Podle paměti, už jsem je dlouho neslyšel, tak nejvíce se mi líbila Waterloo Lily, možná proto, že byla taková trochu jiná než ostatní desky. První tři desky mi hodně připomínají první dvě desky od Soft Machine.

Snake @ 31.05.2018 15:46:18
Tenhle debut nevlastním, ovšem Caravan mám rád. Líbí se mi vokály, melodie aj dlouhá inštrumentální kouzla. Nejraději mám In the Land of Grey and Pink z jednasedmdesátého, jíž šlape na paty téměř stejně tak pěkná "If I Could Do It All Over Again, I'd Do It All Over You".

PaloM @ 01.06.2018 11:11:55
V mladosti som túto skupinu nepoznal, nemal som možnosť. Pár rokov som ich fanúšik a to vďaka Progboardu. Zásadné albumy v zbierke CD mám.
Tento debut je dobrý, u mňa zostáva za tri hviezdy. Kebo som mal pri nich nostalgiu z mladosti (ako pri iných skupinách či sólistoch), jednu hviezdu by som pridal :-)

steve @ 06.07.2023 14:17:32
Když poslouchám Camel, vzápětí mám chuť i na Caravan. Sound je tedy ještě trochu rozhádaný, experimentální, na dvojce si to už daleko více sedlo.

Caravan jsem objevil, když už jsem byl na pokraji hudebního zoufalství, a tato kapela donesla výrazné světlo do mého hudebního světa. Dočetl jsem se o nich, že pochází z nějaké Canterbury Scene, kde se hraje především jazz a avantgarda. Po poslechu tohoto alba jsem dospěl k závěru, že tomu tak není.

Toto album je jedna velká parádní psychedelická jízda. Jestli chcete zažít pořádný trip, tak ani nepotřebujete LSD. Stačí si lehnout na vodní postel, nasadit sluchátka, zavřít oči a pustit si debut od Caravan a ještě k tomu dýchat jahodovo-vanilkový dým. Zaručuji vám takových 35 minut, jaké jste ještě nezažili. Skladby jako fantastická Ride, hitovka Policeman, šílená Cecil Rons, originálně melodická Grandma's Lawn a nebo nádherná Magic Man (tu prostě miluji) patří k těm nejlepším psychedelickým skladbám, jaké jsem kdy slyšel.

Ale kdyby bylo na mě, nechal bych okamžitě vyměnit obal, protože ten mi ve spojení s hudbou vůbec nesedí. Možná taky produkce sem tam zakolísá a člověk musí některé části poslouchat opravdu soustředěně, ale jinak je to debut jako hrom a výborné 4 hvězdy jsou na místě.
reagovat

Mirek Kostlivý @ 19.04.2018 18:26:56
Souhlasím, skladba Magic Man je opravdu nádherná, atmosféra skladby neskutečná. Jinak ten obal mi tak moc nevadí. I když je pravda, že členové kapely na obalu nevěřícně koukají někam k oblakům, jako by tam viděli UFO.

V hudební branži existují debuty výborné, dobré i ty absolutně nezáživné. Naštěstí první album Caravan patří do té lepší poloviny. Alespoň A strana desky rozhodně. Ta se nese na příjemné písňové vlně s decentním využitím hammondů a místy břitkými, zapamatovatelnými melodiemi, schovanými pod mlžným canterburyovským oparem. Chutnají podobně jako raní Traffic a jsou dobrým příslibem pro věci příští. Zhruba v polovině vystrčí růžky také psychedelie, která zčistajasna naruší do té doby poklidný písňový model a občas to celé trochu zasukuje.

Caravan už na svém trošičku roztěkaném debutu věděli, kudy jít. Některé věci si ještě potřebovaly sednout, ale i tak jde o velice sofistikované hudební propojení, se kterým se dá příjemně probendit odpoledne. Věřte mi, mám to vyzkoušené.
Momentální TOP skladba: Grandma's Lawn

reagovat

steve @ 28.12.2017 20:39:06
Souhlasím, velmi povedený debut. Vlastním cd s mono i stereo verzí, zvuk je skromně jednodušší ale čitelný. Povedená deska.

horyna @ 29.12.2017 10:12:24
Caravan jsou jedním z mých největších objevů za poslední dobu. Zamiloval jsem si všechny jejich desky do poloviny sedmdesátých let. Obzvlášť pak For Girls Who Grow Plump in the Night a Waterloo Lily. Samozřejmě i ty zbývající jsou skvostné. Mají v sobě zvláštní kouzlo přitažlivosti, velice jemnou melodiku, nenásilný projev, libozvučné vokály a variabilního ducha. Nechávají člověka ležérně lelkovat a snít, přitom nikdy nenudí. Tento debutní výlisek bych rozhodně doporučil všem milovníkům art rocku a kvality vůbec. Jedná se o takové decentní pohlazení sedmdesátými léty.

