Mott the Hoople - Live (1974)

Tak především, mám tuto fošnu jak 1LP, tak jako 2CD. Celou dobu, co to vlastním a jak to má sestra přinesla domů, nevím proč to tak žeru. Nejsou tam vejšky ve zpěvu, nejsou tam bůhvíjaké instrumentální výkony. Až na prahu padesátky jsem na to přišel. Stejně jako u Zappy, je tu jedna věc, která dělá to album nádherným. A to je komunikace. Komunikace opomíjená, dnes už téměř nenáviděná. Ano umí to dnes někdo? Navíc je album docela dobře nahrané. Kapela, který dělali Queen předkapelu, oblíbená i v USA. Moc se o ní nemluví, a já jsem rád. Než ten název vyžvejkneš, každej frní. Album mám rád, moc rád. Vím, že je tam fůra předělávek - nevadí, kulhá intonace - nevadí... letí to vedle.. nevadí...
reagovat

Keď som už načal koncertné dvojdisky, tak pridám pár slov aj k tomuto.

Od okamihu, ako Hunter odbľačí American pie je jasné, že sa to nedá brať vážne (pripomína mi to Johnnyho Rottena - poznámka pre MrKIngKonga). Celkovo sa skladby priveľmi nevychyľujú od jednoduchého rock and rollu dochuteného glamom, niekto, kto si potrpí na nejaké vyspelé, majestátne, či nebodaj košaté muzicírovanie, nemá nárok. Zvuk je solídne hrubý, čo je fajn, škoda toho spevu, keď vokály prebíjajú hlavného škrekľúňa, tak je to na zamyslenie. Mott The Hoople bola v tom čase rozhodne na vrchole popularity, takže sa nebojte, rádiom pretláčané hity typu All the young dudes či All the way from Memphis nechýbajú. A vôbec, gro repertoáru tvorí trojlístok albumov All the young dudes, Mott a The Hoople. Najviac ma bavia staršie reminiscencie, a teda napríklad gitaristova príležitosť na exhibíciu vo Walking with a mountain z koncertu v Hammersmith Odeon. Že to kapele šliape, počuť napríklad v rozsiahlej medley z toho istého miesta.

Je jasné, že dvojcédéčková výročná ťahanica peňazí obsahuje kvantum materiálu, ktorý pôvodne na platni neoxidoval, myslím, že fanúšik nebude sklamaný. Ja som si to vzal ako alternatívu k best ofu, s tým, že koncertné prevedenie zotrie štúdiovú uhladenosť, čo sa aj stalo, nuž ide o vcelku dobrý počin, ktorý si určite ešte dva-tri krát do konca života pustím. Ale spevák je ešte väčší priekak než štúdiovo, faloš v rámci nulového rozsahu, Dylan na piedestáli vzorov, vážne mi je záhadou, prečo ho lanárili do Uriah Heep. Žeby Uriáši túžili po kariére rádiovej skupiny? Vlastne, vývoj ukázal, že áno, ale to už je iný príbeh.

reagovat