Debutové eponymní album britské kapely Caravan jsem poznal poměrně pozdě. U nás tahle kapela nebyla nijak zvlášť známá a ani hudební kritikové, kteří počátkem sedmdesátých let psali do časopisu Melodie jí nevěnovali patřičnou pozornost. Zbývalo si ji tedy doobjevit ve vlastní pátrání.
Myslím, že v Británii získali jisté uznání a respekt, ale přece jenom okrajově, než jiné známější a prosazovanější kapely té doby. Bylo to do jisté míry i tím, že pocházeli z Canterbury a nikoliv z Londýna, nebo větších center, kde byly lepší podmínky pro prosazování.
Canterburská hudební scéna nebyla prostředím pro nějaký tancovačkový bigbít. Byla povětšinou tvořena intelektuály – studovanými hudebníky, básníky, výtvarníky a herci, kteří vytvářeli dané podhoubí hudby, které si poměrně dlouho uchovalo svoji uměleckou nezávislost. Prezentována byla spíš v divadlech, klubech a školních nebo soukromých seancích, kde chodilo trochu jiné publikum než hospodští drsňáci, rváči a opilci. Ostatně hudba sama o sobě to na albu velmi výlučně potvrzuje….

PLACE OF MY OWN – bubenický virbl na kotle je otevíracím momentem pro album. Hned za ním se ozve varhanní nástup a hudba se výrazně zklidní v melancholickém rozkládání akordu kytary a čistého trochu posmutnělého hlasu. Skladbě vévodí varhany Davoli Davida Sinclaira, mají jiný tón než klasické hammondky. Kytarové doprovody Pye Hastingse působí krotce a nevýbojně, stejně jako bicí Richarda Coughlana, které patří do standardního pojetí hry a Richarda Sinclaira hrajícího na baskytaru, kterou střídá s kytarou… Úvodní píseň má spíš tendenci uklidňovat než vzrušovat a vířit vaši mysl a nepřinesla nic, co by vás mělo tendenci porazit nebo konsternovat při poslechu……

RIDE – perkusivní zvuk bicích, cinkání trianglu a indiánský rytmický rituál navozuje druhé skladba v úvodu. Jsme ale v britských poměrech a tak melodická linka přináší přehlednou píseň interpretovanou vypravěčsky uvolněným a klidným hlasem. Náhle se ovšem do poklidu vklíní varhany Davoli dokonce preparované wah wah pedálem. Richard Sinclair nám na baskytaru předvede zajímavé breaky, které vypadají velmi nadějně, ale nakonec se i ony přizpůsobí atmosféře skladby a jsou součástí instrumentace. Hlas zní pojednou nahallovaně jako v širokém neznámém prostoru. Varhanní sound zcela vévodí skladbě, to je zcela evidentní i v jejím závěru, který přinese pár pěveckých výbojů…..

POLICEMAN – melodická linka má téměř totožné postupy jako v předešlých případech. Žádná stopa po blues nebo jazzu, ale psychedelické výlety jsou zde hodně čitelné, třebaže pojímané jinak než třeba u raných Pink Floyd, nebo Pretty Things. Vokální vícehlasy jsou ovšem výtečně seřízeny a tvoří společně s údernou rytmikou a bzučícími varhanami základ skladby, ve které se toho už moc až do závěru nezmění….

LOVE SONG WITH FLUTE – příjemná melancholická nálada a kytara se pohybuje ve zvláštních tóninách, ve kterých přivolává jakési nespecifikovatelné tajemno, ale vokální linky jsou opět v popředí a je jim poskytován největší prostor. Tohle je jiné pojetí než hudba Moody Blues, ale vzdálená spřízněnost se zde dá místy připustit. Vokální složka je vedená velmi zvláštně. Není to žádný Mersey sound, ale trochu těch beatlesovských inspirací tahle parta nezapře. Teď ovšem skladbě kraluje vynikající sólo na flétnu hostujícího Jimmyho Hastingse. Ten vložil do instrumentace první zásadnější aspekt a je mě líto, že přišel konec skladby.

CECIL RONS – tady jsme se ovšem do psychedelie zabořili až po pás. Varhany jsou opět v popředí a mají téměř dramatický nádech, stejně jako gradující atmosféra. Tohle má té měř divadelní podobu inscenovaného dramatu. Představím-li si do toho místnost, která je osvětlena jenom svícemi a v něm statičtí dlouhovlasí hudebníci stojící proti publiku, mám téměř dotvořenou představu. Myslím, že Syda Barretta by tahle skladba trochu vytrhla z introvertního zamyšlení, S odstupem času se mohou některé postupy možná jevit jako naivní, ale předobraz pozdějšího artrocku mohl mít i takové méně jasné kontury, i kdy bylo třeba urazit ještě řádný kus cesty. Tenhle výlet do prehistorie canterburské psychedelie osobně vítám. Jsem nostalgik a tak s tím nemám větším problém…..

MAGIC MAN – varhany v úvodu vypadají jako preludium k chrámové hudbě, cinkání akordů elektrické kytary a basové výměny nám s úspornou hrou na bicí přinášejí další skladbu. Žádný nářez neočekávejte. Tihle plašší hoši z Canterbury mají jiné vyjadřovací prostředky. Valivá harmonie a kouzlení na varhany přináší jakési uvolnění a otevření vlastní mysli, kde člověk hledá svoje druhé já, aby našel odpovědi na otázky, které ho v reálném světě trápí a nemůže na ně najít odpověď. Tohle je už mnou dříve zdůrazňovaný model britské hudby, který by v daných proporcích ani v USA nebo v Kanadě nemohl vzniknout…

GRANDMA´S LAWN – tajemné zamručení tremola varhan a hned za ním se hlásí ke slovu kytarové intro. Výraznější rytmus v podobě nahallovaných bicích a baskytary navodí atmosféru místy připomínající nálady na prvních albech Pink Floyd. Jsou to jenom názvuky. Do zásadnějších experimentů se Caravan nepouštějí, melodická linka je pro ně svátost a třebaže varhany bublají, perlí a mňoukají, do nějakých uši drásajících disharmonií se uchylovat nebudou. Je tady cílená snaha sloužit hudbě jako smyslu životního poslání a cítění a taky možná i tradiční britská výchova, vedená ke konzervativní umravněnosti. Přesto vás v písni nic neurazí nebo nezneklidní, ale navodí atmosféru nespecifikované melancholie….

WHERE BUT FOR CARAVAN WOULD I? – také závěr se nese v téměř meditativním duchu. Členové kapely se střídají v sólových vstupech jako zpěváci a dodávají písni hladivou a umírněnou náladu. Harmonické proměny utlumených sborů mají svůj půvab, které podmiňují varhany. Zcela nečekaně se v závěru skladby přitlačí na pilu a varhany rhythmandbluesově ohýbají tóny a důraznější rytmika bicích a baskytary ovládne terén a také elektrická kytara je pojednou hlasitější, i když setrvává v drolivých doprovodech. Dominují ale varhany Davida Sinclaira. Skladba graduje a najednou máte pocit, že Caravan mohou být vzdálenými příbuznými Vanilla Fudge a Iron Butterfly…. Jsou to ale jenom náznaky. Poté se opět všechno zklidní do staroanglického modelu rozjímavého podání. Nejdelší skladba na albu (má devítiminutovou stopáž) jakoby oddaluje konec, který v předešlých skladbách přicházel někdy až příliš brzy…. Tady se v závěru Caravan emocionálně více rozdávají: nebojí se zakřičet, změnit rytmy a posílat na důrazu a více se instrumentálně prosazovat, i když varhany mají zásadní prioritu. Coughlanovy bicí předvedou pár kulometných přechodů a neurotizovaný závěr naechovaných varhan s úderem do tympánů nastolí konec…

První album Caravan nastínilo, že s kapelou bude třeba počítat. Nebyl to samoúčelný pokus natočit jedno album. Přesto řada věvcí na něm potřebovala uzrát, usadit se a najít jasnější tvář. Postrádal jsem zde více prostoru pro kytaru Pye Hastingse – ať elektrickou nebo akustickou a také flétna Jimmyho Hastingse měla častěji tvořit instrumentální součást písní… Stejně zvláštní věc: v kapele se potkaly dvě bratrské dvojice (!?), což bylo zcela nezvyklé.
Na debut dobrý nástup, ale kapela nám v dalších letech nabídla mnohem zajímavější hudební proměny a tak jsem skrblík a dám jenom tři (a půl) hvězdičky s ohledem na budoucnost…





reagovat

Óin @ 26.03.2012 19:12:02
Malá oprava - nešlo o bratrské dvojice, Sinclairové byli bratranci.

Petr Gratias @ 26.03.2012 19:19:32
Zdravím Óine....
díky za informaci. Tohle jsem opravdu nevěděl.

Caravan je skupina, ktorá má od samého počiatku tvorby v zásobe jednu veľkú devízu. Vždy ide o melodickú, poslucháčsky vďačnú, hudbu. Hoci patrí do takzvanej Canterburskej scény, v oveľa menšej miere u nej badať záľubu v úletoch.

Prečo je to tak, to je možné zistiť už na prvom albume.

V roku 1968 už bola rocková revolúcia v plnom prúde, ale Caravan sa k nej veľmi nemala, Place of my own je skôr dobová popová hitovka. Vôbec, celá doska je jemne oparená, zvuk dosť stojí na klávesoch a pre mňa to má zaujímavú a podmanivú atmosféru. Hoci veľmi na šesťdesiatky tohto typu obvykle nie som, debut Caravan má v sebe niečo, čo vo mne vyvoláva nutkanie vypnúť myslenie a oddať sa sneniu. Štvorica skladieb si zaslúži osobitnú zmienku. Prvá, Love song with flute, je trošku rezkejšia a živšia, než zvyšok, druhá, Cecil Rons, je zlovestne psychedelická, tretia, Grandma’s lawn, sa najviac blíži tvrdej rockovej polohe a štvrtá, Where but for Caravan would I?, trošku naznačuje, akými cestami povedie ďalšia tvorba.

Hviezdičkovanie sa mi pri tomto diele celkom bridí, 3,5* zaokrúhlim protekčne hore.

reagovat

Debutové album Caravan, které vyšlo v roce 1968, má ještě poměrně daleko ke klasickému zvuku canterburské školy, k jejímž čelným představitelům je kapela počítána.

Jeho ladění je převážně psychedelické, s lehkými náznaky progresivního popu, můžeme zaznamenat i některé prvky folku či jazzu. Dominantní jsou Sinclairovy klávesy, místy znějící jako varhany Matthewa Fishera z Procol Harum.

A právě Procol Harum, společně s prvními alby Family, Traffic a Pink Floyd barrettovské éry, jsou prvotině Caravanu hudebně nejblíž. Písně jako Grandma's Lawn nebo Cecil Rons by se klidně mohly objevit na Piperovi.

Co se mých favoritů týče, vyzvedl bych úvodní skladbu, pak Love Songs With Flute, obsahující sólo na flétnu v podání hostujícího Jimmy Hastingse a konečně i závěrečný devítiminutový opus, předznamenávající další hudební vývoj téhle party.

Pro úvod do tvorby Caravan bych tohle album nedoporučil, rozhodně je ale zajímavé poslechnout si, z jakých kořenů kapela vychází. Dávám silné čtyři hvězdičky.






reagovat

Olaf @ 17.10.2009 11:38:11
souhlasím,je vynikající

luk63 @ 18.08.2010 12:40:48
Celá deska je parádní, nejvíc mě rajcuje Cecil Rons. Dobrá recenze má můj souhlas. Remasterované CD s mono i stereo verzí alba a bonusovou singlovkou Hello Hello se dnes dá sehnat za krásných 125 Kč, viz: >> odkaz

martin69 @ 12.06.2014 10:23:50
Parádní deska. Jsem rád, že jsem si ji pořídil. Za 100kč :-)))